Naši bezprostřední sousedé něco o izraelských inscenacích i dramaticích vědí – soudě podle festivalových programů a přeložených her. My se zatím musíme vydat přímo do Tel Avivu. A nejlépe v prosinci.
Na přelomu předposledního a posledního měsíce v roce se v hlavním městě Izraele koná obří událost: přehlídka místní dramatiky, činohry a tance, akce ve třech blocích, během níž se izraelští (což vlastně znamená telavivští) divadelníci snaží představit co nejvíce ze své tvorby zahraničním hostům. Tento festival má za cíl nabídnout produkci stále ještě mladého státu pokud možno na vývoz – zároveň se pochlubit a snad i ohromit. Tamější divadelní obec je menší než ta naše (a stejně tak i znesvářená či přinejmenším konkurenční), v daný čas však všechny prestižní stánky – mezi nimiž nechybějí ani nezávislé soubory a subjekty – spojí své síly a usilovně předvádějí.
Politika, kam se podíváš
Shrnout stručně a bez zkreslení, jaké je současné izraelské divadlo, lze jen velice obtížně, pro Středoevropana s určitou diváckou zkušeností se však dříve či později vydělí jisté zásadní rysy. Izraelská činoherní tvorba (včetně té tzv. alternativní) je totiž zejména a především politická. Může-li divadlo sloužit jako zrcadlo své doby, v Izraeli to platí víc, než jsme zvyklí. Pokud hra primárně neřeší současný politický konflikt, tak alespoň odkazuje k traumatům minulosti, jež směřují až k holocaustu, potažmo k Hitlerovi.
Zatímco motivy vyhlazení Židů dnes nabývají často až groteskních rysů – v jedné produkci si dcery tyranskou matku natolik projektují do osoby führera, až nedokážou rozlišit mezi realitou a představou a mladší z nich ji zabije; v jiné zase „ožívá“ kamenný památník obětem a vypráví svůj příběh –, hry z aktuální současnosti traktují konflikt na rovině nejserióznější.
V inscenaci telavivského městského divadla Cameri s názvem Plonter (hru „ve stínu teroru“ napsala a režírovala třicetiletá Yael Ronenová) se na scéně formou kabaretu odehrávají více méně navazující scénky ze života Palestinců a Židů ve chvílích „posvátných“ bojů i všednodenní banality. Když se na návštěvě v typické židovské rodině vyskytne Arab, jako bychom viděli analogickou scénu z Česka: bílá dívka si přivede romského nápadníka. Zbytečně vyhrocená nedorozumění nad jídlem nabývají časem obludných rozměrů – a za život je třeba žádat život.
Posun problémů do roviny osobní umožňuje i Evropanům, aby situaci v zemi skrze umění jakž takž pochopili a autorka se – zcela vědomě a programově, za což také sklidila kritiku zejména z politických kruhů – snaží nezaujímat stanovisko. Dvojjazyčný Plonter, doprovázený titulky tu v arabštině, tu v hebrejštině, sice místy trpí doslovností a je zdlouhavý, rozhodně však není popisný a sem tam pracuje i s náznakem či zkratkou, což se v žádném případě nedalo tvrdit o tamějších inscenacích klasických autorů. Například posun Shakespearova Othella (divadlo Khan v Jeruzalémě, režie Michael Gurevič) do současnosti nefungoval vůbec – jak se mockrát ukázalo i u nás, v pouhém kostýmování aktualizace nespočívá.
Konflikt jako mýtus
O inspiraci antickým mýtem a zároveň o zacílenou aktualitu se pokusilo národní divadlo Habima v koprodukci s Cameri v inscenaci Hebron (režie Oded Kotler). Autor hry Tamir Greenberg je mladý básník a jeho dramatický debut se skutečně – lze-li soudit z anglického překladu – vyznačoval nespornými poetickými kvalitami a symbolickými významy, které vkládal například i do jmen. Horší už to bylo s provedením, jež vsadilo na klasickou realistickou notu. Ta je však pro většinu diváků poučených vývojem moderního divadla značně nesnesitelná. Mytický příběh o koloběhu krevní msty je vlastně nesmírně působivý, všeplatný a aktuální, ve chvíli, kdy však herečka začíná realisticky kvílet nad ztrátou dítěte (plátnem zavinutý balíček), našinec se od jejího utrpení jaksi nevěřícně odpojí – a už se nepřidá. Když se pak hromadí jedna vražda za druhou, člověk je nedokáže brát vážně: pokusy zaříznout někoho na scéně tak, aby to nevypadalo trapně, už selhaly mockrát, nejen v Tel Avivu. Přitom základ dramatu, v němž ožívá matka země, je vysloveně metaforický.
Pro Izraelce má tahle hra údajně mimořádný význam – objevilo se v ní mimo jiné několik reálií, například násilné rozdělení území, s nímž ostatně pracoval i Plonter. Zatímco tam museli obyvatelé domu žádat o povolení ke vstupu na záchod, který jim byl odříznut demarkační čárou, v Hebronu u násilných hranic zemřelo dítě matce v náručí, protože nestihla doběhnout do nemocnice. Konotace s sebou nese i obsazení – někdejšího palestinského starostu hrál Makram Khuori, herec, který před dvaceti lety ztvárnil Romea v inscenaci pracující s nenávistí mezi dvěma místními národy.
Když diváci jsou...
Zatímco většina evropského publika přijala Hebron chladně, místní jásali. A svůj zájem potvrdili i hojnou účastí – bezmála osmisetmístný sál byl zcela zaplněn převážně mladými lidmi.
Fenomén diváckého nadšení je vůbec něco, co bychom mohli Izraelcům závidět: všechna představení přehlídky byla beznadějně vyprodaná, a že tamější sály nejsou malé! V Tel Avivu nežije ani půl milionu lidí, obě hlavní divadla (Habima a Cameri) mají šedesát tisíc předplatitelů. Ti si také své divadlo vlastně financují, více než šedesát procent rozpočtu státem zřízených divadel tvoří příjmy z ne zrovna levných vstupenek. Naprosto šokující bylo, že stejné davy se hrnuly na Antigonu jako na třeskutou komedii. Izraelci jsou údajně vychováváni k lásce k divadlu od raného dětství a cesta za uměním jim evidentně není něčím neobvyklým.
A že divadlo považují za živý organismus, se ukázalo i na výsledcích jevištní práce. Tam, kde lze bez obav mluvit o dramaturgické odvaze či experimentu, se však zatím nedá příliš počítat s inscenační inovací. Podle slov místních kritiků se mladá generace od politiky začíná znechuceně odvracet, chce totiž žít, ne řešit. Na repertoáru kamenných divadel, jejž však ovládají režiséři padesátníci, to zatím vidět moc není a ostatně i Plonter potvrdil, že situace v zemi nemůže umělce nezaměstnávat.