Příběhy z osmého obvodu

Turista chystající se navštívit Budapešť, dříve sídelní město už přes půl století neexistující říše, stále však proslulé někdejším veselým životem šlechty a množstvím národů, které v něm žily, se v osmém obvodu ocitne jen nedopatřením.

Pokud vystoupí na Východním nádraží, mohl by se v roztržitosti vydat některou z užších, žulovými kostkami vydlážděných a večer potemnělých ulic, které z pohledu chodce směřujícího do středu města odbočují ze široké Rákoczyho třídy doleva.

Nenajde tam ani historické památky, ani místní pozoruhodnosti, ani půvabné čtvrti. Oprýskané domy se zbytky původní výzdoby, o kterou se nikdo přes půl století nestará, ho lhostejně přivítají a lidé, které potká v průjezdech a na ulicích, mu budou připadat stejně tak lhostejní; snad až na podivné záblesky úzkosti v očích. Člověku tam není lehko u srdce, protože je to místo, z něhož je cítit utrpení, bolest, občas i ničemnost. Když náš turista projde spoustou ulic, přece jen narazí na velká náměstí plná stromů, protože osmý obvod se – na konci devatenáctého století – narodil jako prostorná a zdravá čtvrť, připravená poskytnout svým obyvatelům život na úrovni. Tehdejší urbanisté si ji představovali téměř jako ideální město a rozsáhlé plochy pečlivě rozdělili z hlediska funkčnosti. Na jednom okraji vybrali místo pro velký hřbitov, který se brzy zaplnil tisíci náhrobky včetně monumentálních hrobek pro „Otce vlasti“. Z dalších dvou stran měly čtvrť lemovat široké třídy a hlavní budapešťské tepny – zmíněná Rákoczyho třída a jedna z okružních ulic, které začínají a končí u Dunaje. Čtvrtou stranu ponechali otevřenou, aby zbylo místo pro případné továrny, sklady či jiné obchodní využití.

Rozlehlé náměstí Kálmána Tiszy se zelenými trávníky a kamennými lavičkami uprostřed čtvrti se mělo stát jejím duchovním centrem díky budově Městského divadla, postaveného ovšem až o několik desetiletí později, které dnes patří k nejpěknějším divadlům v Budapešti a pojme více než dva tisíce diváků. Nedaleko náměstí zajišťoval všestrannou zdravotní péči nemocniční komplex tvořený domem z červených cihel a pozdější budovou s moderním obložením ze zelených kachlíků. V cihlové budově s impozantní věží a s výtahem, v němž jezdily kabiny dokola a říkalo se mu páternoster, jelikož připomínal obrovský růženec, sídlila Národní sociální péče. Věž nedávno strhli, protože byla na spadnutí.

Kousek od Tiszova náměstí architekti vytyčili další nezastavěnou plochu, budoucí Telekiho náměstí, které se díky vhodné poloze mělo stát tržištěm. Místo to bylo výhodné jak pro obchodníky přivážející zboží zvenku, tak pro zákazníky, kteří bydleli poblíž středu Budapešti. A právě tohle druhé náměstí mělo v průběhu desetiletí vstřebat celou okolní část nového obvodu a poznamenat ho způsobem, jehož by se žádný ze slovutných projektantů budoucí Budapešti nikdy nenadál. Tržiště totiž přilákalo spoustu židovských obchodníků: vetešníků, prodavačů potravin a hospodských, vždy ochotných opít venkovany, kteří do města přijeli prodat zboží. Židé pomalu pronikali do tkaniva domů a usazovali se ve sklepních bytech a tmavých přízemních místnostech. Obyvatelé vyšších pater – měšťáci, zchudlá šlechta, staromilci, patrioti a rentiéři – brzy utekli a nově příchozí si luxusní činžáky s rozlehlými byty, květinovými vlysy, štukami a sochami na fasádách přizpůsobili vlastním potřebám. Byty rozdělili přepážkami a žili v úlech, sestávajících z malých jednopokojových bytečků bez pohodlí a sanitárního zařízení, které už každý, kdo si sám sebe trochu vážil, považoval ve městě za samozřejmost. Židovští obchodníci se ze suterénů časem vyšplhali až do nejvyšších pater.

Na počátku dvacátého století křesťanské éry už v osmém obvodě bydlely desítky tisíc Židů a Cikánů, dvou zavrhovaných menšin Rakousko-uherské říše, a tržiště na Telekiho náměstí se stánky a kiosky na každém čtverečním metru, se stalo důležitým obchodním centrem a současně panoptikem bídy a lidského utrpení. Bídy a utrpení, které začínají tak záhy a jejichž konec je v nedohlednu.

Křesťané

Gój: tohle slovo Židé z osmého obvodu vždy vyslovovali se směsicí lhostejnosti a podezření. Říci o někom, že je gój, znamenalo přiznat možnost, že dotyčný je schopen udělat něco, co by žádný Žid nikdy neudělal – v negativním smyslu, samozřejmě. Jakkoli klidně bylo ono slovo vysloveno, v hlase se vždy ukrývala staletá nedůvěra a špatně utajená nevraživost, které byly, alespoň co se pamatuji, křesťany hojně opláceny.

Pokaždé, když došlo na trhu ke sporu mezi jedním z nich a prodavačem, byla narážka na „smrdutý Židy“ povinná. Jakmile přišla řeč na téma Židé, i ti nejtolerantnější z křesťanů se ptali: „Ale proč věříte v Mesiáše?“

Ale i v židovských rodinách osmého obvodu se našlo několik křesťanů vklíněných do jejich lůna a ještě více do domácího života jako cizí tělesa v žijícím organismu. U bohatších obcí by to asi údiv nevzbudilo: velcí židovští obchodníci na celém světě mají ve zvyku držet si křesťanské služebnictvo. Je to prostředek, jak obejít jisté zákazy předepsané vírou. V sobotu, například, není Židům dovoleno vykonávat žádnou práci, ani stisknout tlačítko u výtahu, zatímco křesťanská služebná může dělat vše potřebné: člověku nepatřícímu mezi vyvolený národ respektování či nerespektování těchto příkazů ani neprospěje, ani neublíží.

Důvodem přítomnosti křesťanů v židovských domácnostech osmého obvodu bylo ale něco jiného. Co se týče náboženských nařízení, jakákoli ortodoxie vymizela možná už o více než generaci dříve. Ne povinnosti vyplývající z víry, ale malé kompromisy, pozornosti, výhody a obchody stály za vzájemnými kontakty Židů a křesťanů.

Otto Jakabffy, zchudlý šlechtic z Transylvánie, uzavřel po velké hospodářské krizi sňatek se Selmou Grünovou. Byl to pohledný, klidný a tichý muž: opak šlechtice, jak jej vidělo maďarské židovstvo, jelikož šlechta, špička národa, si nemohla rozumět se spodinou země – párii, tvořenými nikoli bohatými židovskými bankéři, ale malými řemeslníky a obchodníky. Šlechta a antisemitismus se staly v osmém obvodě synonymy od té doby, co se potlačení sto dní trvající komunistické republiky slavilo řadou zuřivých pogromů. Tehdy – v roce 1920 – na Židech z osmého obvodu nebylo spácháno žádné bezpráví. Ale z venkova sem pronikaly alarmující zvěsti o napadení celých obcí, vypleněných synagogách, znásilněných židovských dívkách. Na venkově byla pánem šlechta, černí andělé pogromů. A potom, u vlády byl admirál Mikuláš Horty na svém bílém koni: šlechtic mezi šlechtici. Až v roce 1944 si Židé přáli, aby Horty dál vedl zemi. Když admirál vyhlásil separátní mír, na dvorech židovských domů se tancovalo a plakalo radostí. O pět hodin později velitel Hákových šípů Szallasy, který se dostal k moci za pomoci německé armády, veškerá tato opatření anuloval. Dalšího dne započala kalvárie pěti set tisíc Židů. Nebyl problém je identifikovat: už dlouho platil zákon, který jim přikazoval nosit na kabátě našitou Davidovu hvězdu ze žluté látky. Pro tlupy hákových šípů („usmrkanci“, říkávaly jim židovské ženy) bylo tudíž snadné je rozpoznat a naložit s nimi dle libosti.

Pan Otto nebyl ani s Horthym, ani se Szallasym. Už dávno ho nezajímalo víc než jistota každodenního chleba. Za všechno zaplatil pomalým odumíráním vnitřností. Hned po válce mu museli vyoperovat jednu ledvinu. O pár let později začala zlobit i druhá. Baronet se rozhodl to skončit. Vrhl se z nemocničního okna do zahrady a pád nepřežil.

Jeho místo zaujala Cikánka Manči, která právě v té době osiřela. Manči bydlela s otcem ve stejném činžáku jako Selma. Když se Manči dozvěděla, že její otec po záchvatu kašle padl uprostřed krčmy, kde hrál každý večer na housle, do kaluže krve, propukla v dlouhý, hlasitý nářek. Obrátila oči sloup jako posedlá ďáblem a celý den kvílela, křičela a spílala. „Co se mnou bude,“ bědovala a zmítala se na židli, na které ji museli držet dva sousedé z domu. Uklidnila se, když se dozvěděla, že se může ubytovat u Selmy Grünové. Té taková služka, bezmocná a ke všemu svolná, chyběla. Manči snášela ty nejhorší urážky a nejnepříjemnější příkazy. Vztek v sobě potlačovala mumláním cikánských kleteb. A když se jí někdo ptal: „Co jsi říkala?“ odpovídala: „Nic, abych chcípla.“ Manči se postupem času naučila i trochu jidiš a její nadávky se staly směsicí slovanštiny, maďarštiny, cikánštiny, nebo, jak se říká dnes, romštiny, a hebrejštiny. Naučila se i průpovídky, které Židé používali mezi sebou: „Kéž bych chcípla, kéž by mě Všemohoucí potrestal.“

Ztloustla, protože poprvé v životě měla možnost jíst víc než do sytosti. Jako služebná musela plnit všelijaké povinnosti. Hlavní byla péče o tělo paní: centimetr po centimetru jí ručníky namočenými v lavoru s vodou umývala přetékající, ochablé tělo; nanášela jí na neustále zpocenou kůži pudr; ošetřovala jí křečové žíly na tlustých nohou; rozčesávala jí vlasy, které potom na šíji vázala do drdolu; navlékala ji do tmavých, obnošených šatů a přes ramena jí vázala šál. Každou neděli tak Selma, usazená v křesle, přijímala rodinu, která jí přišla projevit úctu.

U obou žen postupně došlo k neobyčejné směně, kterou může vysvětlit pouze důvěrnost těl a duší. Paní domu přijala za svou Cikánčinu pověrčivost a neklidnou gestikulaci kočovníků. Manči se vykrmila, i když nebyla tak tlustá jako její paní, a začala se zabývat malými kšeftíky.Když Selma onemocněla, Cikánka se o ni starala ve dne v noci – nepronesla při tom jediné slovo útěchy, ale také se od ní nehnula ani na hodinu. A když Selma zemřela, Manči vypadala jako její reinkarnace. Při pohřbu se mi dokonce zdálo, že Selma kráčí za vlastní rakví – natolik se Mančin obličej podobal jejímu, stejné zlostné vrásky, tvrdý pohled, strohý účes a vystupování.

Cikánka se usídlila v bytě po zesnulé, oblékala si i její šaty a pokračovala v obchodních stycích, které Selma udržovala s venkovany – směňovala látky, knoflíky a předměty denní potřeby za máslo, maso a vejce. Později začala obchodovat i s Poláky a Čechy, kteří přijížděli do města. Pokoušela se také získat si autoritu, které se Selma těšila u Cikánů, ale ti se jí vysmáli do obličeje. Vše se ukázalo při jedné hádce se sousedem, hráčem na kontrabas. Manči ječelanavlas stejně jako její paní mnohokrát předtím. Marně. Místo aby se vylekali, zasypali ji Cikáni nadávkami. Od té doby už s lidmi své krve, na které její podivuhodná proměna neměla účinek, nemluvila.

Julinka, chůva z ulice z Erdélyihoulice, dopadla ještě hůř než Manči. Celý život sloužila a nic jiného neuměla. Útěchu našla ve víře. Každé ráno v šest chodila na mši; o hodinu později, kdy Rácheliny děti vstávaly, už měla uvařenou bílou kávu. I v dobách, kdy by nikdo nedoporučoval chodit do kostela, zůstala oddána svaté Ritě, jejíž kaple stála nedaleko. Se Židy problémy ohledně víry neměla – i pro ně žádala požehnání svatých. Starala se, aby milosrdný Ježíš přijal i je. O večerech se uchylovala na půdu. Modlila se pod svatým obrázkem a pečlivě dbala o to, aby ho vždy ozařovala hořící svíce. O své minulosti nikdy nemluvila. S dětmi i světem měla vždy trpělivost a, na rozdíl od Manči, neměla žádné ambice. Tak se její dlouhé roky vytratily, aniž po sobě zanechaly stopu. Jako kdyby ani nežila. Jednoho dne, když kráčela zahloubaná po ulici, jí kola projíždějící tramvaje roztrhala tělo.

Ale nikdo neměl takovou smůlu jako Ludvík, nosič z tržiště. Oblečený do hadrů, se zplihlými kníry a očima neustále se lesknoucíma opilostí, Ludvík neuměl ani pořádně mluvit – souhlas i protest vyjadřoval chraplavým, neartikulovaným sípáním. Za pár halířů nosil na zádech zbytky drůbeže a zeleniny, které do města dovezli venkované. Po práci odcházel do krčmy.

Židé opilstvím pohrdali. A právě tím se ztroskotanci z plémě Davidova odlišovali od ztroskotanců mezi křesťany. Každé odpoledne se dělníci, nosiči, nezaměstnaní, prostitutky zdržovali v krčmách osmého obvodu: zakouřených a špinavých lokálech, kde sídlil smutek, nadávky a rvačky. Nikdy neprané záclony v oknech skrývaly před kolemjdoucími lidi, kteří sem přišli pít. Rozepře vzniklé u nálevního pultu se každodenně rozhodovaly na chodníku pěstmi a krví. Jedna taková krčma byla vzadu ve sklepě. I přes deset strmých schodů, které nebylo snadné zdolat s alkoholem v mozku, měli pijáci ten lokál rádi – cítili se jako v útrobách země, viděli se v pekle, už zatracení. Bylo jim jedno, že si při cestě ven natlučou nos. Ani se na to nepamatovali – zlověstná tma, keramické dlaždičky na stěnách – jako na záchodech – se hodily k hlubokému, nepřekonatelnému zoufalství, jež je svíralo.

Ludvíka se netýkalo ani zoufalství. Nic pro něj v životě nemělo cenu – byl, jako nějaký svatý, poslední bytostí osmého obvodu. Pro něj nebylo žádné peklo ani nebe, onen svět, domov, příbuzní, víra, sliby. Existovalo jen bolavé tělo tupené strádáním, velké a černé ruce, lesklé a zastřené oči a dny zabité alkoholem. Nic jiného. Židé jeho svatost, i přesto že to byli nevzdělaní a nuzní obchodníčci, jakýmsi zázrakem pochopili. Ludvík byl jediný křesťan, který měl právo vstoupit do synagogy o zvláště význačných příležitostech či na bar micva některého chlapce ze čtvrti. Stával v poslední řadě a s úsměvem pozoroval pódium, kde se četla Tóra. Zdálo se, že slovům pronášeným hebrejsky rozumí – možná právě proto, že jim nikdy rozumět neměl. Našli ho mrtvého jednoho zimního rána v rohu tržiště, přikrytého starým svrchníkem plným děr, s obnošenou, záplatovanou beranicí na hlavě.

Měl nejokázalejší pohřeb ve čtvrti. Za vozem taženým čtyřmi černými koňmi vyhrávala cikánská kapela, zaplacená Selmou Grünovou, smutné i veselé melodie. A za Cikány kráčeli Židé z tržiště, ženy zachumlané v neforemných zimnících, muži s klobouky naraženými až ke kořenům dlouhých nosů. Takhle se tedy nosič Ludvík dostal do svého příbytku: anonymního hrobu v nejodlehlejším koutě hřbitova v Kerepesově ulici. Aby se mu postarali o pohřeb ve velkém stylu, na to Židé ze čtvrti mysleli, ale aby mu na hrob pořídili kříž, na to opravdu ne.

Přeložil Šimon Daníček.