Akční lyrika, sólový jevištní tvar, kombinuje zvukomalebnost a rytmus slov a fyzickou akci. Je to vlastně poezie v pohybu – a v českém divadle má dosti výlučné postavení.
Co to je vlastně akční lyrika?
Hledání korelace mezi slovem a pohybem, přičemž slovo neberu jenom jako komunikační jednotku: jdu důsledně po jeho zvukové stránce a snažím se k němu dostat jako k takovému. Taková činnost provedená intelektuálně nepřináší kýžený výsledek, a tak používám prostor. Výchozí situace je prázdný prostor, moje tělo a můj hlas, které moje vědomí vnímá jako pracovní nástroj. Tyhle nástroje na sebe nechávám působit – a sleduji, co to udělá. Navíc si dávám určitá omezení (třeba že budu pracovat jen s vybranými hláskami) a pak hledám adekvátní koření – a díky tomu se osvobozuji od původních významů slov a objevuji něco, co bych pouhým psaním u stolu neobjevil.
Kdy jste se začal akční lyrice věnovat?
V březnu 1997. Prakticky okamžitě mě všichni začali srovnávat s Petrem Vášou. Také jsme spolu jednou vystupovali v Roxy, každý jsme měli svůj blok a pro mě to bylo poučné – zjistil jsem, že naše metody jsou naprosto odlišné. Ale spojuje nás humor a skutečnost, že expresivně přednášíme něco, co se podobá poezii.
Původně jsem hrával ve fraku, měl jsem před sebou stojan na noty s texty, které jsem si nepamatoval; přednášel jsem a v rámci omezení své paměti jsem odbíhal od stojanu, abych udělal gesto. Pak jsem zapomněl text, tak jsem zase běžel ke stojanu – a tak začala vznikat akční lyrika. Dnes jsem celý v bílém a používám projekce.
Existuje u nás nějaká scéna tohoto typu divadla?
Kromě zmíněného Petra Váši určitě tvorba Jiřího Adámka z posledních tří let. Jinak se začínám bránit tomu, čemu jsem se dřív nebránil – srovnání s hiphopovou scénou. Hiphopeři sice jsou patřičně exaltovaní, oni ale dělají „battles“ – a já si pořád myslím, že nechci dělat boj, ale umění.
Má akční lyrika zákonitosti a limity?
Zákonitost je daná mým svědomím a poctivostí. Také hraje roli moje tělesná konstituce, která mi dovoluje najít pouze určité souvislosti mezi slovem a pohybem. V tomhle je akční lyrika dost nepřenosná věc. A limity? Kromě toho, co se na jevišti nesmí nikdy udělat, jsou limity zase fyzické. Když potřebuji kvůli určitému zvuku vyskočit na strop, tak mě dost omezí gravitační síla...
A co akční „epika“?
Je to tak na půl, mám lyrické i epické věci. Já mám samozřejmě radši lyrické, nicméně ty vyžadují mnohem větší divácké soustředění. Není úplně snadné zároveň vnímat text i pohyb a jejich spojení. Epické kusy jsou v tomto ohledu mnohem snazší.
Jaký má akční lyrika vztah k divadlu a literatuře?
Myslím si, že akční lyrika je extrémní forma autorského čtení. V okamžiku, kdy se vezmou jenom texty ke čtení, ztrácíme nejméně dvě třetiny složek, které dělají akční lyriku tím, čím je. Když už chcete ty texty mít, čtěte si je aspoň nahlas. Spojení slova a zvuku dokáže vytvořit naprosto nečekané souvislosti, které jsou nejen humorné. Co se týče divadla, nelze pominout, že to nakonec určitý scénický útvar je. Speciálně tím, že teď používám i projekce. Hraji, vytvářím postavy, dělám zcizovací efekty, používám tělo.
Ondřej David (1973) vystudoval režii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Působil jako šéfdramaturg Experimentálního prostoru NoD, paralelně se věnoval režii (Žena, která zabila boha – NoD, Lovci jmen – Ponec), inscenoval též několik oper (Státní opera, Kolowrat, Stavovské divadlo). V současné době se vrátil k jevištnímu provozování akční lyriky a věnuje se filmu.