Křehké obrazy zjitřené samoty

Aktivity výzkumnické jednotky Handa Gote (research and development) ocení nejen vyznavači míšení žánrů, ale každý, pro koho je scénická výpověď především emocionálním zážitkem.

Pod názvem Emily je ukryt název zatím posledního výsledku jejich scénického zkoumání. Podobně heslovitý charakter měly i názvy předcházejících projektů skupiny a často sloužily jako základní vodítko pro cestu jejich multimediální krajinou. Díky dobře cílené propagaci a množství poskytnutých informací každý do sálu vstupuje s vědomím, že se tvůrci tentokrát pustili do dekonstrukce americké básnířky Emily Dickinsonové. Tvůrci chtějí navíc akcentovat a zobecňovat právě ten aspekt, který propojuje její dílo s osobním životem – samotu. Téma vzbuzuje očekávání, vyžaduje zodpovědnost a notnou dávku odvahy.

Poezie v laboratoři

Sledujeme ženu v plesových šatech. Ne, sledujeme dívku. Ne, sledujeme ženu, která v sobě nenechala zemřít dívku, jak se pokouší zapojit kabel do elektrické kytary. Sledujeme ji, jak nám zpívá dětskou odrhovačku. Sledujeme ji, jak tančí, jak si cosi píše, jak si čímsi šteluje. Sledujeme ji, jak se převléká, jak nám mizí pod maskou, jak nám před očima žije niterným životem. Sledujeme ji reálnou, sledujeme její obraz na několika projekcích přenášených přes sebe, slyšíme ji živě či v modulované smyčce. Je to osamělá žena, je to žena, která má svou samotu ráda, která je jejím obrazem. Je to naše Emily a my jsme její voyeurské publikum.

Jediným performerem je tanečnice Veronika Švábová, čímž se Handa Gote vrací ke své původní poetice koexistence postavy a technologie na scéně. Je to krok správným směrem. Předchozí maskulinní projekt Trains totiž ukázal, že pokud pánové (muzikant Tomáš Procházka, scénograf Robert Smolík a vizualista Jakub Hybler) nemají silný protipól, upadají do nadměrného hračičkovství. Švábová si navíc tentokrát vzala ke stolu na scénu nezbytnou ikonu s jablkem a pár těch mixážních krabiček s neskrývanou touhou proniknout do technologického světa skupiny a v reálném čase „vyrobit sebe samu“.

Pánové se nicméně neocitají v roli statistů, ale svědomitě modulují materiál, který k nim přichází ze scény. Veronika je snímána třemi kamerami, umístěnými přímo na stole, u kterého mixuje, dvou mikrofonů a zvukového čidla reagujícího na pohyb. Tento materiál odesílá ke zpracování do mixážního pultu, při následné modulaci se navíc přidávají samply jak obrazové, tak zvukové. Když například Švábová zpívá básně Dickinsonové, projekce pracuje s textem jako výtvarným prostředkem, téma samoty se často akcentuje shluky plujících mlh. Celý útvar má pak charakter kapesní laterny magiky, kterou lze sbalit a ukázat třeba přátelům při večírku ve vlastním obýváku.

Trpělivá performerka

Veronika Švábová plně zúročuje svůj po léta citlivě budovaný pohybový a výtvarný styl. Coby tanečnice s velice dobrou teoretickou průpravou pracuje s citacemi moderních tanečních technik, jejich kombinací pak dosahuje příjemného nadhledu. Její projev vždy charakterizuje intenzivní, až fetišistický vztah k rekvizitám a kostýmu a obsedantní práce s vlastním tělem, ne nepodobná postupům výtvarnice Veroniky Bromové. Novým prvkem – s ohledem na rytmičnost a úspornost veršů zpracovávané autorky také zcela logickým – je v jejím projevu zpěv, se kterým se mazlí velice jemně a suverénně. Samota je tak implicitně obsažená již ve scénickém aparátu performerky, jímž nahlížíme tichý svět bytosti reflektující sebe samu.

V průběhu představení se proto s narůstající intenzitou vtírá otázka, nakolik sledujeme osobně pojatou výpověď o Emily Dickinsonové a nakolik se s námi o svůj vnitřní svět dělí sama Veronika Švábová.

Emancipace nezávislé scény

Kdo by v Emily hledal dramaturgicky propracovaný útvar, patrně si vyláme zuby. V ději se formou volných asociací prolíná poezie Dickinsonové, její osobní život a odkaz jejího díla, který začal naplno žít až několik desetiletí po autorčině smrti. Handa Gote se nesnaží vytvářet jevištní iluzi, skupina ráda nechává nahlížet do své kuchyně přímo při představení. Scéna je tak podobna spíše laboratoři, jejíž provoz sledujeme z různých úhlů pohledu. To však projekt nedevalvuje, naopak se ukazuje, že adekvátním prostředkem pro zpracování poezie je mnohovrstevnatý obraz.

Projekt Emily byl poslední premiérou sezony v Alfrédu ve dvoře a symbolicky též poslední premiérou tzv. pražské nezávislé scény ve stejném období. Sezona, která byla ve své druhé polovině zatížena těžkou divadelní krizí, způsobenou diletantským chováním komiksového pornoherce, paradoxně propojila repertoárová divadla s experimentujícími scénami, neboť se všichni dostali to podobné situace. Zdá se, že se definitivně stírá do značné míry uměle vytvořená hranice mezi „zavedeným“ a „novým“ divadlem a přirozeného zájmu se dostává kvalitním projektům z jakékoli oblasti. Handa Gote patří spolu se skupinou Krepsko a projekty Jiřího Adámka k plně profesionálním tělesům, které mají šanci reprezentovat české divadlo i na zahraničních festivalech. Mnohaletá soustředěná práce přinesla během tohoto jara výsledky, díky nimž se jasně ukázaly kvality. A to je něco, na co nezávislá scéna netrpělivě čekala.

Autor je režisér.