Popis tělesných ostatků Jana Kollára, exhumovaných 14. 5. 1904 na hřbitově sv. Marka ve Vídni, a Karla Hynka Máchy, exhumovaných litoměřickým hrobníkem Hansem Knoblochem 1. 10. 1938, přinesl brněnský časopis Rozrazil v čísle 2/2007.
O romány Viléma Mrštíka Santa Lucia a Gustava Meyrinka Golem opřel Petr A.Bílek svou studii o proměňujícím se literárním obrazu Prahy Reading Prague. Narrative Domains of Image of the City in Fiction v časopisu Style (Northern Illinois University), sv. 40, 2006, č. 3.
Pod názvem Skaut Jiří Wolker zhodnotil Jiří Zeman v Češtináři č. 3/2007 monografii Františka Drašnera Jiří Wolker na Vysočině (Havlíčkův Brod 2005).
Úryvek z diplomové práce Jana Lopatky o prózách Vladislava Vančury v rozhlase otiskl Svět rozhlasu č. 16/2006.
V recenzi monografie Jitky Bednářové o Dobrém díle Josefa Floriana (Brno, CDK 2007) upozornil Ondřej Koupil v Lidových novinách 7. 4. 2007 na to, že „francouzsky školení a orientovaní arbitři české kultury F. X. Šalda a Václav Černý Florianem a jeho tisky oslněni nebyli“.
Egonu Bondymu, který zemřel 9. 4. t. r. v Bratislavě ve věku 77 let, je věnován téměř celý 515. Salon, literární příloha Práva z 19. 4. 2007.
Úvahou o „sobě, knize a čtení“ přispěl do „nultého“ (březnového) čísla nového časopisu Grand Biblio Jiří Stránský.
Nad prozaickými debuty pseudonymních autorů Jakuby Katalpy Je hlína k snědku? (Ladislav Horáček – Paseka 2006) a S. T. Quincyho Insida (Host, Brno 2007) se v Mladé frontě Dnes 23. 3. 2007 zamýšlel Josef Chuchma. – V Hostu č. 3/2007 zhodnotil prózu J. Katalpy Jan Štolba.
V témže čísla Hosta se Jan Staněk zaobíral novinkou Patrika Ouředníka Ad acta (Torst 2006).
Povídkovou knihu Jana Balabána Jsme tady (Host, Brno 2006) recenzoval v Katolickém týdeníku č. 12/2007 Jaroslav Med, v Revolver Revui č. 66 (březen 2007) Marek Vajchr.
Výbor z textů Stanislava Dvorského Hra na ohradu, k němuž napsal doslov Jaromír F. Typlt (Torst 2006), recenzoval na Dobré adrese č. 10/2006 Ivo Fencl.
Romány Jiřího Pehe Na okraji zmizelého (Prostor 2006) a Davida Zábranského Slabost pro každou jinou pláž (Argo 2006) byly čtenářskými tipy Vladimíra Karfíka v březnové Xantypě.
„Humor, při kterém občas mrazí“, konstatovala Martina Oplatková v Naší rodině č. 13/2007 při četbě povídek Martina Komárka Smradlavý pes (Práh 2007).
František Knopp
Francie
Literatura = svět. Francouzská, frankofonní a světová francouzsky psaná literatura jedno jsou, shodují se signatáři manifestu za osvobození francouzštiny od výlučného spojení s francouzským národem. Většinu nejvýznamnějších literárních cen udělených ve Francii na podzim 2006 získali poprvé v historii autoři píšící sice francouzsky, ale jinak „nefrancouzští“ – nejčastěji označovaní slůvkem frankofonní. Právě toto vydělení jisté části spisovatelů, na jedné straně považovaných za součást francouzské literatury, na straně druhé ovšem volbou přívlastku pro určitou odlišnost jednoznačně vyčleněných, se stalo hlavním tématem manifestu, který podepsalo a v polovině dubna otisklo v Le Monde 44 známých literátů původem francouzských či z jiných míst Evropy, ale i ze zámoří anebo třeba z Číny. Všichni z nich píší francouzsky a publikují své knihy ve Francii. Signatáři nepovažují volbu komisí zmíněných cen za náhodnou. Podle nich jde o revoluční změnu v atmosféře francouzské literatury, jež se dala tušit již delší dobu. Francie jako středobod francouzsky psané literatury se hroutí, či spíše rozpíná do všech světových stran. Dosud byla těžištěm veškeré tvorby, vstřebávala sice vlivy zvenku, přitom ale nutila všechny literární přivandrovalce, aby se podřídili jazyku v jeho „pravé a správné podobě“, a podobně i francouzské národní historii. Teď ovšem, jak se praví v manifestu, je s frankofonií konec. Nastupuje literatura francouzského jazyka, literatura pojednávající o světě a sama svět zastupující – proto se v textu užívá již dříve zavedený termín „littérature-monde“, jenž vlastně implicitně klade mezi pojmy literatura a svět rovnítko. V textu manifestu se odsuzují, místy až ironizují tendence panující ve francouzské literatuře posledních několika desetiletí, ony snahy vymezit či omezit záběr románu čistě jen na román a text samotný, klást přehnaný důraz na lingvistické a textové teorie. Literatura to sterilní období přežila jen zázrakem, a dnes chce hledat nové cesty, stát se živou záležitostí – obdobně jako se koncem 20. století zhroutily velké ideologie, potřebuje i literatura novou tvář. Příznaky různých očistných směrů autoři uvádějí na několika příkladech spisovatelů či způsobů tvorby jak francouzsky píšících autorů, tak velkých současných spisovatelů jiných jazyků a národností. Manifest upozorňuje na podivný zvyk zařazovat určité autory jako „francouzské“, jiné pak spíše jako „frankofonní“, a další častěji jako „světové“, když přitom ve všech případech jde o spisovatele píšící francouzsky. Frankofonní literatura je jimi vnímána jako zcela scestný koncept – neexistuje přece žádný „frankofonní jazyk“, pořád jde o francouzštinu. Teorie zavádějící v této souvislosti například pojem kreolizace vlastně jen ostudně ochuzují úlohu a možnosti literatury psané francouzsky, ale „nefrancouzskými“ autory, totiž těmi, kdo se narodili anebo žijí jinde než ve Francii. Spisovatelé označovaní za „frankofonní“ se závistí vzhlížejí ke svým kolegům pocházejícím ze zemí bývalé britské koloniální říše – které britská literatura bez výhrad přijala, přičemž nepovažovala za nutné přidělovat jim jen oddělenou, spodní příčku své bohaté knihovny.
Jovanka Šotolová