Do 16. svazku Spisů Františka LangeraRezidua (Jiří Tomáš – Akropolis 2005) zařadili Marie Havránková a Vladimír Justl mj. Langerův příspěvek do ankety Proč nejsem komunistou? (Přítomnost 18. 12. 1924) a tři rozhovory, jež spisovatel poskytl na konci svého života Literárním novinám (17. 10. 1964), Svobodnému slovu (11. 4. 1965) a týdeníku Signál č. 33/1965.
„Dějinami zmařených příležitostí“ se podle Volkera Strebla v Prager Zeitung 9. 3. 2006 zdály být české dějinyJohannesu Urzidilovi, jehož Ein kleiner Begleiter durch die Geschichte Böhmens dostal nedávno knižní podobu (Horní Planá, Fraktál 2005). – Na internetově přístupnou bibliografii děl J. Urzidila – www.johannes-urzidil.cz – upozornil v revui Germanoslavica č. 1/2005 Gerhard Trapp.
Doslov k druhému vydání románuVladimíra Neffa z roku 1939 Bůh zbytečnosti, jímž nakladatelství Mladá fronta zahájilo edici Sebrané spisy Vladimíra Neffa, napsal Vladimír Novotný.
Úvahou o dichotomii Josef Škvorecký Milan Kundera („Škvoreckého mám rád a Kunderovi se obdivuji“) zakončil 2. díl svých „nesoustavných poznámek“ o románu Jiří Trávníček v Hostu č. 2/2006. – S myšlenkami 1. dílu Trávníčkových „poznámek“ polemizoval v Tvaru č. 4/2006 Květoslav Chvatík.
Do připravované knihy vzpomínek Jak jsme dělali Obsah umožnili nahlédnout v témže Tvaru tvůrci dotyčného samizdatu Milan Jungmann a Ludvík Vaculík.
Příspěvek Jaroslava Meda na loňské listopadové konferenci k uctění památky teologa a literárního vědce Karla Vrány (exilový pseudonym Pavel Želivan) otiskl Katolický týdeník č. 7/2006 v příloze Perspektivy.
Nic pěkného, až na „těch pár pěkných veršů Jiřiny Haukové, Petra Kabeše, Věry Provazníkové, Jiřího Koláře a nemnoha dalších“, neshledala na výpravné antologii Báseň mého srdce. Poezie jako výraz osobnosti (Brno, Host – Litterula 2005) Markéta Kořená v příloze Lidových novin 11. 3. 2006 Orientace. Pochopení u kritičky nedošel ani doslov Vladimíra Křivánka Kdo s básní zachází.
Slovníkové heslo František Fröhlich (* 13. 5. 1934 v Praze), obsahující bibliografii Fröhlichových překladů z angličtiny, dánštiny, norštiny a švédštiny, tvoří další kapitolu Literární encyklopedie Salonu č. 459 z 9. 3. 2006. – Jméno F. Fröhlicha pochopitelně nechybí mezi devadesátkou respondentů ankety Řekli o Činoherním klubu, tvořící součást jubilejního almanachu Činoherní klub 1965–2005 (Brána 2006).
Řeč Nad rakví Jiřího Cieslara, kterou pronesl 25. 1. 2006 v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora Jiří Peňás, otiskl studentský list Babylon č. 6/2006. – Výběr hlasů k Cieslarovu úmrtí 16. 1. t. r. zařadilo na poslední dvě strany svého březnového programového sešitku pražské kino Ponrepo.
František Knopp
Francie
Časopis Lire uveřejnil v posledním čísle článek Jak BHL blufoval Yankeye. Brendan Bernhard v něm popisuje hvězdný vzestup francouzského spisovatele a filosofa Bernarda-Henriho Lévyho, kterého známe i u nás ze dvou překladů – Poslední dny Charlese Baudelaira (Jota1997) a Sartrovo století (Host 2003). Bernard-Henri Lévy vydal svůj cestovní deník s názvem American Vertigo nejprve v USA a teprve v těchto dnech vychází kniha i ve Francii. V Americe uspořádal BHL při příležitosti vydání knihy cyklus přednášek, který byl pro nesmírný úspěch v médiích přirovnán k turné rockové hvězdy. Na filosofa a spisovatele BHL přišla například do New York Public Library tisícovka platících návštěvníků – a na stovky dalších se prý místa ani nedostala! Je známo, že Bernardu-Henrimu Lévymu „ambice nejsou cizí“, zmiňuje literární magazín Lire. Ovšem „americké intelektuály dnes sotva něčím zaujmete. Média naprosto ovládla Oprah,“ stěžuje si Tina Brownová, bývalá šéfredaktorka Vanity Fair a New Yorkeru, původem Angličanka. A má na mysli Oprah Winfreyovou, televizní hvězdu a prý první miliardářku černé pleti v USA, za jejíž angažmá rozhlasová stanice XM neváhala zaplatit 55 milionů dolarů. Nestydaté prohlášení pronesla Tina Brownová poté, co vedla s BHL rozhovor právě v New York Public Library. Atmosféra přednášky skutečně připomínala rockový koncert, při příchodu BHL na scénu hrála na plné pecky hudba. O pár dní později se totéž opakovalo ve slavném sále „Y“ na manhattanské 92. ulici před devíti sty diváky, poté před třemi sty v Athenaeu v Bostonu, na jiných místech se pro velký zájem muselo místo konání přednášky měnit, přesunovala se třeba z malého sálu rovnou do kostela. Kniha American Vertigo se stala nejlépe prodávaným titulem ve státě Massachusetts, označovaném za ráj intelektuálů. Jak se může ve Spojených státech proslavit intelektuál? V zemi, kde i Philip Roth chodí po ulicích bez obavy, že ho někdo pozná? „BHL dobře pochopil, že v Americe musíte pořád bojovat. Paříž je proti ní ubohý rybníček. Kdyby neměl za sebou čtyři jiné vydané knihy, kdyby si soustavným úsilím nepřipravil půdu, nemohl by v USA nikdy prorazit.“ BHL dokázal zapůsobit na důležitá města: New York, San Francisco, Seattle, Boston, Los Angeles... tedy metropole, kde se ještě literatuře daří, ačkoli ledajak. American Vertigo stojí na patnácté příčce seznamů nejlépe prodávaných knih podle New York Times, na osmém podle Los Angeles Times. „Pokud vím, žádnému jinému francouzskému autorovi se u nás tak dobrého přijetí nedostalo už dobrých čtyřicet let,“ uvedl Will Murphy, Lévyho vydavatel v Random House (spadajícího pod německý Bertelsmann). „Dokázal ukojit hlad Američanů po naslouchání chytrým lidem toužícím po komunikaci právě s nimi.“ BHL má jako spisovatel v USA dvě výhody. Jednak poměrně exotický původ, protože pokud tu v jeho oboru někdo uspěje, bývá to nejčastěji Angličan. A navíc dovede oslnit, i když nemluví mateřštinou. Ačkoli se v USA mnozí lidé Francouzů přímo děsí, najde se tu i hodně frankofilů, zejména prý mezi republikány. Obzvláště v intelektuální a estetické oblasti je Francie pro Američany symbolem vytříbenosti vkusu, dokonalého formátu, okázalého stylu. Samozřejmě, obě země dělí i propastné rozdíly, například ve způsobu vyjadřování. Francouzská rétorika, podivný návyk kumulace otázek je pro některé Američany zlým snem. „Ve francouzštině, tak jako v němčině, je běžné navázat třeba dvanáct otázek za sebou, je to takový způsob rozvíjení námětu,“ čteme v jednom udiveném popisu francouzského stylu. Na stránkách kritických rubrik deníků a kulturních časopisů teď probíhají boje „pro“ BHL a „proti“ němu. Odpůrci ho kritizují, že za květnatou výřečnost schovává chybějící znalosti a nedostatečné myslitelské schopnosti. Jiní z novinářů postřehy BHL o Americe vítají. Vyzdvihují například srovnání asimilace přistěhovalců v USA s probíhajícími změnami v Evropě.
Ani ve Francii není zvykem, že by nějaký spisovatel natolik rozvířil veřejné mínění. Přitom BHL je tu ale mnohem známější než v USA. Má teplé místečko jak na televizní obrazovce, tak v tištěných médiích, a také na internetu ve volně přístupných diskusích. Situaci shrnul Paul Holdengraber z New York Public Library: „American Vertigo patří ke knihám, které by mohly Americe a Francii dopomoci k tomu, že si znovu začnou rozumět, a možná se i milovat.“ K čemuž autor článku v literárním měsíčníku Lire dodává: „Nezbývá než takové představě z obou stran Atlantiku zatleskat.“
Jovanka Šotolová