Romové v uvozovkách

Editoři vložili slovo Romové do uvozovek, a otevřeli tím soubor otázek, jenž zpochybňuje až příliš samozřejmý komunitní či etnický přístup, projektující představu homogenní kolektivity do úvah o příčinách sociálního vyloučení. Sborník se vztahuje k označení Rom jako ke kategorii sociálně konstruované, tj. aktéry uplatňované označení, které se může podílet na sociální exkluzi. Cílem je předložení nových výkladových schémat, které umožní „konzistentně uvažovat i o politických a praktických nástrojích sociální inkluze v ČR“, a editoři deklarují přání zavdat podnět k „hledání koncepčních řešení situace etnicky stigmatizovaných sociálně vyloučených osob a rodin v ČR“ (s. 9).

Kniha obsahuje čtrnáct samostatných studií. Na sociální exkluzi se podílejí různé politické, ekonomické, právní, sociální, mediální a kulturní procesy a každá studie některé z nich postihuje. Všechny zahrnuté perspektivy by dokázal pojmout pouze ideální čtenář, vybavený jak praktickými zkušenostmi, tak orientací v oblastech ekonomických a právních, až po znalosti sociální teorie a teorie vědy. Úvodní studie Štěpána Moravce Nástin problematiky sociálního vyloučení romských populací seznamuje se základní terminologií, jež se váže k prakticko-politickému užití koncepce sociál­ního vyloučení. Autor vychází z napětí mezi tímto konceptem a etnickým pojetím marginalizovaných skupin. Na základě své zkušenosti se sociální prací (Člověk v tísni) poukazuje na nevhodnost komunitního přístupu. Jako úspěšnější shledává zaměření na „ghettoizaci“. Označení „obyvatelé sociálně vyloučené lokality“ nemá být podle Moravce dalším politicky korektním převlekem pro Romy. Z jeho praktického hlediska je nutné sociální služby deetnizovat, protože pomoc lidem v kritické situaci je vždy přednější než respekt ke kulturním specifikům. V této souvislosti demytizuje představu, že Romům by měli pomáhat romští pracovníci, kteří lépe rozumějí „romské kultuře“, a prosazuje především profesionální přístup. Analyzuje rovněž situaci lidí v oblasti bydlení (kde se formuje rezidenční sociální vyloučení), práva, nezaměstnanosti a chudoby. Vše je doložené příklady neúspěšných obecních a státních politik fungujících na základě kategorie etnicity. Zájem o romskou kulturu nemá být podle něj potlačen, nicméně je tu zdůrazněno, že veřejná politika se potýká s problémy, které nejsou jen romské. Sociální práce usiluje podle autora o řešení problému chudých a marginalizovaných Romů, nikoli Romů jako celku, s přihlédnutím ke specifikům. Neslibuje si odstranění chudoby, ale otevření vícera životních možností.

Petr Uhl ve své stati pojednává o účincích práva v sociálně vyloučených lokalitách a poukazuje na selhávání práva na okrajích společnosti chudých (i bohatých) a vznik „kvaziprávních systémů“ v jednotlivých oblastech, jako je právní ochrana dětí, bydlení, zaměstnanost a sociální dávky.

Další studie od autorů Jakuba Steinera a Kateřiny Hůlové pojednává o Romech na trhu práce, ovšem nedosahuje analytické hloubky Steinerovy Ekonomie sociálního vyloučení. Autoři studie nekladou Romy do uvozovek, zpochybňují však platnost označení pro celou skupinu. Škoda, že článek ponechává stranou praxi úřadů práce, jež mají bojovat proti diskriminaci Romů na pracovním trhu a současně je jim zákonem zakázáno evidovat „etnicitu“ uchazečů o zaměstnání. Výsledkem je, že jakákoli snaha o zlepšení stavu nemá cílovou skupinu. Etnicita se o to tvrději projevuje v interakcích mezi zaměstnavatelem a uchazečem, proti nimž za této situace nelze uspět.

Studie Markéty Hajské a Ondřeje Podušky se věnuje tématu Práce načerno jako adaptace na sociální vyloučení. Text založený na terénním výzkumu v několika sociálně vyloučených lokalitách předkládá plastický obraz života a práce jejich obyvatel. Výzkumníci popisují formování pracovních part k práci načerno prostřednictvím sítě vztahů, ať už příbuzenského nebo sousedského rázu, které si konkurují v boji o zakázky a získání prestiže u „zaměstnavatelů“. Autoři přesvědčivě předkládají některé důvody, proč v prostředí sociální exkluze expanduje práce načerno oproti legálnímu zaměstnání. Jedním z nich je skutečnost, že i při práci za minimální mzd jsou lidem kráceny sociální dávky, a zaměstnání tak paradoxně představuje finanční znevýhodnění. Zde je však nutno hledat příčinu v samotném systému. Závěr je ten, že práce načerno spíše udržuje a utužuje vazby, ale pouze uvnitř ghett.

Roman Krištof se ve své „mikrostudii“ zaměřuje na Způsoby obživy romských populací související s trestnou činností. Pojednává spíše o specifické trestné činnosti, které se daří v prostředí sociálního vyloučení. S uvozovkami kolem Romů se autor vyrovnává tak, že Romové jsou pro něj aktéry, jejichž identita je utvářená a udržovaná v rámci „lidového diskursu“. Krištof nastiňuje historický vývoj, který vedl tyto skupiny k adaptaci na podmínky materiální chudoby a symetrickému utváření hranice a distance (exkluze a autoexkluze). Tak vznikl „hodnotový protisvět“, v němž je přečin či stigma vězení proměněno v uznání. Například majetková kriminalita jedinců či skupin je „exkulpována“ nepřímým pachatelstvím ostatních členů sítě, kteří z ní mají též profit. Krištof pokazuje na pocit oprávněnosti ke kriminálnímu chování, vyplývající ze života utvářeného v „českém gulagu“ (jak sociálně vyloučené lokality nazývá), a zamýšlí se nad vznikající směsicí romské kultury a rysy typickými pro chudobu či tzv. underclass. Jeho druhý text pojednává o programech „romské integrace“. Podle něj se pokusy o integraci založené na etno-emancipaci a subvencování „romské reprezentace“ stávají systémem trvalého sociálního vyloučení.

Podobným tématem se zaobírá článek britského akademika Martina Kovatse Problematika intelektuální a politické zodpovědnosti ve vztahu k rodícím se strategiím zaměřeným na Romy. Evropská politika podle něj užívá neadekvátního označení „Romové“. Stojí za povšimnutí, že také u tohoto britského badatele vystupují Romové v uvozovkách.

Petr Víšek ze Socioklubu přichází s retrospektivním pohledem na 60 let řešení romské problematiky – úspěch, či neúspěch? Obsahem je hodnocení snah o integraci. Text předkládá zjištění, že celá tato oblast vykazuje velkou proměnlivost a že i úspěšné projekty jsou mnohdy opouštěny.

Kulturně antropologická studie Michala Růžičky a Lukáše Radostného Terénní výzkum v hyperrealitě. Poznámky k mediální konstrukci sociálně vyloučení lokality vznikla na základě práce v kladenském ghettu a průzkumu médií. Autoři konstatují diskrepanci mezi mediálním obrazem lokality Masokombinát Kladno a tím, co lze zjistit výzkumem in situ. Především je to obraz lokality jako „ubytovny pro neplatiče“, kdy se pojmem „neplatič“ v mediálním a lidovém diskursu myslí „Rom“, i když platí nájemné. Součástí sborníku je také kasuistická studie vzniku sociálně vyloučené lokality na základě vnějších faktorů, především z rozhodnutí Magistrátu města Kladna. Podle autorů v této lokalitě nebydlí „romská komunita“, ale sociální agregát sestěhovaných rodin.

Další z antropologických studií Vnitřní členění lokální cigánské/romské populace v obci Skalice a hranice mezi skupinami (Lenka Budilová a Marek Jakoubek) zpochybňuje jednoduchou identifikaci Romů jakožto skupiny a ukazuje vnitřní rozrůzněnost na principu kombinace příbuzenství, místa bydliště a ekonomického postavení. Přínosem je postižení dynamiky tvorby těchto hranic a dynamiky konceptů užívaných aktéry v prostředí odděleném druhou a třetí generaci od „tradičních“ vzorců slovenských osad.

Článek Ladislava Touška Kultura chudoby, underclass a sociální vyloučení detailně pojednává o těchto koncepcích a pojmech představujících alternativu k etnickému pojetí. Kromě toho předkládá konceptuální a terminologické nesnáze, nevýhody a omezení jejich použití, politický a historický kontext, ovlivňující různé náhledy na chudobu.

Rozsáhlý akademický text Marka Jakoubka s názvem snad až příliš hýřícím uvozovkami: Přemyšlení (rethinking) „Romů“. „Chudoba ‚Romů‘“ má povahu Janusovy tváře by si zasloužil samostatnou recenzi. Je obranou a zároveň polemikou, během níž autor upřesňuje některé postoje prezentované v monografii Romové: konec (ne)jednoho mýtu (2004). Jakoubek vysvětluje, že (mj. ve svých textech) neztotožňuje romskou kulturu s kulturou chudoby; zdůvodňuje svůj pokus o posun od etnické optiky k optice sociálně-ekonomické. Píše, že nepovažuje kulturu ghett za kulturu romskou. Jeho purifikační tour de force se přesouvá na půdu filosofie vědy. Značná část textu je věnována vysvětlování statusu vědeckých výkladových schémat. Autor zdůrazňuje, že nejde o neutrální a objektivní záznam reality, ale o tvorbu poznatků podmíněnou užitou konceptualizací vloženou do „vnějšího světa“. Nespěje k relativismu, ale objasňuje artificiální povahu vědeckých reprezentací. Jeho text pojednává především o noetické povaze vědy. Jakoubek se snaží politickým dopadům vyhnout důsledným oddělováním analytických kategorií od kategorií lidových, ovšem, jak ukazuje historie, i zdánlivě neutrální analytické kategorie jsou politické. Užívá ideálních typů k tomu, aby zřetelně odlišil kategorie a systémy, ovšem ideální typy stále ideáltypizují, tj. vytvářejí oddělené systémy a vylučují nikoli pouze „to, co se nezdá důležité“ (s. 387), ale také všechny přechodové „hybridní“ formy a tím vlastně konstruují hranici. Jakoubek se díky své důsledné snaze o oddělování kategorií vlastně nezabývá ničím jiným než pohoršením nad hybridními jevy a především nad hybridními postoji, které chtějí být vědecké. Čisté kategorie však žijí jen ve slonovinové věži vědeckých „komunit“.

Janusovy tváře uzavírají celý soubor, který je doplněn dvěma apendixy. První je překladem textu Oskara Lewise vymezujícího kulturu chudoby a druhý, Paremie latinského původu s romskou tematikou, je perzifláží latinských výroků o Romech (Římanech), které leckterého čtenáře se smyslem pro humor mohou pobavit.

Sborník jako celek vypovídá o sociální exkluzi v české společnosti, tématu, které se nás bezprostředně týká. Přínosem je vznesení mnoha nových otázek a nových témat v této oblasti. Důraz na zkoumání sociálního vyloučení a vložení kolektivní identity Romů do uvozovek splnilo svůj účel, který není zaměřen na znejasnění jejich sebeidentifikace, ale proti předpokladům homogenní romské etnické identity, jež se podílí na vzniku sociální exkluze. Po přečtení těchto textů je třeba mít na paměti, že pojem sociální exkluze není, jak už bylo řečeno, novým převlekem pro „romskou identitu“, ale výkladovým schématem, které je poplatné sociálně-politickému diskursu, nikoli pravdou o stavu světa. Doufejme, že obdobné studie přispějí k rozvoji sociální koheze.

Autor je odborný asistent na katedře antropologie na FF ZČU.