Čtyřicet let na jedné adrese

Činoherní klub si nemůže stěžovat na nedostatek teoretické reflexe, vždyť jedním z jeho zakladatelů je soustavně publikující a o ČK trvalé svědectví vydávající Jaroslav Vostrý, dramatik a dramaturg, režisér, teoretik a pedagog, který své mateřské scéně věnoval mimo jiné zásadní text Činoherní klub 1965–1972, vydaný v roce 1996.

Výpravná monografie, která se ke čtenářům dostala poté, co byla na scéně ČK slavnostně pokřtěna otci-zakladateli – k nimž kromě výše zmíněného patří také režisér a herec Jan Kačer a především režisér a dramatik Ladislav Smoček –, je otevřena i širší laické veřejnosti a věrné diváky potěší zejména nesmírně kvalitní fotodokumentací. Ale podívejme se na ten rozsáhlý svazek podrobněji.

Přes recenze ke vzpomínkám

Publikace má z pochopitelných důvodů za cíl danou instituci oslavit a představit ji v co nejlepším světle – v případě ČK naštěstí není třeba takový obraz příliš deformovat. Tato klubová scéna vznikla v polovině šedesátých let jako jeden z průvodních jevů vlny takzvaných malých divadel – ale v mnohém se od nich odlišovala. Historický kontext a zejména srovnání s podobnými, a přece jinými divadly téže doby – Divadlem za branou a Divadlem Na zábradlí – přináší inspirativní pohled na tehdejší divadelní, ale vlastně i dramatickou a dramaturgickou mapu Prahy. Zatímco s DZB svůj osud spojil dramatik Josef Topol, DNZ mělo „svého“ Havla a ČK Ladislava Smočka a také Jaroslava Vostrého a Alenu Vostrou. Tehdejší sepětí autorů a divadelních scén se v jistém smyslu opakuje také dnes, je tedy pozoruhodné sledovat, v jaké podobě tento (logický) fenomén existoval před čtyřmi desítkami let.

Vedle materiálů týkajících se vzniku ČK (zejména citace z dobového tisku, rozhovorů atd.) publikace důkladně mapuje šťastné období do roku 1972, jež skončilo čistkami v souboru a odchodem mj. Jaroslava Vostrého. Rokem 1965 a první inscenací, Smočkovým Piknikem v autorově režii, také začíná ústřední část svazku, pečlivý přehled všech inscenací, které se za tu dobu na jevišti ČK objevily. U každé najdeme inscenační tým a obsazení, datum premiéry a dostatek fotografií. K stěžejním inscenacím (zejména těm do roku 1972) redakce přidala též úryvky z dobových recenzí či relevantní pasáže ze zmíněné Vostrého knihy. Takový materiál je pozoruhodný pro pamětníka stejně jako pro diváky (a čtenáře) úplně mladé – pečlivě sestavený přehled slouží jako galerie dobově relevantních jmen všech tvůrčích divadelních profesí a zároveň je poutavým dramaturgickým přehledem či inspiračním seznamem. Dramaturgii ČK v letech po Vostrého odchodu se, pokud vím, v publikaci nikdo soustavně nevěnuje, přitom by takový text byl jedno­značným přínosem.

Další klíčovou část knihy tvoří kapitola Texty o Činoherním klubu. Prvním opět přispěl Jaroslav Vostrý. V zásadě programový text, osvětlující „teze o divadle-textu“, slouží jako jakési slovníkové heslo, nejfundovaněji popisující princip a podstatu (a hlavně důvod) vzniku tohoto divadla. Dále jsou zastoupeni také pamětníci Milan Lukeš a Jan Císař, oba z pozice „moudých starců“, kteří vzpomínají na začátky ČK a své někdejší soudy uvádějí do světla současnosti. Jejich texty naštěstí mají přesah, takže přinášejí kromě pamětnické noty i nové informace; totéž se ovšem nedá říct o podobně laděném textu Aleny Urbanové, který v zásadě jen opakuje to, co už čtenář z předchozích stran ví. Takové opakování je ostatně bolestí všech podobných sborníků – každý z přispívajících se tu stručněji tu šířeji potřebuje vyrovnat s obecným úvodem, po němž teprve přichází jádro sdělení. Pustí-li se čtenář do knihy z gruntu jako do románu, některé informace tak dostane víc než třikrát.

Novum do oddílu vnášejí pohledy z jiné strany, ať už jde o filmové postřehy Jiřího Cieslara nebo reference o ČK v normalizačních letech od Jana Koláře. Do sekce vzpomínek, nad níž člověk spíš přimhouří oko, se možná mohl přesunout text Martina Porubjaka o hostování Divadla na korze v ČK. V kapitole Řekli o Činoherním klubu totiž najdeme všehochuť nejrůznějších textů – od pozoruhodných, až dokumentárních statí (např. režisér Ivo Krobot) až po dvouřádková „vinšování“. Je snadné představit si výchozí zadání, s nímž se každý z několika desítek oslovených vyrovnal jinak, a ještě snazší je představit si nevděčnou redakční práci: do tohoto oddílu se nakonec zřejmě dostali všichni, a jejich texty se v mnoha případech stávají spíše svědectvím o tázaném než o vlastním divadle – i o něm se tu však dají najít nové informace, jen se zkrátka hůř hledají.

Součástí publikace je i pečlivý aparát – soupis všech inscenací, chronologicky sepsaná historie, vybraná bibliografie a několik textů o budově ve Smečkách. Jakkoli by se jednalo o rozšíření svazku dost možná o několik desítek dalších stran, velmi bych přivítala rejstřík přinejmenším personální.

O kontinuitě tvorby

Monografie o ČK je z materiálového hlediska nesmírně důležitá publikace, její význam je však podle mého názoru ještě širší. Přehlédne-li čtenář takto v kostce životní dílo (či alespoň jeho větší část) ústřední osobnosti, s jejímž jménem je Činoherní klub po celou dobu své existence neodmyslitelně spjat, musí se tázat po kontinuitě tvorby a právu na její svobodné rozvíjení. Či ještě jinak – v dnešní době se konají konkursy na ředitele a umělecké šéfy divadel na dobu z různých pochopitelných důvodů omezenou. Tvůrci přicházejí do příspěvkové organizace (kterou už ČK ovšem dávno není, na konci roku 2002 byl transformován na obecně prospěšnou společnost) a začínají realizovat svůj program, na nějž dostanou leckdy pouhé čtyři roky. Mají mít právo naplňovat své vize dále, anebo máme tak málo času, že po prvních neúspěších je potřeba vedení vyměnit? Po jak dlouhé době se úspěchy začnou objevovat, a co se za ně vlastně počítá? A co obava ze stárnutí? Ladislav Smoček potvrdil – a je to tak mimořádné, že se tomu snad ani nechce věřit – že dokáže být integrální a vůdčí osobností několik desítek let. V posledních letech se obklopoval mladými režiséry, v ČK působil Michal Lang, dnes Martin Čičvák, režíruje herec Ondřej Sokol. Smočkova práce je odpovědí na otázku, zda lze v tvorbě zůstat věčně otevřený.