Výstavou Nizozemce Boba Boniese pokračuje českobudějovický Dům umění jednak v přísné linii prezentací konstruktivních tendencí v umění a architektuře, jednak v premiérách jejich čelných zahraničních představitelů. Na region to je odvážný a ambiciózní záměr. Odvážný odmítáním rozšířených představ, že galerie v menším městě má vycházet vstříc spektru estetických názorů jeho obyvatel, případně plnit osvětové funkce, a ambiciózní v myšlence, že periferie může předehnat centrum.
Jak už to v regionech bývá, za odvahou a ambicemi Domu umění stojí jediný člověk. Kurátor Michal Škoda je hlavním autorem galerijního programu, instalační „četou“, PR agentem, a když je třeba, tak i moderátorem vernisáží. Protože Škoda je druhou profesí postminimalistický sochař se smyslem pro řemeslo; ani na galerii, ani na výstavách nepoznáte, jaké vypětí sil a jaký „udržovací“ rozpočet za nimi stojí. Konkrétně řečeno: nepřipadá v úvahu, aby se obraz prohýbal do „vrtule“ nebo aby sály byly nedostatečně osvětleny. Kvůli tomu domácí i zahraniční umělci rádi přijíždějí do města, ve kterém výstavy navštíví nanejvýš pár stovek příznivců umění a na vernisáž jich dorazí sotva čtyřicet.
Prostřednictvím Boba Boniese se Dům umění vrátil k tradici takzvaného konkrétního umění. Bonies je ročník 1937 a umělcem se stal už v šedesátých letech. V mládí ho zaujali američtí abstraktní malíři Morris Louis, Kenneth Noland nebo Clyfford Still, ale ještě více holandské hnutí de Stijl. Došel k rozhodnutí považovat se za jeho pokračovatele a už čtyřicet let důsledně zkoumá variace geometrické malby s pevně stanovenou barevnou a tvarovou skladbou. Existují pro něj pouze základní barvy (žlutá, červená, modrá), sekundární zelená (při smíchání žluté a modré je komplementární k červené) a ne-barva bílá. Geometrické plochy skládá do horizontálních, vertikálních a diagonálních plánů. Tak jako řada dalších konkretistů zahrnuje Bonies do své tvorby i celkovou plochu obrazů (hraje si s jejími rozměry a rovněž s kombinacemi většího počtu pláten), která geometrické nátěry rozděluje a zároveň spojuje.
U hotového obrazu je pak kladem, když malířská akce nejde rozpoznat a my můžeme vnímat vztahy čistých ploch, maximálně oproštěných od gest a improvizací.
Do Českých Budějovic samozřejmě nebylo možné přivézt takové množství obrazů, aby bylo zřejmé obohacování Boniesova rejstříku geometrických tvarů a jejich poměrů na plátnech. Zůstalo u několika menších raných obrazů a velkých pláten z posledních dvou dekád. Ovšem i to návštěvníkovi stačí, aby pochopil, že jde o práci, u níž se pod pojmem „změna“ nemyslí „obrat“, ale „soustavné posunování“, vyplývající z logického rozvrhu několika daných kritérií. Boniesova tvorba je klasikou estetické kontemplace, kterou se od šedesátých let nechají vést umělci po celém světě. Jeho navazování na holandskou modernistickou avantgardu je poutavou životopisnou reálií, protože také Bonies je Holanďan, ovšem není za tím třeba hledat něco významného. K podobným vazbám docházejí autoři geometrických obrazů v Německu, Čechách nebo Indonésii, protože odkaz hnutí de Stijl patří ke všudypřítomnému dědictví moderního umění. A právě se zjištěním, že to není „nic nového pod sluncem“, se divák učí na výstavě v Domě umění operovat. Nalézá novou cestu k relacím mezi „autorem“ a „dílem“, „autorstvím“ a „sdílením“ uměleckých myšlenek, „tradicí“ a „rozvíjením tradice“ nebo „ojedinělostí“ a „mnohočetností“. A přinejmenším fakt, že geometrické umění je již dávno legálním sdíleným programem řízeným podle pravidel copyleftu, by ho mohlo potěšit.
Autor je šéfredaktor časopisu Umělec.
Bob Bonie – malba. Kurátor Michal Škoda.
Dům umění České Budějovice, 12. 4. – 14. 5. 2006.