Ludvík Vaculík

Velký spisovatel, konzervativní glosátor společenských událostí, milovník folkloru, člověk starého světa, rázovitá osobnost vzbuzující emoce – tak byl nejčastěji vzpomínán nedávno zesnulý Ludvík Vaculík. My jsme se jeho osobnost a dílo pokusili nahlédnout z trochu jiných pozic. Podle Zuzany Labudové autorův Český snář odkrývá „manipulativní, a navíc silně nadřazený sebeadorační podtext samizdatové literatury“. A aby toho nebylo málo, Jan Matonoha o téže knize soudí, že „je z genderového hlediska velmi problematická“, a zaměřuje se na sexismus a vztah k ženám nejen u Vaculíka, ale ve všech sférách neoficiální literatury. Esej Romana Kandy se věnuje převážně Sekyře a jazyku moci a autora pojímá jako ukázkový příklad angažovaného spisovatele. Jakub Vaníček zase v Sekyře nachází inspirativní analogii úlohy spisovatele v komunismu se situací člověka začátku 21. století: „I my dnes stojíme tváří v tvář normalizaci lidí i přírody, namísto primitivní stranické logiky na nás útočí důkladně promyšlený aparát všepožírající postmoderny, až příliš často stojíme proti vlnám pohodlného konzumu, pro nějž jsme schopni přikývnout na bezpráví v odlehlých částech světa (…). Jsme a vždy budeme svobodě odcizeni úplně stejně jako ti, kdo si svůj střední věk prožívali v padesátých nebo šedesátých letech.“ Disidentství je zkrátka pořád aktuální.