Zatím posledním projektem Jana Nálevky je výstava We Will Meet Again v pražské Galerii Futura. Skládá se ze dvou děl: instalace vlajek všech členských zemí Evropské unie sepraných v pračce tak, aby se navzájem obarvily, a audionahrávky s hymnami těchto států puštěné přes sebe. Nálevkovo umění je formální hra, v níž vždy něco neodpovídá tomu, na co jsme zvyklí.
Studoval jste v Brně s první generací FaVU VUT. Na tehdy mladé škole se překvapivě sešlo hodně silných osobností a zdálo se, že všichni budete nějakou dobu využívat mýtus funkcionalisticko-valochovského Brna, kde je nejsilnější zázemí pro konstruktivní umění u nás. Dost brzy jste objevil, jak si hrát s multiplikací, monochromem nebo serialitou. Vzpomenete si ještě, co vás k nim dovedlo?
Zvenčí se zdá, že v Brně šlo o vyhraněné názorové prostředí, ale při mém příchodu bylo spíše plné konzervativismu. Na škole se dělala „cézannovská“ malba a grafika, o níž se ani nedá mluvit. Já se ze střední školy normálně přihlásil na vysokou. Svá tehdejší očekávání si nevybavuji, ale myslím, že nebyla nijak veliká. Konceptuální Brno mi otevřel až Jiří Valoch a hlavně J. H. Kocman. Rázem jsem věděl, že to jsou pro mě umělci, kterých si můžu vážit.
Přesně zformulovat vliv prostředí na vlastní tvorbu je těžké. Chtěl jsem do Prahy a vzali mě do Brna. Přemýšlel jsem, co by se stalo, kdybych šel do Prahy. Jestli by ten přístup byl stejný, protože své kresby v Brně jsem si dělal sám. V ateliéru, kde jsem byl, se běžně dělala zátiší. O to, co jsem skutečně vytvářel, neměl vlastně nikdo zájem. Důležité bylo také setkání s Milanem Mikuláštíkem. Po nocích jsme na koleji spolu kreslili. Takže to vznikalo nezávisle na škole, ovšem s přispěním brněnského prostředí.
Začínal jsem s kresbami geometrických znaků a jako pozadí používal tuhovou kresbu, jako výtvarný efekt. Postupně jsem zjistil, že právě ta kresba v pozadí je pro mě důležitější. Myslím, že hlavně na základě toho, že jsem o tom všem diskutoval. Brněnská scéna byla malá a čekala, kdo přijde na novou školu. Těšila se, že se něco stane, že se jejich řady rozšíří. Takže se s námi začali bavit a já se prostřednictvím těchto hovorů dostával sám k sobě.
Na FaVU jsem působil trochu jako výjimka. Svou prací jsem se dost odlišoval. Mým spolužákům se to nelíbilo a tento stav trval dost dlouho.
Nedávno jste v Galerii Entrance vystavil dlouhou řadu stejně velkých propiskových monochromů. Připomnělo to kresby tužkami s různou tvrdostí, které jste dělal na FaVU. Jaký význam měl fakt, že se k něčemu vracíte?
Propisková série je v něčem zvláštní. Sám tomu moc nerozumím. Návrat k černým tuhovým kresbám je určitě důležitý pro mě osobně. Nevím, jak to pojmenovat. Důvodů, proč zrovna propiskové monochromy, jsem měl spoustu. Dlouho jsem například „dělal“ věci, které jsem „nevyráběl“. Vždycky to bylo tak, jak jsem již výše popsal – léta jsem se rozhodoval, následná realizace spočívala v tom, že jsem hodně telefonoval a platil účty. Ale tahle série kreseb souvisí s tím, že chodím do zaměstnání, pak večer na vernisáž, následuje společenský, kavárenský život. Jednoduše jsem začal mít pocit, že se mi vše vzdaluje. Že „nedělám nic“, jak říká hezkej epitaf Vaška Stratila.
Nemám rád standardní klišé umělců, že „musí dělat rukama“. Ale tady o to trochu šlo. A přitom mi to připadalo jako vtipný comeback. Ty staré černé kresby nebyly smrtelně vážné, ale nešlo zase o žádnou velkou legraci. Měly seriózní koncept, který v podstatě vážný byl. Taky ale byly celé černé, velké série černých papírů, a tím vyznívaly dost ironicky. U nových kreseb mám pocit, že jsou zábavné, protože jsou úplně zbytečné, nemají žádný koncept, jsou to jenom dva roky utrpení...
Vždycky, když uvažuji o vaší tvorbě, dělá mi potíže vysvětlit vztah mezi finálními díly a pracovními postupy, které vedly k jejich vzniku a které ve formě popisů připojujete. Několikrát jste použil předem daný postup – sepral jste umění v pračce nebo na obrázky použil všechny efekty Photoshopu pěkně popořadě. Vedlo mě to k tomu, že jsem vaše ready-made hodnotil spíše jako procesy nežli artefakty. Vypadá to, jako byste chtěl vyvolat zdání nezúčastněnosti, nebo pouze náhodné shody okolností. Jaký význam svým postupům opravdu přikládáte?
Postup s výsledkem vždy souvisí. Je to normální kuchařka na výrobu mých věcí. Jenom návody jsou v něčem jakoby trochu pokažené, a tak to úplně není ready-made. Připadá mi zábavné pohybovat se uvnitř nějakého systému s danými pravidly, která striktně dodržuji, občas se ale najde určitý prostor, jak lze celý systém pravidel tak trochu zneužít. Představuju si, že jedu podle dopravních značek, ale pokud najdu nějaký prostor, tak si dovolím…
Frajeřinku.
Frajeřinku.
Názvy vybíráte podle písniček. Without you I´m nothing, Will you ever return, We will meet again... samé citově zabarvené texty. Proč vytváříte napětí mezi emocionálními slogany a výtvarnou racionalitou?
To souvisí se systémem, který se řídí mým návodem, a s tím, jak mé věci vypadají. Názvy se zdají přiřazené chaoticky a bezdůvodně, jako by vůbec nesouvisely. Jsou to citace z písniček, které většinou v době vzniku těchto prací poslouchám. Texty jsou velmi emocionální, ale také velmi obecné. Může to být konkrétní vzkaz, ale také úplně obecný pocit. Pro mě je důležité, že diváka název znejistí.
Měl jsem dojem, že podle toho, jak mé výstavy vypadají, by se divák mohl minout se skutečným záměrem. Už proto k prezentaci připojuji návody. Návody jsou přísně neemocionální holé věty popisující jednotlivé kroky. Například u projektu Jeden nikdy nestačí to jsou jakési tištěné mandaly, které vznikly vyčerpávajícím použitím Photoshopu. Jejich vizualita je naprosto zavádějící. Šlo mi o to, co vznikne, když použiju všechny efekty programu na jediný konkrétní obrázek. Důležitý byl proces vzniku, a ne výsledek, na ten jsem neměl vliv. I když je pravda, že výsledek mne natolik pobavil, že až na jeho základě jsem se rozhodl věc realizovat. K projektu je přiřazen text popisující jednotlivé kroky pracovního postupu.
Když jste před časem přišel s videem, na němž běžel seznam produktů nabízených řetězcem Tesco, říkal jsem si, že za tím může být něco politického. Za politického umělce bych vás ale kvůli tomu neoznačil, tak by mě zajímalo, jak definujete politický dosah svého umění?
Musím vás uklidnit. Politika mě vlastně nezajímá a nebyla důvodem k mé realizaci. Šlo o volbu nějakého ohraničeného systému, kompletního aršíku se známkami. Vlajky jsou série geometrických abstrakcí, které jsou dané nějakou konvencí. Je daný jejich počet a význam, jsou to politické symboly. Politika, to je asi to první, co vás napadne, když je vidíte. Ale mě zajímá až jako poslední. Všechny mé věci jsou vlastně formální hry s tím, že něco nějak vypadá, ale není to tak.
Skoro po každé vaší výstavě si říkám, že jestli vydržíte, můžete se stát jednou legendou. Je pro vás důležité pracovat neustále podle jedné matrice?
Rád pracuji kontinuálně. Myslím, že nemám žádné velké téma, kterému bych se věnoval, těch témat je víc a často mezi nimi přeskakuji, někdy se vracím. Společný a zastřešující je přístup. Umožňuje mi dělat relativně rozdílné věci, které ale mají pořád cosi společného. Nevím, jestli je možné to nazvat prací podle jedné matrice, každopádně mi tento způsob práce vyhovuje.
Jan Nálevka: We Will Meet Again.
Futura – Centrum pro současné umění
(Holečkova 49, Praha 5), 6. 9. – 12. 11. 2006.
Jan Nálevka (1976) na sebe upozornil v polovině 90. let jako konceptuální umělec, který spojuje minimalistický jazyk se současnými průmyslovými materiály a konzumními aspekty naší doby. Příkladem mohou být jeho formálně vytříbené instalace z ručníků s vyobrazením bankovek. Postupem času u Nálevky sílí zájem o stanovení jednoduchého principu, který podmíní vznik i vzhled díla. U raných černých monochromů byl takovým principem fakt, že každý z nich nakreslil tuhou o jiné tvrdosti, u pozdější série obrazů Without You I´m Nothing to byl zase nápad, že vzniknou odprodejem ploch jednotlivých obrazů sponzorům za výrobní cenu. „Výstava“ sponzorů tak odrážela jejich zájem o tento neobvyklý druh reklamy v umění. Cyklus Jeden nikdy nestačí byl vytvořen díky objevu, že uplatněním všech efektů grafického programu Photoshop na jakýkoliv obrázek vždy vznikne soustředná mandala.