Berlínská zeď padala za zvuků soundtracku Nicka Cavea, devadesátá léta byla ve znamení techna, na současné klubové scéně platí jedno: show!
Berlín byl vždycky něčím zvláštní nejen v Německu, ale v kontextu celé Evropy. Sídlo Třetí říše, víc než třicet let dvě oddělená města na společném území. Nedostatek peněz, berlínská zeď, po jejím zrušení spousty místa, rovnostářská a revoluční tradice, obrovská turecká menšina – to vše formovalo tamější hudební a klubovou scénu.
Černé bundy a dekadence
Město nemělo a nemá moc peněz. To se odráží jednak v pomalém jednání radních při řešení problémů, hlavně pak ale ve společnosti. Jestli je v Londýně motorem kulturního a společenského pohybu horečná honba za slávou a penězi, Berlín láká svou uvolněností a nízkými nájmy. Už před rokem 1989 byl Západní Berlín vyhlášeným městem umělců a ztracených případů (což bylo často totéž). Obraz atmosféry města definovalo Nebe nad Berlínem, Nick Cave and the Bad Seeds, Einsturzende Neubauten, Herr Lehmann, Die Ärzte. Dekadence, nihilismus, pivo, máničky a černé kožené bundy. Hudebně tehdy udával tón punk a industrial, vyhlášeným západoberlínským klubem byl SO36 (podle PSČ části města, kde se klub nacházel). Nastupovat ale začala nová vlna, která přišla ze Západu: house a acid techno.
Techno a elektronika
Pád zdi v roce 1989 způsobil kolaps na trhu s nemovitostmi. Po tisících lidí, kteří narychlo opouštěli východní část města, zůstávali prázdné nejen byty, ale celé čtvrti. Desítky budov zejména poblíž bývalé zdi se ocitly ve složité či nejasné majetkově-právní situaci. Toho se chytli squatteři a samozřejmě také kluby. Typickým příkladem je legendární Tresor: ve sklepení budovy banky (odtud název), která stála na „nesprávném místě“, tj. v demilitarizované zóně mezi Východem a Západem, začali nadšenci techno-undergroundu v roce 1991 pořádat divoké mejdany. Zbytek je takříkajíc historie. Hrály zde největší hvězdy detroitského techna, jako Juan Atkins nebo Jeff Mills, svůj úplně první set zde odehrál Paul van Dyk, „bez Tresoru bych se možná nestala Djkou“, tvrdí dnes Ellen Allien. Klub dostal taneční elektroniku z undergroundu mezi běžné lidi. Z jeho základů vzešla také masová oslava hudby, lásky, exhibicionismu a drog, Love Parade a následovaly jej další techno kluby: E-Werk, Bunker, Berghain a jiné. Tresor byl definitivně uzavřen loni na jaře a momentálně působí „v exilu“ v různých prostorech. Na jeho původním místě vyrostou krásné prosklené kanceláře.
Scény se stěhují
Díky silné squatterské tradici začala spousta klubů svou existenci v pololegálních nebo ilegálních podmínkách. Charakterizoval je neoznačený zvonek na dveřích, vstup na heslo, klubová „legitimace“. Před případnou policejní hlídkou bylo potřeba se tvářit, že se oslavují kamarádovy narozeniny. „Narazíš barák, nanosíš piva, zapneš soundsystém a jedeš párty,“ říká Šimon Šafránek, který v Berlíně žil tři roky. „Když je tvůj model úspěšný, domluvíš se s policii, oběhneš úřady a nějaký čas na tom místě funguješ. Když to nejde, přesuneš to celé jinam, místa je v Berlíně dost.“ Celá scéna je na tohle stěhování zvyklá, zaběhnuté klubové značky se drží, spousta z jejich zakladatelů to bere jako hru. Klub WMF, momentálně operující v prostoru Cafe Moskau, se takhle stěhoval už sedmkrát, na Berlínském bienále v roce 2004 byl k vidění 3d model pohybu hudebních klubů po mapě města (třetím rozměrem byla časová osa).
Stěhoval se také Maria am Ostbahnhof, momentálně jeden z nejznámějších berlínských klubů. Původně sídlil v bývalé výrobní hale u Ostbahnhof (jedno ze dvou hlavních berlínských nádraží). Před pár lety ale nahradil galerii Deli, stojící na břehu řeky Spree. Na pódiu se zde střídají trendy kytarovky s berlínským minimal technem, hiphopem a experimenty. Svou stabilní scénu zde má festival elektroniky Club Transmediale, hudební odnož media-artového festivalu Transmediale, který vznikl jako videoartová odnož filmového Berlinale. Tato rozmanitost je mimochodem pro Berlín typická. Ne že by zde chyběly bary hrající jen „to své“ (house, drum’n’bass, elektro), jak to známe třeba z Prahy. Mnohem častější je však širší hudební a kulturní rozptyl. Kytary střídá techno, dj hraje s basákem, čtyřicetiletá mánička skotačí vedle vytunované dvacítky. Důležité je, aby se lidi bavili.
Image a podívaná
Nejdál v tomto směru zašel Steve Morell, jeden z hybatelů berlínského electro-clashe (v Praze se jako DJ představil na akci Prague Berlin Insane). Provozuje klub RIO, který otvírá své brány jen jednou za týden, v sobotu. Jako jeden z mála ve městě aplikuje striktní pravidla na vstup – pokud nejste na guestlistu nebo dostatečně sexy, dovnitř se nedostanete. Přesto (nebo právě proto) má úspěch. Ve městě, které se po hudební stránce proslavilo laptopovou elektronikou, je stále těžší prorazit v černém roláku stojící/spící za notebookem. Trendem je kvalitní „podívaná“, kapely hrajou na half-playback, většina hudby hraje z notebooků, důležité je mít image a pódiovou show. Uvolněnější je ale i publikum – uniforma složená ze šedivé mikiny s kapucí a kapsáčů neomylně indikuje turisty. Ne každý to ovšem kvituje: „Do klubů vlastně vůbec nechodím, z berlínské klubové scény je mi špatně. Lidé jsou znudění, chtějí stále víc – větší a šílenější párty, už dávno nejde o hudbu,“ říká Sascha Ring (Apparat).
A co srovnání s Prahou? Berlínská veřejnost se zdá být odolnější vůči hluku – provoz v prostorách klubů není omezen desátou hodinou. Živé koncerty startují teprve v jedenáct. Páteční večer začínají návštěvníci klubů většinou večeří v restauraci, následuje káva nebo pivo v oblíbeném baru a až pak se jde do klubu. Přijít dřív než v jednu je málem faux pas. Před půlnocí v klubu nenajdete snad ani barmana, vydařené mejdany končí v pozdních sobotně odpoledních hodinách. I přes nepříznivou ekonomickou situaci vznikají stále nové kluby. „V Praze žije milion lidí, v Berlíně tři a půl, jenže na jeden pražský klub existuje deset berlínských,“ tvrdí Šimon. Víc klubů znamená větší výběr pro návštěvníky i větší konkurenci, takže se každý snaží dělat program co nejzajímavější. Kupodivu celý ten systém funguje a tvoří nikoliv izolované „ostrůvky kultury“, ale svébytnou scénu. Navrhuji pražským radním, majitelům klubů, ale i domácím kluberům, ať se jedou na noční Berlín alespoň jednou podívat.
Autor je příležitostný publicista a promotér.