Středověké Čechy a jejich obyvatelé, jak je zachytili ve svých básních Guillaume de Machaut, Eustache Deschamps, Jean Froissart a Jean d‘Arras, jsou tématem studie Martina Nejedlého, otištěné francouzsky (s anglickým resumé) v Listech filologických, roč. 128, 2005, č. 1/2, s. 21–34.
„Zapomenutému dramatikovi“ Františku Věnceslavu Jeřábkovi, jehož hra z dělnického prostředí Služebník svého pána (1870) slavila úspěch ještě na památném zájezdu činohry Národního divadla do Vídně v červnu 1892, je věnován vstupní medailon prvního letošního Zpravodaje Šrámkovy Sobotky.
Na básnické dílo Jiřího Karáska ze Lvovic se z hlediska knižní kultury zaměřil Karel Kolařík. První část jeho studie najdeme v Zprávách Spolku českých bibliofilů v Praze č. 1/2005.
Medailon prozaičky, překladatelky a redaktorky různých ženských časopisůOlgy Fastrové (1876–1965), jež se mihla i Zábranovými deníky, přinesl v lednovém čísle časopis Krásná paní.
Měsíčník České listy, jenž seznamuje s českými kulturními aktivitami v zahraničí, otiskl v čísle 2/2006 medailon Stanislava Brzobohatého-Bertona, rodáka z Brna-Židenic (1924), který v letech 1952–54 vydával anonymně v Londýně s Robertem Vlachem cyklostylovanou Edici satiry.
Po deseti letech se zřejmě nadobro uzavřela existence ambiciózního literárního časopisu Alternativa plus (dříve Alternativa nova), řízeného Drahomírem Šajtarem a Liborem Paverou. (Poslední námi excerpované dvojčíslo je 3/4 z roku 2004.)
Léta bez Jaroslava Seiferta (Onyx 2005) se nazývá vzpomínkové ohlédnutí středoškolského pedagoga-němčináře a češtináře Pavla Flegla za „normalizačními“ 70. a 80. léty minulého století v Čechách.
Román Josefa Škvoreckého An Inexplicable Story or The Narrative of Questus Firmus Siculus (z českého originálu přeložila Káča Poláčková Henley, Key Porter Books, Toronto 2002) recenzovala v literárněvědné revui Kosmas roč. 19, č. 1 (podzim 2005) Marketa Goetz-Stankiewicz.
Rozhovor s publicistou Jiřím Černým, jenž oslavil 25. 2. t. r. sedmdesátku, vedla v Reflexu č. 8/2006 Pet ra Konrádová. – Úryvek z připravovaného knižního rozhovoru s J. Černým Rád pouštím desky, který s jubilantem pořídil Jaroslav Riedel, otiskl Host č. 2/2006.
V rozhovoru v Naší pravdě č. 4/2006 zavzpomínal nestor komunistické žurnalistiky Jiří Stano i na svůj dramatický debut – hru Natalie, na jejíž premiéru ve Vinohradském divadle 15. 10. 1949 v režii Josefa Šmídy (nikoliv Jiřího Frejky, jak mystifikuje autor) „přijela z Ostravy celá úderka Dolu Jeremenko v parádních hornických uniformách. Pro Pražany to byl zážitek.“
František Knopp
Německo
Letošní 150. výročí úmrtí Heinricha Heineho (1797–1856), které připadá na 17. února, dalo v Německu podnět k velkým oslavám, a tak je rok 2006 jeho rokem, podobně jako loni patřil zájem literární veřejnosti Friedrichu Schillerovi a Thomasu Mannovi. Pro pořádek je třeba dodat, že i letos se bude oslavenec dělit o pozornost s dalšími, napřiklad s Bertoltem Brechtem, Sigmundem Freudem a samozřejmě všudypřítomným Wolfgangem Amadeem. O horečnatě očekáváném mistrovství světa ve fotbale ani nemluvě, ale to už je jiná váhová kategorie. Na výročí Heinricha Heineho už během loňského podzimu reagovali nakladatelé, takže v německých knihkupectvích dnes nalezneme „ostrůvky“ s dílem a o díle tohoto významného klasika. Většina těchto knih je nová spíše svým obalem než obsahem, zato nechybí nápaditost: najdeme dokonce i kuchařské recepty inspirované Heinem. V případě tak velké události samozřejmě nezůstane u knih. O přízeň veřejnosti se ucházejí nejrůznější hudební a literární pořady, dokonce byl obnoven slavný Literární kvartet v čele se svou ústřední postavou Marcelem Reichem-Ranickým, který v televizním přenosu před plným hamburským divadlem složil poklonu německému básníku a esejistovi, považovanému za zakladatele moderního fejetonu.
Přitom ještě před pár desítkami let nepatřil Heinrich Heine k příliš oblíbeným. Nakloněn mu nebyl Karl Kraus, autor eseje Heine a následky (v originále Heine und die Folgen, rozuměj Heine a jeho negativní vliv na německou literaturu). V období národního socialismu vyřešili tehdejší „strůjci“ literárního kánonu dilema, jak vydat báseň Loreley tak, že prohlásili jejího autora za neznámého. „Neznámým“ byl Heinrich Heine mnoha lidem ještě i po válce.
Život tohoto básníka byl životem buřiče, který musel čelit mnoha protivenstvím. V bláhové naději, že unikne stigmatu židovského původu, konvertoval k protestantsví: z Harryho se tak stal Heinrich. Ve svých textech a básních si nebral servítky, ať šlo o vyjádření k literatuře či názory na politické události v tehdejším Německu. Znechucen svými pronásledovateli, odešel do Paříže v domnění, že se bude moci brzy vrátit. Francouzská metropole se mu však stala doživotním útočištěm, do Německa přijížděl pak už jen nakrátko a tajně. Dnes právem patří k nejznámějším a nejoblíbenějším německým autorům.
Eva Vondálová