Vy ještě nemáte svou karikaturu?

Karikatura je slovo, které jsme v posledních týdnech slyšeli neobvykle často. Výstižnější by ale bylo mluvit o kresbičkách, které vzbudily vlnu rozhořčení v islámském světě. Slovo karikatura totiž budí očekávání, která dánští kreslíři nenaplnili a ani se o to nejspíš nepokoušeli. Karikatura se totiž v posledním desetiletí stala oblíbeným námětem výstav předních světových muzeí. Historickou výstavu umělecké karikatury nyní připravila také Galerie hlavního města Prahy. Jde o výběr prací z první poloviny 20. století. Nesmíme přitom přehlédnout podtitul Karikatura a české umění 1900–1950. Obojí se totiž dělí o prostory pražského Domu U Kamenného zvonu rovným dílem. Důraz je však v každém případě na českém umění.

Velký příběh české karikatury

Stěny okolo schodiště, po nichž stoupáte k výstavním prostorám, jsou polepeny citáty. Autoři první poloviny 20. století se ptají, jestli existuje něco jako česká karikatura. Kurátoři výstavy si tuto otázku vzali za svou a vydali se do depozitářů pro odpověď. Jak to však při hledání velkých příběhů bývá, ze slavné historie zůstane pár nesouvislých epizod. Kurátoři nacházejí Františka Kupku, pracujícího pro francouzské zadavatele. Ten však nemá nic společného s Váchalem nebo Ladou. Erotická revue se nedotýká stylových sporů kolem kubismu nebo válečného angažmá Emila Filly v protirakouské propagandě. Každá z těch epizod je neobyčejně zajímavá, ale přešlapování mezi nimi vede jen k tomu, že se výstava nakonec ubírá po předem vytyčené cestě českého umění. Vedle skutečně výrazných karikaturistů první poloviny století – Zdeňka Kratochvíla, Františka Bidla, Adolfa Hoffmeistera nebo Antonína Pelce – se tu objevují v žánru zcela nepřesvědčiví, ale kanonizovaní autoři, jako Josef Šíma.

Slepě do slepé uličky

Výstava naznačuje ještě nejméně dvě možnosti, jak pohlížet na dějiny karikatury v českých zemích. Jednak skrze časopisecké mé­dium, jak to naznačuje vtipná projekce listování dobovými tiskovinami, a jednak prostřednictvím stylových proměn. Právě ve stylové analýze spočívá největší síla této výstavy. První proměnu sledujeme v osobě Františka Gellnera. Ten kresbu expresionisticky zjednodušil na kontrast černých a bílých ploch. Druhá se dá vysledovat s nástupem kubismu.

Kubismus svou specifickou deformací přímo nahrával odpůrcům na smeč. Kubistické klišé od té doby zůstává oblíbenou karikaturou moderního uměleckého díla. Svěže proto dodnes působí karikatury kubistické přestavby Prahy, stejně jako satirické návrhy na důsledné uplatnění barokního tvarosloví v moderní zástavbě. Další kapitoly příběhu české karikatury se točí kolem lokální politické situace a fašistického nebezpečí. Padesátá léta se ohlásí sérií plakátových proklamací. Expozice končí ve stísňující slepé uličce. Škoda, že autoři při vytváření koncepce pokaždé odbočili cestou menšího odporu.

Přitom přehodnocení stereotypního kánonu bylo nasnadě. Sama karikatura pracuje se stereotypy a o to účinnější zbraní proti nim se může stát. Vzpomeňme výstavy v pražském Goethe-Institutu v roce 1997, která vedle sebe jednoduše postavila karikatury Němců v českém tisku a karikatury Čechů v německém tisku. Efekt byl ohromující. Oba národy si totiž předhazují stále tytéž věci.

A co bylo dál

Na pozadí výběru umělecké karikatury minulosti nepůsobí dnešní novinové kreslířství nijak výrazně. Poměřovat výběr s průměrem by bylo nespravedlivé. Kam se ale poděla karikatura, která se podílela na stylových proměnách soudobého umění? V polovině prosince minulého roku udělal deník Berliner Zeitung pokus. Jedno číslo dostali místo fotografie příležitost ilustrovat berlínští umělci. Výsledek byl spíše odstrašující. Ukázalo se, že vybraní akademičtí umělci s tištěným médiem vlastně pracovat neumějí. Jejich ilustrace připomínaly všechno možné – od portrétní malby po bytový textil; jenom do žánru novinové zkratky se netrefili.

Zájem o historický vrchol novinové karikatury ale nepřišel sám od sebe. Je spíše doprovodným jevem vzniku uměleckých a jinak kritických forem komixu. Komiksové seriály jsou již povinnou výbavou všech větších novin. Novinové seriály bývají založeny na sadě populárních postaviček, ale nemusí tomu tak být pokaždé. Herald Tribune má pravidelně tři seriály pod sebou. Jeden sleduje dění v Bílém domě. Čtenář však nevidí nic než různé pohledy na balustrádu sídla amerického prezidenta. Zevnitř se pouze ozývají hlasy v obláčcích. Populární postavička v Bílém domě je totiž vyměnitelná.

V roce 2004, kdy Německo slavilo výročí Immanuela Kanta, věnoval Frankfurter Allgemeine svůj komiksový seriál výhradně problémům kritické filosofie. Autor námětu k tomuto seriálu se v díle královeckého filosofa orientoval znamenitě. Komiks se vůbec stává záminkou k postmoderní interpretaci filosofických myšlenek. V Americe oblíbené komiksové úvody do filosofie (i když nesou názvy typu Derrida for Dummies) jsou mnohem zdařilejší a ve zkratce adekvátnější než u nás stále vydávané kompiláty novotomistů či stoupenců podobně rigidní analytické tradice. Jacques Derrida v podobě středověkého čaroděje, který obrovskými nůžkami stříhá knihy na proužky a kroutí z nich motáky, má něco do sebe. Taková karikatura zosobňuje myšlenky lépe než tvář rozcuchaného Francouze na pozadí knihovny.

Komiks není jen kreslený vtip

Komiks vybojoval nové místo pro kresbu a ilustraci v tištěných médiích, kde proto mohou experimentovat se stylem a schopností karikaturní zkratky před zraky veřejnosti. Při pohledu na česká i světová média je to ale většinou prostor přesně vymezený rámečkem. Poněkud bizarním úkazem na české mediální scéně je týdeník Respekt. Je vlastně komiksem na pokračování od Pavla Reisenauera. Tento kreslíř však rozhodně není žádným experimentátorem a již léta se drží osvědčeného řemesla.

Zatímco komiks je nástupcem karikatury, barevná fotografie je pro ni velkým konkurentem. Lidé v západní kultuře chtějí vždy znát tvář toho, kdo k nim mluví. Většina fotografií v našich novinách ukazuje tváře. Jenže kdo si je má v té záplavě pamatovat? A právě zde leží obrovský potenciál karikatury jako nástroje PR.

Karikatura, jakkoli negativní nebo nelichotivá, vytváří veřejnou tvář politika. Je zkratkou mezi člověkem a tím, co zosobňuje. Tvář je v první řadě logo a to musí být zapamatovatelné a sugestivní. Adolf Hoffmeister se chlubil vynalezením hned několika veřejných tváří. Také s tváří T. G. Masaryka se česká veřejnost neseznámila na poštovních známkách, nýbrž ve štvavé kampani satirických listů během hilsneriády. Někteří čeští politici bez výraznějších rysů by si měli na začátku volební kampaně najmout schopného karikaturistu, aby jim nějakou tvář včas vytvořil.

Autor je výtvarný kritik.

Karikatura čili nakládačka

Sloveso caricare znamená ve vulgární latině nakládat, přetěžovat i přitěžovat. Slovo karikatura tak lze počeštit jako nakládačka. Označení caricatura se v dnešním významu objevilo poprvé v Itálii. Jako výtvarný žánr se však karikatura vyhranila teprve s rozmachem tištěných médií na sklonku 18. století v Anglii a Francii, odkud se slovo šířilo do dalších evropských jazyků.

Nejslavnější karikaturou všech dob nejspíš již zůstane pan Hruška. K této klasické kresbě se ve svých úvahách vrací snad každý, kdo uvažuje o principech karikování. Karikovaný Monsieur Poire není váš soused, nýbrž francouzský král Ludvík Filip. Jak se král stává měšťákem, mění se jeho otylá tvář v hrušku. Hruška jako ready made přirozeně vyplývá z tvaru královy tváře. Právě v tom tkví dokonalá přesvědčivost této kresby Charlese Philipona z roku 1831. Kreslíř se netváří jako tvůrce, ale spíše jako objevitel, který pouze odhalil již přítomnou hrušku v hlavě pokleslého panovníka.

Nejde přitom vždy jen o pouhou podobnost otylé tváře s měknoucí hruškou. Oblíbené zvířecí karikatury neodkazují pouze k repertoáru zvířecích bajek nebo středověkých bestiářů. Klasičtí karikaturisté 19. století se ve svých kresbách opírali o poněkud divoké evoluční řady, které konstruovala soudobá biologie na základě antropologických měření. Sousední národ se na stránkách novin zpravidla ukazoval jako evolučně opožděný, dětsky nedospělý, zaostalý stejně kulturně jako tělesně. Stereotypní český Wenzel míval na stránkách německého tisku kulatou kebuli s žabími ústy. Podobnost s žábou nebyla nijak náhodná. V populární literatuře té doby se lidstvo vyvíjelo od žáby k Apollónovi. Na jednom konci skřehotavý obojživelník a na druhém vyprofilovaná antická socha, zrozená rovnou s vavřínovým věncem na hlavě.

Na utváření individuální karikatury měla vliv populární fyziognomika. Když čtete popisy tváří a postav slavných osobností z pera klasických historiků, je to stále se opakující výběr rysů (vysoké čelo, úzký nos, klenuté obočí). Charakteristika tváře přitom nápadně odpovídá charakteru osoby. Tato ekvivalence není nijak náhodná. Schematické tváře na mozaikách, kde se obličej skládal z několika kamenných pixelů, podtrhují jenom vybrané rysy. Malířské i literární portréty vznikaly podobně jako obraz Doriana Graye na základě činů zobrazené osoby.

Křesťané tímto způsobem vytvořili několik typických zobrazení svého Boho-člověka. Dnes každé malé dítě ví, že Ježíš vypadal jako Superstar. Jak vypadal Mohammed, žádný muslim neví a ani vědět nechce. Každé zobrazení Proroka je v očích muslimů vlastně již karikaturou.

–pš–