O víkendu se Pražané i turisté mohli zapojit do kontinuální performance skupiny pod vedením Howarda Lotkera, která jezdila tramvají a prováděla improvizované průzkumy veřejného mínění. Stewardka Jana Kochánková v tomtéž dopravním prostředku nabízela kávu a pro účely projektu obnovená skupina Jednotka v happeningu Jó, tady bydlíme hledala nejvhodnější místo pro piknik na Smetanově nábřeží. Čas od času divadlo vstoupí na ulici a vznikají performance. Společnost Motus, s jejíž uměleckou ředitelkou hovoříme, se na žánrové hranici pohybuje už pět let, od chvíle, kdy znovuotevřela holešovické Divadlo Alfred ve dvoře. Nyní se okruh umělců s tímto divadlem spjatý podílí na projektu Zažít město jinak, který v hlavním městě Praze potrvá do 22. září.
Jaký je vklad Motusu a potažmo Alfreda ve dvoře do celé akce?
Motus se účastní projektu Zažít město jinak s Auto*matem. Umělci, kteří spolupracují s naším divadlem, se podíleli na akcích Auto*matu i v minulých letech. Úzké spojení vzniklo díky našemu setkání s Janem Bouchalem, který nám na přelomu roku 2004 a 2005 výrazně pomohl při kauze okolo rozdělování kulturních grantů hlavním městem Prahou. Někdy v tomto období jsme se dohodli, že letošní akci připravíme společně a že se pokusíme sehnat více finančních prostředků. Nápadů bylo dost, ale problémem Auto*matu v minulých letech bylo, že sice odvedl spoustu práce při prosazování tématu udržitelné dopravy na magistrátu, ale nikdy nebyl dostatek finančních prostředků na organizaci samotných akcí. Jako kulturní organizace máme v Česku, myslím, více možností pro fundraising podobných akcí než úzce zaměřená nezisková organizace, jakou je Oživení. Osobně jsem překvapená, jak náš původní plán vyšel. I když Honza se už nemůže z průběhu akce potěšit, protože k naší veliké lítosti v lednu podlehl tragické nehodě, jsem přesvědčená, že jeho osobní podíl na výsledku celé akce je zásadní. Její rozměr i finanční prostředky se letos skutečně podařilo několikrát znásobit. Motus se stal nositelem spolupořadatelského grantu od hlavního města Prahy, který tvoří dvě třetiny rozpočtu celé akce. Viděno lehce technicky, tomu je adekvátní i náš podíl na realizaci tohoto projektu.
Jak jste vybírali umělce pro jednotlivé performance a jak se připravoval program?
Kulturní část programu jsme připravovali společně s filmovým dokumentaristou, pedagogem pražské FAMU a dlouholetým členem Auto*matu Martinem Marečkem. Spolu jsme se také domlouvali na tom, které české umělce letos oslovíme. O aktivitách Auto*matu se mezi nezávislými divadelníky ví a mnozí z nich jsou velkými sympatizanty myšlenek, které prosazuje. Takže nebylo těžké umělce k účasti získat. Zhruba před rokem jsme také oslovili zahraniční umělce ze skupiny Goat Island, Luna Nera a PlanB. Protože zadáním pro umělecké performance byla interaktivní forma, která bude ve veřejném prostoru komentovat nebo provokovat dialog o současné dopravní situaci v Praze, zdálo se nám přínosné pozvat nezaujaté lidi, kteří stav věcí uvidí nezkaleně a jejichž komentář nebude muset nutně podléhat lokálním vazbám. Na druhé straně nám šlo o to zapojit umělce napříč žánry. V programu na Smetanově nábřeží proto vystoupil například i zpěvácký spolek Hlahol nebo studenti FAMU. Celkem se na akci podílelo okolo 120 umělců.
V čem spočívají specifika takového typu divadla?
Zásadní roli při koncipování happeningu nebo performance hraje vazba na konkrétní místo a situaci. Důležitá je také definice časového úseku, ve kterém se akce bude rozvíjet. Umělci si většinou vytvoří kostru a záchytné body akce, ale často si ponechávají také velký prostor k improvizaci, aby mohli vzít do hry kolemjdoucí a předvídatelné i nepředvídatelné dění ve veřejném prostoru. Mám osobně velmi ráda hru na hranici mezi všedností a fikcí, kdy už nebo ještě není pro běžného diváka patrné, zda jde o připravenou scénku nebo projev skutečného civilního života.
Jakou má podle vás divadlo ve veřejném prostoru funkci?
Myslím si, že vyjít z uzavřených stěn sálu je jedinou možností, jak se zbavit jisté sebestřednosti, která je tak typická pro současné umění. Umělecké intervence ve veřejném prostoru chápu jako naději na oživení funkce umělecké práce v životě moderní společnosti. Nová funkce umění se nehledá snadno. Měli bychom méně myslet na sebe a více přemýšlet o lidech, ke kterým směřujeme. Někdy se mi zdá, že jako odborná veřejnost vedeme život spolku kaktusářů, kteří šlechtí exotické a bizarní druhy. Máme v tom skleníku spoustu popisků, ale už žádné průvodce pro lidi, kteří kaktusům nerozumějí a nevědí, proč by tyto pichlavé krasavce měli obdivovat. Stačí poslouchat útržky rozhovorů v tramvaji a zcela jasně si uvědomíte, že jít do kina nebo divadla dnes znamená jen oddychovku, zábavu, při které se už nikomu nechce přemýšlet, natož něco dalšího řešit. Duchovní rozměr umění je pryč. Často si říkám, jak se k těmto lidem dostat blíž. Připadá mi logické, že pokud by se umění zapojilo jako další řeč, chcete-li jazyk, do komentáře nebo dialogu o palčivých společenských problémech, může díky svým schopnostem komplexní komunikace přinést o věci užitečnou výpověď.
Funguje Alfred v návaznosti na svoji lokalitu? Připravujete do budoucna podobné akce? Jak často „vycházíte ven“?
Dlouhodobě spolupracujeme s Městskou částí Praha 7 na oživování veřejného prostoru. V létě 2003 jsme uspořádali happening Křižovatka na Strossmayerově náměstí, v květnu 2005 jsme úzce spolupracovali s Mezinárodním divadelním festivalem 4+4 dny v pohybu na projektu Ani kočka, ani pes v ZOO v Troji. Ve Stromovce jsme loni v listopadu uspořádali Den mrtvých – oslavu mexických dušiček, která se bude letos pro velký úspěch opakovat. V červnu jsme ve spolupráci s Auto*matem uspořádali ekologicky tematizovanou oslavu Slunovratu, Sluníčko, probuď Sedmičku, v Letenských sadech.
Teď v září, týden po Auto*matu, hostíme holandskou skupinu divadla objektu Het Bejdrif. V exteriéru před Národním zemědělským muzeem otevřou 26. a 27. 9. své Muzeum fantazie, plné výtvarných objektů a zvláštního příběhu o vzniku lidské imaginace. Všechny tyto projekty vznikají také díky podpoře Městské části Praha 7, která mnohé z nich zaštítila.
Existuje v Česku někdo jiný, kdo by se podobným typem divadla zabýval? Jaké je postavení Alfreda na současné české alternativní scéně?
Alfred ve dvoře je vlastně takovým vývojovým střediskem nových forem divadla a myslím, že naše postavení není vůbec lehké. Zdaleka nemůžeme vyhovět poptávce umělců, kteří by své projekty u nás rádi realizovali. Moc bych si přála, aby bylo v ČR více podobných prostor, které by pomáhaly umělcům se vznikem jejich autorských děl. Provozovat Alfred, Ponec, Archu nebo Divadlo 29 v Pardubicích znamená být bílou vránou v českém divadelním světě. Místní systém není bohužel zatím nastaven na projektové uvažování. Je to boj o kredibilitu takového přístupu s tradičním zaběhaným systémem vzniku inscenace v síti repertoárových divadel. Jistou roli tam hrají i mentální a emocionální stíny z minulosti. Ten, kdo dělal stranou hlavního proudu, byl amatér nebo underground, a ten, kdo dostal místo v divadle, se stal „mistrem“. Dramaturgie těchto divadel není otevřená novému divadlu. Roste nám tady nová generace umělců, kteří budou dříve či později postaveni před rozhodnutí, zda vezmou angažmá v některém repertoárovém divadle, nebo vydrží enormní množství práce a úsilí se vznikem vlastního projektu nebo divadelní skupiny, přičemž posléze zjistí, že nemají kde svá hotová představení reprízovat. A nakonec, i když nereprízují a přistoupí na systém dotací na nová a nová představení, buď vyhoří jejich kreativita anebo z frustrace a téměř nulové odezvy u odborné veřejnosti odcházejí do zahraničí či do úplně jiné profesní sféry. Přitom je tento typ divadla výborným vývozním artiklem české kultury, protože představení nemají jazykovou bariéru a nebývají technicky náročná.
Potýkáte se s nějakými limity?
Za nejzávažnější limit považuji fakt, že jsme již dvakrát žádali o čtyřletý grant na činnost od hlavního města Prahy, ale práce, kterou odvádíme, není stále dostatečná na to, abychom si ho zasloužili. Během pěti let u nás vzniklo přes 50 nových inscenací, návštěvnost máme přes 70 % a ohlas u odborné veřejnosti je dobrý. Nevím, co dělat. Stále dostáváme jen jednoleté dotace. Chceme program Alfreda ve dvoře obohatit o mezinárodní spolupráci, ale to je s příspěvkem na provoz divadla na jeden rok takřka nemožné. Riskujeme a samozřejmě, že některé projekty rozjíždíme i bez garance dotace. Ale je to škoda a chce to pevné nervy.