Okolnosti, za nichž v roce 1926 nedošlo v Národním divadle v Brně k premiéře hry F. X. Šaldy Tažení proti smrti, osvětluje korespondence Šaldy s dramaturgem Lvem Blatným. Seznamuje s ní Hana Kraflová v příloze Kam kulturního přehledu Kam v Brně... č. 1/2007.
Portrét Bertolta Brechta jako „někoho, kdo se dokonce dodnes vyskytuje na kulturní scéně a patří na ni, i kdyby se v daném okamžiku od něho nehrála žádná hra a nikdo od něho zrovna nic nečetl“ vykreslil Jaroslav Vostrý v studii Scénologie Brechtovy Krejcarové opery v revui Disk č. 18 (prosinec 2006).
Polemiku, která se v českém exilovém tisku rozpoutala po otištění článku Jana M. Kolára Bez nás (Sklizeň [Hamburg] č. 12, prosinec 1956 – leden 1957) o vlažném ohlasu polských a hlavně maďarských událostí roku 1956 v Československu, podrobně rekonstruoval Viktor A. Debnár v Babylonu č. 4 z 18. 12. 2006.
Absurditou v díle Jiřího Weila, konkrétně v románu Moskva-hranice (1937) a v povídkové knize Mír (1949), se zabýval ve svém Pařížském deníku 16. 12. 1991 Jan Vladislav. Zápisky otiskla v čísle 72 (prosinec 2006), věnovaném „absurditě a paradoxům současného světa“, revue Prostor.
Pramenně bohatou studii o J. Weilovi s citacemi z dopisu Alfréda Radoka z 8. 6. 1949 o románu Život s hvězdou (1949) a z kondolenčního dopisu Josefa Škvoreckého vdově po Weilovi publikovala v Židovské ročence 5767 (2006/07) Hana Hříbková.
Historické hry Josefa Topola Půlnoční vítr (1955) a Františka Hrubína Oldřich a Božena (1968) a jejich místo v českém poválečném divadle je téma studie Nikoly Richtrové v 1. letošním Tvaru.
Zásluhy filmového scenáristy a dramaturga Václava Nývlta (1930–1999) o popularizaci mnoha děl české literatury vyzdvihl v Nývltově medailonu v 33. svazku Vlastivědného sborníku Rodným krajem Aloise Jiráska, Boženy Němcové a bratří Čapků (2006) Jiří Kulda.
Třináctidílnému seriálu Jaroslava Dietla Synové a dcery Jakuba skláře (vysíláno poprvé mezi 9. 2. a 3. 5. 1986) je věnována jedna z osmi studií vzniklých v souvislosti s výstavou Zlaté časy médií (v Národním muzeu na přelomu let 2005/06) a posléze publikovaných v Sborníku Národního muzea v Praze, řada C – Literární historie, sv. 51, 2006, č. 1/4.
Druhý díl memoárů Pavla Kohouta To byl můj život?? (Pistorius & Olšanská 2006) recenzoval v Divadelních novinách č. 1/2007 Jan Kolář. (Do nového, 16. ročníku vstoupily „Divadelky“ v částečně barevném provedení.)
Publicistu Svatoslava Svobodu, šéfredaktora někdejšího Literárního měsíčníku, který 30. 6. 1976 spáchal sebevraždu, vzpomněl v „Posledním slovu“ Lidových novin 15. 1. 2007 pod titulkem Spřízněni antichartou Jiří Černý.
František Knopp
Francie
Literární příloha francouzského deníku Le Figaro se ve druhém lednovém týdnu věnovala tajům prodejnosti knih. Uvádí, že „kupodivu“ jsou díla vybraných spisovatelů, kteří jsou už dvacet až třicet let po smrti, stále dostupná v knihkupectvích. Takový Albert Camus, Antoine de Saint-Exupéry, Romain Gary, Marcel Proust či Boris Vian „prodají“ každoročně po více než 100 000 výtiscích! Jde o autory, které Francouzi považují za klasiky a většinou se o nich povinně učí ve škole. Zároveň však mají na jejich komerčním úspěchu zásluhu i nakladatelé, kteří dokážou využít sebemenší záminky například různých výročí a své autory připomenout.
Ze současných žijících spisovatelů jsou nejžádanějšími Marc Levy, Fred Vargasová a Bernard Werber – ti v roce 2006 prodali nejvíc knih (všechny známe z nedávno vydaných českých překladů).
Tvorba deseti literárních hvězd představuje 22 % celkové produkce krásné literatury. Marc Levy se drží v čele už tři roky, jen posledního jeho románu, který vyšel v červenci 2006, se do konce roku prodalo 530 000 kusů. Levy je považován za ediční zázrak – úspěch ho neopouští už od vydání jeho prvotiny a za rok 2006 prodal „sám“ tolik výtisků, kolik se podařilo udat knih od pěti posledních držitelů Goncourtovy ceny. Na druhé místo se v loňském roce probojovala Fred Vargasová, známá jako královna francouzské detektivky. Bernard Werber se na bronzové výsluní vyšvihl z mnohem nižších příček žebříčku.
Novými tvářemi v klubu úspěšných autorů jsou Guillaume Musso a Jonathan Littell. Littell je ostatně v prostředí miláčků knižního trhu považován takřka za mimozemšťana: jako jediný má jednoznačně výborné kritiky, navíc získal nejpřednější literární ocenění – Cenu bří Goncourtů a Cenu Francouzské akademie, a přitom jde o Angličana (píšícího francouzsky), který navíc dosud vydal jediný román (Les Bienveillantes, nakl. Gallimard). Každý z dalších nejprodávanějších autorů má na kontě až desítky vydaných titulů; jde o spisovatele, kteří každoročně přicházejí s novou knihou. Mnozí z nich píší dosti mnohomluvná, avšak obsahově nijak náročná díla. Obejdou se bez dobrých kritik a jejich čtenáři stejně takový druh zpráv nečtou. Mají své věrné čtenářské publikum a vyplácí se jim i setrvat u téhož nakladatele, pravidelně u toho, který jim vydal už první knihu.
Nicméně sledování komerční úspěšnosti knih vypovídá též o negativním jevu: i autoři bestsellerů se začínají potýkat s problémy. V roce 2005 totiž Marc Levy prodal 2,3 milionu výtisků (rok nato o půl milionu méně), Werber přes milion, Amélie Nothombová a Anna Gavalda se dostaly přes milion. Loňské žně tedy byly slabší.
Na kolik si asi někteří z autorů přišli? Tak třeba Jonathan Littell, jehož román se prodával za 25 eur, vydělal přes 12 milionů. Naproti tomu Christian Jacq získal přes 5 milionů, ovšem za prodej více než sta knih. Výše autorských práv činí ve Francii zpravidla 10 až 15 % z prodejní ceny knihy. Littell tudíž z toho, co nakladateli vydělal, dostane asi milion eur. A Marc Levy něco přes 2 miliony. Vypadá to sice jako dobře vydělané peníze, ale nesnažme se je porovnávat s příjmy šéfů větších podniků, které navíc zdaleka nejsou tak ostře sledovány, dodává Figaro na závěr.
Jovanka Šotolová