Osobitý maršmeloun

V diskusi o takzvaném maršmelounu se mezi zastánci tohoto projektu několikrát mihlo moje jméno. Naposled se to stalo v příspěvku architektky Marie Švábové (Nehodí se to tam, A2 č. 14/2015). Média mi však zatím nedala příležitost vysvětlit mé stanovisko k tomuto projektu (pominu­li několikavteřinové vystoupení v pozoruhodně nevyváženém televizním pořadu Reportéři z 8. 6. 2015).

Nic obřího na obzoru

Rozhodně nepatřím mezi ty, kdo říkají, že by se v pražském centru mělo hodně stavět a že by si v tom Praha měla brát příklad z Londýna nebo Berlína. Krása staré Prahy pro mě představuje nenahraditelnou hodnotu a měla by už podle mého soudu zůstat v dnešním stavu. Má­li tu vůbec vzniknout něco nového – na místech kdysi narušených různými asanacemi –, pak taková architektura nesmí centrum poškozovat, nýbrž naopak obohacovat. S lítostí proto pozoruji nabubřelé novostavby typu Palladia, Florentina, Quadria nebo ­Charles Square Center na Karlově náměstí. Podobné budovy narušují tkáň staré pražské zástavby svým předimenzovaným měřítkem a nijak Praze neprospívají ani svým fádním a netvořivým architektonickým pojetím. Maršmeloun od architekta Zdeňka Fránka si však nezaslouží, abychom ho s těmito nepodařenými stavbami házeli do jednoho pytle. Není totiž ani předimenzovaný, ani netvořivý.

Paní architektka Švábová má Prahu stejně ráda jako já. Ve svém boji proti maršmelounu se však uchyluje k přepjatým soudům. Fránkův projekt je podle ní „obrovský“, „megalomanský“, „monstrózní“; svou pozicí mezi Anežským klášterem a klášterem milosrdných bratří v pražské čtvrti Na Františku prý „zničí hodnotu celého vzácného území“. To jsou však příliš silná slova. Území, na němž má Fránkova stavba stát, působí ve skutečnosti neuspořádaně a zanedbaně. Podepsaly se na něm nedokončené asanace z 19. a 20. století. Střídají se tu budovy velké i malé, hodnotné i méně hodnotné. Ty nejcennější z nich – oba uvedené kláštery – si své dominantní postavení zachovají i po uskutečnění Fránkova projektu. Panorama čtvrti nová stavba nezmění, hladinu její zástavby nepřekročí, moderní domy naproti přes ulici U Milosrdných zůstanou vyšší než ona, nemluvě o opravdu mohutném a vysokém bloku činžovních domů z doby josefovsko­staroměstské asanace v téže ulici.

Uznávám, že římsu jiné protější budovy – barokního kláštera milosrdných bratří – římsa maršmelounu o necelé čtyři metry převýší. Klášter však zase Fránkův dům překoná výškou svých valbových střech a jeho hmota zůstane objemnější než nová stavba. Vytýkat pak maršmelounu, že bude o dvanáct metrů vyšší než jedna z moderních provozních budov Anežského kláštera na opačné straně parcely, je podle mého soudu zase přepjatost; tato budova, po architektonické stránce slabá, si velké ohledy nezaslouží. A jde­li konečně o gotické památky samotného Anežského kláštera, ty bude dělit od maršmelounu 75 metrů. Fránkův nový dům proto sotva svým měřítkem a členěním rozdrtí jejich gotické kružby, jak to paní architektka nadhazuje. Při pohledu na vizualizaci Fránkovy „obrovské“ stavby z Letenské pláně se musíme soustředit, abychom ji mezi okolními domy vůbec rozeznali. O obrovskou nebo monstrózní budovu tedy nejde; dominantami čtvrti zůstávají Anežský klášter na jedné a velká hmota nemocnice Na Františku na druhé straně parcely pro maršmeloun.

Architektonická xenofobie

Fránkova stavba vyroste na parkovišti, nepadne jí za oběť žádná památka. Architekt ovšem věděl, že tu kdysi staré domy stály, a snažil se tuto situaci napodobit členitostí nové budovy, jako by ji složil z několika domů vedle sebe. Dvě nejvyšší patra maršmelounu v tom ohledu připomenou způsob, jakým Pavel Janák vytvaroval horní část rondokubistického paláce Adria na Jungmannově náměstí. Paní architektce Švábové se však Fránek tímto řešením nezavděčil. „Brutální členění fasády maršmelounu drtí svým měřítkem gotické kružby i jemně tvarované barokní architektonické články,“ napsala do A2. Se stejnou nedůvěrou pak paní architektka hledí na druhý Fránkův prostředek členění fasád maršmelounu – na hluboce zapuštěná okna, jejichž sestavy připomenou lidské tváře. „Město přece nejsou komiksy ani kulisy pro divadelní scénu,“ vyslovila svůj odsudek v souznění s občanskými aktivisty, kteří si na početné dubnové demonstraci proti Fránkovu projektu nasazovali na hlavy krabice s týmž antropomorfním motivem. Z dějin architektury však známe početné případy podobného tvarování. Jako lidská tvář a lidská postava vypadá Michelangelova brána Porta Pia v Římě. Architekt Borromini dle vlastních slov pojal svou římskou budovu oratoriánů jako lidské tělo s rozepjatýma rukama. Vezmu­li si na pomoc případ z Prahy, stačí se podívat na hlavní průčelí Müllerovy vily od Adolfa Loose. Narážky na lidskou tvář tedy nepředstavují nic zavrženíhodného. Cením si jich i proto, že v nich Zdeněk Fránek své předchůdce nekopíruje. Jemným zaoblováním hran svých „hlav“, mírným vykláněním jejich čelních ploch, změnami jejich barevnosti a střídáním okenních formátů naopak dospívá k osobitému projevu.

Právě v této osobitosti – jinak řečeno tvořivosti – podle mě spočívá příčina odporu veřejnosti. Když je něco opravdu osobité, je to i neobvyklé – a neobvyklé věci se prostě setkávají s nedůvěrou. Z dějin umění a dějin architektury známe mnoho příkladů. Obavy z neobvyklého, pro lidskou povahu asi přirozené, by však neměly přerůstat v architektonickou xenofobii. A já mám obavy, že k tomu v kauze maršmeloun v tuto chvíli dochází.

Co se stane, zvítězí­li v této kauze hlas lidu, jehož se paní architektka Švábová tak silně dovolává? Mně je to jasné. Pokud se v Praze neprosadí projekty osobité, jež dokážou její architekturu obohacovat, budou se v ní prosazovat projekty průměrné a fádní, jaké už známe z Palladia, Florentina, Quadria nebo z Charles Square Center. Bude takový vývoj, který už ostatně v Praze dávno probíhá, prospěšný pro její historické centrum? Myslím, že nikoli. Krása staré Prahy se tak bude rozmělňovat fádností a banalitou.

Autor je historik architektury.