V malé obci Libčeves na Lounsku vzplála halda odpadu. Zjistilo se, že je to skládka černá, navíc původem z Německa. Občané se vyděsili, politici začali jednat. Možná, že se podaří zastavit pár kamionů s dalšími nelegálními hadry směřujícími do zrušených kravínů. Jenže statisíce tun komunálního odpadu ze „starých“ zemí Evropské unie budou po železnici putovat do našich stávajících a možná i budoucích spaloven. Dne 17. 3. 2006 poslanci při projednávání novely zákona o odpadech totiž nevyužili možnost jednoznačnější definice likvidace a energetického využití komunálního odpadu.
Není pravda, že by každý kamion s odpadem, jenž překročí naše hranice, byl nelegální. Velice pečlivě tříděný odpad v podobě pet-lahví se dováží naprosto legálně a pak se mění v tkaniny, které oceníme v tuhých zimách jako tepelné vložky do bund. Takto legálně k nám putují i některé kovy, papír a další využitelné materiály. Výčet je dán takzvaným zeleným seznamem.
Jenže kam s komunálním odpadem, který neprošel tak bravurní selekcí? I ekologická likvidace v zemi původu – mluvíme nyní o Německu – je přibližně třikrát dražší než u nás. Jenže přes hranice je to kousek a celní kontroly na hranicích byly zrušeny. Šup s tím tedy do opuštěných českých kravínů a jiných nevyužívaných ruin. Pokud se přeci jen chce dovozce nějak pojistit, stačí se domluvit třeba s virtuální českou firmou a případná policejní kontrola projde bez problémů. Stačí totiž náklad deklarovat jako odpad k materiálovému využití.
Proč jako materiálové využití? Česká republika totiž už v roce 2003 využila možnosti dané EU – nepovolit dovoz komunálního odpadu za účelem likvidace.
Co je likvidace?
Jaksi velice polehounku a poněkud v nejasných konturách se začal vynořovat po libčeveském odpadním táboráku další problém. Ještě před mediálním otevřením problému mne na věc upozornila Eva Tylová, bývalá náměstkyně Ministerstva životního prostředí, odbornice na odpady a nynější jednička na kandidátce Strany zelených za Plzeňský kraj: „Hrozí naprosto legální dovozy odpadů, pokud vejde v platnost nová směrnice EU, která by měnila hierarchie v nakládání s odpady.“ Spalovny by se podle ní daly označit jako zařízení k energetickému využití odpadu, a nikoli k jeho likvidaci. Pak by materiálové a energetické využití bylo ve zpracování považováno za rovnocenné.
Lidsky řečeno: spálená „petka“ by byla touto směrnicí stejně hodnocena jako ta, z které recyklací vznikne zmíněná tkanina.
Něco zbývá
Zahřeje sice obojí, jak zlikvidovaná petka, jež proletí komínem, tak ta, jejíž vlákno najdeme v zimní bundě; tkanina je ale recyklovatelným materiálem, zatímco zbytky po spálení těžko. „Dnes jsou technologie ve spalovnách dosti dokonalé, takže do ovzduší nepronikají žádné významně jedovaté zplodiny,“ přiznává Eva Tylová. Problém spočívá ve zbytcích pevných. Hmotnostně jedna třetina odpadů po spálení zůstává ve formě popílku a strusky. Z té třetiny je desetina popílku. Ten dělá opravdovou chemickou paseku a je většinou nutné s ním zacházet jako s nebezpečným odpadem.
Přesto se některá zařízení snaží i tento materiál zpeněžit. Například firma Termizo, která provozuje libereckou spalovnu, prodává směs popílku a strusky jako stavební materiál pod názvem Spruk. Na tento výrobek získala i certifikát, poprvé v roce 2000, naposledy v roce 2005.
Jenže materiál prošel pouze testem naplňujícím vyhlášku o nakládání s odpady, a nikoli dalším chemickým rozborem, který by odhalil například organické látky typu dioxinů. To si nenechala ujít Arnika, občanské sdružení známé kromě jiného svým bojem proti produkci dioxinů chemičkami. A ejhle. Na základě rozborů, které provedla Masarykova univerzita v Brně, zjistili jak klasické dioxiny, tak dokonce rezistentnější bromované dioxiny. Z dalších složek byly překročeny limity těžkých kovů. „Dioxiny jsou látky, které mají vliv na žlázy s vnitřní sekrecí, tudíž na hormonální systém, například na funkci štítné žlázy; jsou nebezpečné pro játra, ledviny, zpomalují vývoj u dětí, poškozují nervovou soustavu,“ vysvětluje nebezpečnost Jindřich Petrlík z Arniky a dodává, že „až 95–99 % dioxinů se dostane do organismu potravou.“
Popelnice sypaná z Bruselu
Podle dostupných informací se o nové směrnici EU dozvědělo ministerstvo na počátku roku 2006. Zatím jde o návrh evropské komise. Pokud by ji ovšem schválil Evropský parlament, byly by otevřeny dveře dovozu komunálního odpadu ze zahraničí do českých spaloven. A je jisté, že by šlo o velké objemy. Podle Evy Tylové na závažnost věci ministerstvo upozornily vlastně nevládní organizace. Posléze se ministr Ambrozek k záležitosti postavil velice kriticky a vyzval nejen naši vládu, ale i ostatní, takzvané nové státy EU, aby se proti směrnici ohradily.
„Stejným hlasem se ozývá i Slovensko. Ministr Ambrozek iniciuje schůzku visegrádské skupiny k této záležitosti,“ říká Maria Vorlíčková, pracovnice Ministerstva životního prostředí. Jenže Maďarsko a Polsko se ze schůzky omluvily. Podle názoru Vorlíčkové je to tím, že tyto státy nevyužily možnosti striktního zákazu dovozu komunálního odpadu za účelem likvidace, jako to učinila naše republika.
Spalovny, či teplárny?
Nejde jen o hru se slovy. Spalovny komunálního odpadu mají jako vedlejší produkt i výrobu tepla, popřípadě elektřiny. Na našem území jsou nyní v provozu tři spalovny komunálního odpadu: malešická v Praze s kapacitou 240 tisíc tun ročně, dále menší liberecká a brněnská o kapacitách kolem sta tisíc tun ročně. V případě liberecké spalovny jde zároveň o zásobení teplem části města. Potud je vše v pořádku. Spalovny spalují odpad vyprodukovaný v Česku. Jako zařízení na likvidaci odpadu jsou za tuto práci placeny. Kdyby ovšem byly nazvány například podniky teplárenskými, musely by naopak palivo (v tomto případě odpad) nakupovat. Tím by se jejich atraktivita pro zahraniční dovozce ještě zvětšila.
Směrnice ještě není schválená, a tak se nejrůznější zahraniční firmy snaží do našich spaloven odpady propašovat. Například do liberecké spalovny mělo být v loňském roce dovezeno k dvaceti tisícům tun odpadu. Jednalo se o čtyři oznámení, tři byla deklarována jako dovoz za účelem využití, jedno za účelem odstranění. „To poslední zmíněné bylo zamítnuto, protože zde byla jasná opora v našem zákoně,“ říká Miroslav Skiba z MŽP. Dvě ze zbývajících firem odstoupily samy z požadavku, třetí požadavek je stále v jednání, nyní na Městském soudu v Praze. V kauze malešické spalovny jde o dvě oznámení v celkovém objemu 80 tisíc tun a jsou doposud v jednání.
V poslední době se vedou spory o potřebě spaloven vůbec. Díky zdokonalujícím se technologiím lze říci, že únik škodlivých látek do životního prostředí se stále omezuje. Podle J. Petrlíka z Arniky je ale každé zařízení specifické a běžným monitoringem nelze úniky úspěšně zjistit. Další argument proti stavbě dalších spaloven formuluje ekolog Petrlík takto: „Spalovny se musí něčím krmit, takže ve spádovém území klesá zájem o materiálové využití, a tedy o důsledné třídění. Aby se spalovna vyplatila a vyhovovala všem požadavkům, musí být dostatečně velká, a aby se vyplatila, musí být kapacita využívaná.“
Recyklaci má na srdci i ministerstvo. „Stát nebude finančně podporovat žádné zařízení na likvidaci odpadů,“ hlásá závazná část Plánu odpadového hospodářství ČR. Tedy stát nemíní podporovat ani skládky, ani spalovny. Stavba musí být financována soukromými firmami nebo regionem. Snad proto bylo pro odbor odpadů MŽP překvapením, že stavba spalovny v Mydlovarech (o podobné kapacitě, jako je liberecká) je na spadnutí, chybí jen stavební povolení.
V plánu je i stavba spalovny v Opatovicích – zde ministerstvo dalo dobrozdání, že podle něj nejde o ohrožení životního prostředí.
Ekologický strašák, nebo čistička vzduchu?
Zatím se ovšem obyvatelé obcí v okolí plánovaných spaloven bouří. Nevěří, že jde o ekologicky neproblematické stavby. Navíc je jasné, že komíny budou hyzdit krajinu.
Starosta Mydlovar Petr Ciglbauer je ze situace smutný: „Katastrální území obce Mydlovary má totiž rozlohu cca 450 hektarů. Co se všechno na toto území v minulosti vešlo? Sedmdesát let těžby lignitu, osmdesát let provozu zastaralé tepelné elektrárny, spalující fosilní palivo, třicet let činnosti Chemické úpravny uranových rud MAPE Mydlovary a následné likvidace rozsáhlých kalojemů, která trvá dodnes a není doposud vyřešena. Území zasažené touto průmyslovou výrobou má rozlohu 250 hektarů.“ Petice občanů proti stavbě nebyla vzata v potaz.
Naopak Jana Kubíková z Jihočeského krajského úřadu se stavby neobává. Má za to, že jde přímo o „laboratorní“ provoz, vlastně čističku vzduchu.
Investorem akce je zahraniční firma E.ON energy, která též skoupila velkou část distribučních zařízení s elektřinou v České republice, a diktuje tedy ceny elektřiny v regionech. Pro jižní Čechy jsou ceny téměř nejvyšší.
Počet dalších záměrů staveb spaloven je nejasný. Podle různých pramenů jich má být až čtrnáct. Kdo je bude krmit, čím a proč?
Autorka je publicistka a fotografka.