Následující text myšlenkově navazuje na téma Prostor města v A2 č. 8/2006. Zamýšlí se nad otázkou, v jakém stavu se nacházejí pražské veřejné prostory a jaký osud je asi čeká.
Domnívám se, že pojem veřejného prostoru se zrodil v rozpravě o politice. Jeho tvůrci jím mínili víceméně virtuální prostor sdělovacích prostředků, do něhož měl právo vstoupit každý občan s každou obecněji platnou myšlenkou, aniž by se musel obávat, že jeho vstup budou cenzurovat politické autority nebo sama média.
Kdysi, už od dob revolucí pozdního 18. století, tak ovšem začal fungovat i skutečný fyzický prostor uvnitř městských obcí. Pořádala se na něm politická shromáždění a debaty, popravovali se tu političtí odpůrci, stavěly se na něm barikády. Poskytoval zkrátka scénu pro rozvoj občanského života. Veřejný prostor města se samozřejmě neutvářel jen pro tento politický účel. Plnil už odedávna důležitou funkci dopravní a komunikační, sloužil jako tržiště a jako jeviště pro kulturní výkony i jako místo pro obyčejné každodenní procházení a pobývání. Dobře architektonicky ztvárněný a vybavený veřejný prostor každého města by asi měl umět vycházet vstříc všem těmto pestrým nárokům.
Rád bych k nim přidal ještě jeden, který se na první pohled může jevit jako něco zhola výtvarného nebo estetického. Soudím totiž, že nejdůležitější funkce každého veřejného prostoru spočívá v tom, že představuje vizitku svého města: indikátor, zda se dovedeme postarat o své veřejné záležitosti. Samosprávy mnoha menších obcí k tomuto poznatku už dávno dospěly. Úpravy náměstí a ulic v Benešově, Litomyšli, Českém Krumlově nebo v Olomouci o tom podávají jasnou zprávu. Veřejné prostory hlavního města republiky však i po sedmnácti letech vyznívají jako ostrovy negativní deviace. Důkazy o tom nám může podat dnešní stav i příští osud Palachova náměstí, náměstí Republiky, Letenské pláně a Václavského náměstí.
Náměstí Jana Palacha
Dnešní Palachovo náměstí se zrodilo jako projev představ o krásném městě 19. století. Ze tří stran je obklopují vznešené neorenesanční a neoklasicistní budovy. Strana čtvrtá skýtá jeden z nejpůsobivějších výhledů na Pražský hrad. Co jsme však na jeho ploše za sedmnáct let vyrobili, za to se můžeme jenom stydět. Pustinu tohoto prostoru ovládá kulatý větrák podzemních garáží obklopený skomírajícím parčíkem, skleněný výtah pro imobilní občany, špatně a provizorně umístěná socha Antonína Dvořáka, permanentní automobilové zácpy. Architektonické soutěže na úpravu Palachova náměstí z let 1993 a 2001 vyzněly do prázdna. Město Praha, které je vyhlásilo, neprojevilo o uskutečnění jejich výsledků žádný zájem. Když jsem při jedné televizní debatě tento fakt vytkl nejmocnějšímu pražskému radnímu Janu Bürgermeisterovi, odpověděl mi, že o soutěžích vůbec nic neví, a byl přitom při druhé z nich členem poroty!
Náměstí Republiky
Spontánně vzniklý prostor před zaniklou hradbou Starého Města pražského chtěli architekti na počátku 20. století proměnit v „přijímací salon Prahy“. Tomuto záměru napomohla výstavba Obecního domu. Uzavřenost náměstí narušila výstavba obchodního domu Kotva v letech 1970-1975. Jeho východní stranu naopak příznivě zpevnila novostavba Hypobanky, jakkoli nejde o architekturu nadprůměrnou.
Už před soutěží na tuto budovu v roce 1994 požadovali někteří pražští architekti vyhlášení jiné, urbanistické soutěže, s jejíž pomocí by se zamezilo flikování tohoto významného prostoru po malých a nesourodých kouscích. Město Praha tuto výzvu nevyslyšelo. Městská část Praha 1 však alespoň zadala celkový plán plochy náměstí průraznému pražskému ateliéru HŠH. Návrh, výtvarně zajímavý, ač ne pro všechny líbivý, prošel odbornou oponenturou a otiskly ho odborné časopisy, takže se o něm mohla vést kritická debata aspoň mezi zasvěcenci. Investor gigantického nákupního centra Palladium, které se staví za fasádou Josefských kasáren, však ve spolupráci s magistrátním (Kněžínkovým) odborem památkové péče návrh HŠH vyšachoval ze hry a zadal úpravu náměstí Republiky svým vlastním architektům. Stáváme se tak svědky situace, kdy o podobě významného veřejného prostoru Prahy rozhodne soukromá firma. A jaká to bude podoba, dosud nevíme, tisk nás o tom neinformoval.
Letná
Za pozdního Rakouska-Uherska měl na Letné vyrůst komplex české techniky. První republika si rozsáhlou pláň vyhradila pro novostavbu parlamentu. S výjimkou komické historie Stalinova pomníku však nakonec zůstalo u přání architekta-ekologa Ladislava Žáka, který už v roce 1929 požadoval nepostavit na Letné nic, protože „prázdný prostor je také architektura“.
Zdá se nicméně, že se Letná brzy změní. Na jejím východním konci se dočkáme mohutného výjezdu z plánovaného tunelu, podzemní komunikace, od níž si obyvatelé Veletržní ulice i jiných míst na zastavěném dolním konci pláně naivně slibují, že je ušetří každodenního náporu automobilů. Viděl jsem však plány dopravních inženýrů, které na Letné nejenže ponechávají povrchovou silnici, ale navíc ji i rozšiřují, takže 300 metrů od Svatovítské katedrály brzy povede rušná dálnice.
Ještě blíž než katedrála u ní bude stát nová budova Národní knihovny České republiky. Na západní konec Letenské pláně, poblíž Hradčan, by ji rád umístil její dnešní ředitel. Šlo by o první monumentální pražskou novostavbu po roce 1989, která by snad uměla důstojně reprezentovat český stát. A já, jakožto milovník současné architektury, se z toho důvodu proti ředitelovu záměru vůbec nechci stavět. Neslyšel jsem však nic o debatě, která by oprávněnost umístění knihovny na Letné potvrdila nebo vyvrátila. Ani nevím, zda se pro pláň připravuje nějaký celkový urbanistický plán, který by případné kolize dálnice a knihovny pomohl vyloučit. Zato jsem se dočetl, že před několika dny schválila rada města Prahy záměr soukromé firmy zřídit v podstavci Stalinova pomníku jakési mořské obludárium.
Stanou se knihovna a tato atrakce dobrými sousedy? Hodí se umísťovat je nedaleko plánované letenské dálnice? Neslušelo by nakonec knihovně víc, kdyby stála právě na místě oceanária? A zaslouží si Letná novou vnitroměstskou magistrálu? Město Praha takové otázky k debatě nepředkládá, ani se je nesnaží řešit nějakým cílevědomějším plánem. Námitka, že plánování vymysleli komunističtí sociální inženýři, vyznívá v takovém případě dost otřepaně.
Václavské náměstí
Jiná magistrála, zvaná Severojižní, poškodila v sedmdesátých letech 20. století prostor Václavského náměstí. Odřízla totiž od něj jeho hlavu, Národní muzeum, a zamořila jeho horní konec naftovými zplodinami. Právě neorenesanční monument Národního muzea se zasloužil o proměnu náměstí v nejkrásnější a snad i jediný pražský bulvár, jemuž v roce 1928 složil poklonu veliký Pařížan Le Corbusier. Nad našimi hlavami bulvár zdobí stavby od Kotěry, Gočára, Kysely, Janáka, Tenzera, Šrámkových, Malinského i od jiných významných českých architektů moderní éry. Jeho plocha však svou zaneřáděností snese srovnání leda s náměstím Jana Palacha. Nejdůležitější prostor novodobých českých dějin, dějiště pamětihodných událostí let 1848, 1918, 1939, 1968–1969 a 1988–1989, už léta Praze neslouží jako její vizitka.
Projekty z nedávné architektonické soutěže, včetně vítězného od týmu Cigler-Marani, se obíraly otázkou, jak náměstí znovu spojit s Muzeem, jak je nově vydláždit a zda je zalesnit alejí dvouřadou, čtyřřadou nebo třeba osmiřadou. Některé z nich po něm opatrně provedly tramvajovou trať. Jediný z nich přinesl něco vizionářského – návrh Marcely Steinbachové a Bronislava Stratila, který tramvaj na náměstí nepouští a stromové aleje z něho úplně odstraňuje, zato by chtěl náměstí opatřit průsvitnou sklobetonovou dlažbou. V noci by tak celou jeho plochu jemně prozařovalo osvětlení podzemních pasáží.
Osobně bych spíše hlasoval pro zavedení tramvaje. Stromy však podle mého soudu na náměstí opravdu nepatří, už proto ne, že jejich husté řady budou zakrývat krásnou a pestrou architekturu obou jeho dlouhých front. Přiznám se, že když slyším, že někdo chce sázet uvnitř historického města mnoho stromů a zřizovat v něm nové parčíky, tak hned takový hlas podezřívám z populismu a licoměrnosti. Vždyť to přece nebude chudičká nová zeleň, nýbrž omezení vjezdu automobilů, co životní prostředí vnitřního města dokáže opravdu zlepšit! Sám auto nemám, jezdím veřejnou dopravou, a to nejraději vlakem nebo tramvají, odpady doma třídíme, takže se chovám ukázněněji než mnozí skalní ekologové. Mám proto asi právo říct stromům na Václavském náměstí své „ne!“.
Koho tato slova šokovala, toho hned uchlácholím, že jde o názor ryze akademický. Akademicky však nevyznívají jen úvahy, zda Václavské náměstí osázet či neosázet stromořadími a zda tam znovu zavést tramvajové linky. Obávám se totiž, že celá soutěž na úpravu tohoto prostoru proběhla zbytečně. Naznačují to slova radního Bürgermeistera, pronesená hned po zveřejnění soutěžních výsledků (lidové noviny 24. listopadu 2005): „Úpravy spodní části náměstí by se mohly podle primátorova náměstka Jana Bürgermeistera uskutečnit za tři až čtyři roky. (...) Náměstek připomněl, že zrušení silnice před budovou muzea musí předcházet zprovoznění vnějšího a vnitřního obchvatu na severozápadě města. Znamená to, že úpravy plochy by mohly v nejlepším případě začít za pět až šest let a potrvají asi rok.“
Jak už znám chování města Prahy, uskutečnění vítězného návrhu od týmu Cigler-Marani se odkládá do nedohledna.
Se stavem veřejných prostorů Prahy jsem nespokojený a přeji si jeho nápravu. Využil jsem k tomu v tuto chvíli veřejný mediální prostor. Ničeho však nedosáhnu, když se ke mně nikdo nepřidá.
Autor je historik architektury.