Loni na podzim byl malíř Josef Bolf (1971) nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Sice ji nezískal, ale na doprovodné výstavě v Městské knihovně v Praze dokázal, že o ni usiloval právem. Potlačil svůj eruptivní rukopis a pečlivě vystavěl nekomplikované emotivní výjevy, v nichž se psychedelická imaginace šťastně potkala se sentimentem a pohádkovou ilustrací. Jako kdyby Bolfovi cosi našeptávala Helena Zmatlíková, ovšem na dojezdu kvalitního LSD. Slovy sportovních komentátorů: bylo znát, že Bolf má formu. Napjatě se čekalo, co bude dál. S odstupem několika měsíců to lze zjistit v Brně.
Josef Bolf se do širšího povědomí dostával celou druhou polovinu devadesátých let. Respekt odborníků i laické veřejnosti si získal jako člen seskupení Bezhlavý jezdec (1996–2002). Za tímto nezvyklým vzestupem stála jeho schopnost těžit z každodenních situací jejich traumatizující rozměr, pozorovat chaos v komunikaci a mezilidských vztazích a zároveň k tomu všemu přistupovat neformálně a s humorem (někdy hodně krutým).
Bolf nikdy nezabředl do rozjímání o chybách světa, tvořil bez odstupu, zmítán podobnými psychózami jako hrdinové jeho nesčetných kreseb. Znovu a znovu kreslil typické postavy z ulice, svůdnice s kočičími hlavami nebo kálejícího Santa Clause, který odmítá rozdávat dárky, a přenášel útržky z fantasy i mystické literatury do reálií dnešní doby. Pro mladé lidi, kteří chtěli svěřovat vlastní příběhy bezprostředním záznamem, komiksem či formou ironických a blasfemických poznámek, byl Bolf prvním oficiálním partnerem z uměleckého prostředí. To z něj už v mladém věku učinilo bezmála kultovní postavu.
Pepa, Bolfík, Pepíček…
Josef Bolf si však na sebe vždy kladl vyšší nároky. Již cyklem Novos Bichos (1998) prozradil ambice hledat hybridní podoby obrazu, který navzdory vazbám k abstrakci, k urbanismu či barevné estetice spotřebního zboží zůstane neurčitý a nedůvěryhodný.
Ukázalo se, že může jít o dvě koexistující linie. Jednu vyživuje zdatnost vystihnout člověka v jeho obyčejné duševní křehkosti. Druhá se obrací k vlastním vyjadřovacím prostředkům, je méně konkrétní, méně líbivá a často kritická k té první.
Právě jejím prostřednictvím se Bolf často bránil parodování sebe sama. Po sérii půvabných tvorů-buněk si tak dovedl odskočit k vyprázdněným fixovým kresbám, v nichž oblíbenou komiksovou bublinu dekonstruoval na několik málo „namachrovaných“ tahů. Experimenty se zapalováním nezaschlých kreseb lihovými fixy byly téhož druhu. Nevystavené zatím zůstávají papíry s nezaujatě provedeným drippingem nebo archy popsané variantami Bolfova jména. Přestože jde o vedlejší výstupy náročnější malířské práce, odehrávají se v Bolfových oscilacích mezní příklady sebereflexe a výzkumu.
Naděje a otlučená škodovka
Obrazy pro Městskou knihovnu (Galerie hlavního města Prahy) byly pro Bolfa zlomové. Ještě nikdy se tolik nevěnoval celkovému sladění barevné škály a nikdy tolik nepotlačoval svůj sklon ke gestickému projevu. K „objevu“ nové vizuality navíc došlo doslova během několika týdnů a muselo to znamenat obrovský skok v umělcově myšlení. Kupodivu, brněnská výstava je jiná. V intencích naznačovaného principu Bolfových častých protitahů by ji bylo možné považovat za typickou reakci na předešlé vypětí. Ale není to tak úplně.
Vypadá to, jako kdyby Bolf potřeboval defragmentovat nové zkušenosti a uvést je do vztahu k těm dřívějším. Znovu například narazíme na mile groteskní podobizny lidí. Jen se nejedná o kresby nebo akvarely, ale o uvolněně nahozené akryly. Na dvou největších kresbo-malbách je zase divoká skrumáž figur. Slovo Hope (Naděje) na jedné z nich vyznívá spíš jako prosba než konstatování.
Jenže dále tu máme žánrové výjevy s otlučenou škodovkou u lesa či polopostavou v březovém háji. Obličejem jí prosvítá černá lebka. Atmosféra z Městské knihovny tu nedominuje, jen se ozývá v množství detailů.
Mezi perly lze započíst rovněž malé zvířecí portréty. Chlupatý černý pes a rozcuchaná vrána na sněhu jsou vlastně jen jednobarevné kaše. Přesto nějakým zázrakem působí živě a přátelsky.
Jednota je prostě pryč. Postromantické a všední, vzrušené a klidné stojí vedle sebe. Imaginativní základ zůstal zachován, ale jeho dávkování se odlišuje kus od kusu. Je to jako na koncertě Boba Dylana: pokaždé je to Bob, avšak v každém songu zní jinak… a my jsme za tu svobodu vděční.
Kdo očekával přímé pokračování nedávno započatého díla, asi bude zklamán. K vlastní škodě by mohl přehlédnout Bolfovu novou (nebo znovuobjevenou) jistotu, že se s rozkoší může oddávat jakékoli ze svých autorských a lidských dispozic. Jako by až „chalupářskou“ anabází zjistil, že se nemusí vzpírat setkání různorodých sdělení. Díky tomu má znovu blízko k podobně spektrální skladbě lidského života.
Kdyby se tato vitalita dostala do krve dalším českým malířům (a je vidět, že o ni mnozí usilují), pak se může stát, že se s malbou začne něco zajímavého dít. A teprve tehdy se bude také moci podívat do očí své mocné konceptuální sestře, s níž se tak ráda pře o domény svého vlivu.
Autor je šéfredaktor časopisu Umělec.
Josef Bolf: Death Is Not the End? Kurátorka Yvona Ferencová. Moravská galerie v Brně, Atrium Pražákova paláce, 24. 2. – 21. 5. 2006.