Když jsem se v listopadu 2004 stěhoval z Prahy do Bruselu, kdekdo mě litoval. O tom, že jsem si po estetické stránce pohoršil, byli přesvědčeni nejen moji krajané, ale i mnozí cizinci. Konvenční turistická moudrost přece říká, že Praha je úžasná, kdežto Brusel je jen šedivá přestupní stanice na cestě do těch opravdu malebných měst Beneluxu.
O Bruselu se říká mnoho špatných věcí – a některé právem. Zatímco jiná města získala na malebnosti zbudováním kanálů, Bruselští zazdili i skutečnou řeku, kterou měli. Na rozdíl od Londýna nebo Paříže má město zcela nedostatečnou hromadnou dopravu, jen dvě a půl linky metra, a je proto ve stavu stálého dopravního kolapsu. V důsledku rozparcelování mezi jednotlivé samosprávné čtvrti (a malicherných sporů mezi nimi) prý Brusel donedávna neměl ani jednotný urbanistický plán. Svým charakterem neuspořádané městské džungle, v níž z podrostu chátrajících starých domů vyrůstají obrovité věžáky, připomíná spíše města Latinské Ameriky než Evropu. Bohémským nepořádkem taky.
Poslední půlstoletí se na tváři Bruselu podepsalo velmi krutě. Snad žádné hlavní město v Evropě neutrpělo v mírové poválečné době takové ztráty na svém architektonickém dědictví – ne bombardováním, ne zemětřesením, ale zběsilou demoliční mánií. Ne nadarmo se pro bezuzdné demolice starých domů a jejich nahrazování skleněnými monstry vžil pojem bruselizace. Na americkém kontinentu je to jev poměrně běžný a vyskytuje se ještě v horší podobě (v 400 let starém brazilském Natalu najdete jednu jedinou „historickou“ uličku z dvacátých let), ale v Evropě dost neobvyklý.
Slovo architekt jako nadávka
„Bruselizaci“ padly za oběť stovky a stovky historických domů. Byla mezi nimi i dobrá polovina staveb Victora Horty, nejslavnějšího belgického architekta éry secese, včetně jeho mistrovského díla, Paláce lidu z devadesátých let 19. století. V roce 1965 jej, již značně zchátralý, strhli a nahradili ohyzdným mrakodrapem, který z bludiště historických uliček čtvrti Sablon trčí jako pěst na oko. Nic nezmohly protesty ze zahraničí ani petice komory belgických architektů. Nutno ovšem připomenout, že secese byla před čtyřiceti lety stále ještě vnímána veřejností, včetně odborníků, jako v podstatě nevkusný styl, projev dekadence fin-de-siècle. I belgičtí architekti plédující pro záchranu Paláce lidu jako významného dobového objektu považovali za nutné svou petici uvést omluvnou frází „i když tato budova pro svou přemíru dekorace neodpovídá vkusu moderní doby…“ .
K neregulovanému kapitalismu, jenž má na svědomí většinu těchto hříchů, se připojuje i postupná expanze evropských institucí. Takzvaná Leopoldova čtvrť, plná honosných domů z konce 19. století, byla z větší části zbourána a nahrazena rychle se množícími administrativními budovami Evropské komise, z nichž jen některé výjimky – například Berlaymont, kde sídlí samotní komisaři, anebo rozevlátá věž kontrolní služby OLAF – se alespoň snaží být architektonicky avantgardní. Zbytek je převážně fádní a urbanisticky necitlivý.
Skličujícím paradoxem je to, že ošklivá, neimaginativní architektura posledních desetiletí vznikala v éře nesporně humanistické Evropské unie, zatímco úžasný architektonický rozkvět let 1880–1914 byl financován doslova z krve milionů Afričanů, zotročených a povražděných snad nejpříšernějším koloniálním režimem v dějinách, hrůzovládou Leopolda II. v Kongu. Belgičané si ovšem, na rozdíl od některých jiných národů, vinu za tuto genocidu a její podíl na svém bohatství moc nepřipouštějí. Belgická civilizace opravdu není ani za mák flagelantská. Ještě loňská výstava Made in Belgium, čítající osm pater národní sebechvály, uvádí ke Kongu jen pozitivní obrázky toho, jak Belgičané přinášeli Afričanům „pokrok“.
Sám Leopold II., který má dodnes po městě více pomníků než kdokoli jiný, ovšem žádným ctitelem Victora Horty nebyl. Jeho vlastnímu vkusu odpovídaly naopak monstrózní protofašistické stavby jako „oblouk 50. výročí“ (Cinquantennaire) nebo Justiční palác. Ne všechno, co je z 19. století, je hezké; bruselský justičák může směle soutěžit s Ceauseskovým monstrpalácem o titul nejobludnější budovy všech dob. Jeho výstavbě padly za oběť nesčetné uličky chudinské čtvrti starého města, což si údajně vyžádalo přestěhování 40 tisíc lidí. Od té doby se prý ve staré bruselštině, smíšeném dialektu, přežívajícím dnes už jen v dělnické čtvrti Marolles, používá slovo „arkitekt“ jako nadávka…
Zkrátka a dobře, o Bruselu se dá vskutku říci ledacos negativního. Ale pokud překonáte tyto jeho špatné stránky, jež jsou na první pohled dosti zjevné, máte se na co těšit. A pokud jste se dosud nenechali odradit a dočtete tento článek do konce, pokusím se konvenční obraz Bruselu ve vaší mysli nalomit.
Čtyři sta bruselských fasád
Přes všechny tyto pravdivé výtky si totiž Brusel nezasluhuje, aby nad ním v českých médiích okázale ohrnovali nos různí analfabeti, podle nichž v městě vlastně není vůbec nic zajímavého, jenom jedno pěkné náměstí (Grand´ Place) a socha čurajícího chlapečka. Architektonické dědictví Bruselu je vzdor strašlivým ztrátám utrpěným při bezduché modernizaci stále ještě jedno z nejbohatších na světě. Nejde jen o „staré“ památky – o velké náměstí z konce 17. století, gotickou radnici a impozantní katedrálu ve stylu brabantské gotiky, o překrásnou barokní fasádu kostelu sv. Jana nebo o renesanční Erasmův dům. Brusel zůstává i přes poválečné demoliční šílenství především jedním z hlavních měst architektonické premoderny a moderny, od historizujícího eklekticismu přes secesi a art deco až po raný funkcionalismus. A to nemluvím o bohatství uměleckých sbírek.
Výčet bruselských staveb, které patří k absolutní špičce či naprostým unikátům světové architektury, by přesáhl rámec tohoto článku. Jmenujme za všechny alespoň pasáže sv. Huberta, nejstarší kryté obchodní arkády na světě (1846); úchvatné skleníky v Laekenu z osmdesátých let 19. století; Santenoyův secesní obchodní dům Old England (1899); rafinovanou nádheru Solvayovy knihovny (1900); řadu staveb již zmíněného Victora Horty (architektův vlastní dům, Tasselův dům a další secesní skvosty, jakož i modernistický palác krásných umění z dvacátých let); proslulý Stockletův palác Josefa Hofmanna (1911), v němž se secese „láme“ do rané moderny; Cité Hellemans, pozoruhodné bloky pozdně secesního sociálního bydlení z let 1911–12; vilu manželů van Burenových, která svou dokonale zachovanou vnitřní výzdobou představuje ojedinělý gesamtkunstwerk stylu art deco; vytříbenou ranou modernu radiopaláce Flagey (1931); a konečně, proč ne, i bláznivě optimistické Atomium.
Není náhodou, že se jedna z pozoruhodných knih o bruselské architektuře jmenuje Čtyři sta nejkrásnějších bruselských fasád. Snad žádné jiné město se totiž nemůže pochlubit tak nekonečnou rozmanitostí právě ve fasádách z druhé poloviny devatenáctého a první poloviny dvacátého století. To vynikne například ve srovnání s Londýnem, který rovněž expandoval v druhé polovině devatenáctého století. Zatímco v britském hlavním městě jsou dobové uličky jedna jako druhá, čistě utilitární, dům za domem tatáž úhledná nuda, v mnoha civilních a neturistických čtvrtích Bruselu se může milovník architektury hodiny toulat jednou ulicí za druhou, aniž narazí na dva stejné domy – každý je individuální, originální, a na fasádě najdeme letopočet i hrdý podpis architekta.
Malebnost, nebo autenticitu?
Jak už bylo řečeno, Brusel není zpravidla považován za turisticky atraktivní. Zpřesněme však: je málo atraktivní pro dnešní turistický průmysl, který staví na pohlednicové líbivosti. Pro turistický průmysl je nejlepší něco „malebně středověkého“ – ať už je to zcela autentické (italská města), převážně autentické (Praha), převážně falešné (Bruggy) nebo úplně falešné (Budapešť). A čím falešnější je tato iluze prefabrikované historie, tím více se trvá na tom, aby její „jedinečnou atmosféru“ nerušilo nic „moderního“. Tak je tomu v Bruggách: domy tam jsou převážně z počátku 20. století, stejně jako v Bruselu, ale na rozdíl od originální bruselské moderny jsou jen ulízanou imitací středověku.
Ve městech s pečlivě vypreparovanou „atmosférou“ středověkého Disneylandu pro zahraniční turisty však ztrácejí autenticitu i torza původních budov, která se stávají pouhými reklamními poutači. Ruku na srdce: taková ubíjející komercializace přece postihla dnešní Prahu. Projděte se od Černína přes Malou Stranu, Karlův most a Staré Město k Prašné bráně a máte pocit, jako by oduševnělou krásku donutili vulgárně se našminkovat a nabízet se k okamžitému lacinému sexu. Citlivý Kafka, jehož podobizny si pasáci Prahy drze tisknou na trička, by v podobném městě asi žít nechtěl. Darmo mluvit o tom, jakými pokleslými pastmi na turisty jsou „nezapomenutelné české hospody“ z bedekrů, všechny ty atrapy, kam by dnes Švejk nezabloudil ani omylem. A ovšem, pro patologickou sedlinu zahraničních návštěvníků nesmí chybět ani „muzeum“ tortury. Ještě že skutečnou atmosféru dnešní Prahy zachraňují Žižkov a Holešovice!
V Bruselu se s komerční profanací malebnosti setkáváme jen těsně kolem velkého náměstí, kde se turistům spěchajícím do Brugg ponechává hodinka v itineráři „na Brusel“. Ale už kousek dál, pořád ještě na starém městě, najdete původní secesní kavárny, v nichž posedávají belgické staré dámy se svými psíky, anebo funkcionalistický jazzový bar Archiduc, který od třicátých let nikdy nezavřel ani nezměnil svůj lehce omšelý dekor. Na famózní secesní restauraci Ultimate Hallucination narazíme v zanedbané čtvrti poblíž severního nádraží. Turisté se tu vyskytují, ale nikde nedominují. Jsou až čtvrtým lidem bruselským, po Belgičanech, mimoevropských přistěhovalcích a „Evropanech“, početné skupině pracovníků evropských institucí.
Uznávám ovšem, že k soustavné komercializaci se takové město moc nehodí. Středověku je tu relativně dost, ale nikde nevytváří souvislou zástavbu, ani není doplněn učesanou imitací. Místo toho vidíme hlavně v centru pestrý mišmaš, chaotickou změť ulic, domů a stylů, proluky po demolicích, architektonické skvosty skrčené ve stínu nevzhledných krabic. Ale taky docela civilní vánoční bruslení na plácku před Svatou Kateřinou; pravé Kongo v přeplněných úzkých uličkách čtvrti Matonges; opravdově chudičkou portugalskou čtvrť s útulnými hospůdkami v Ixelles…
Nejkrásnější secesní stavby v Bruselu často slouží civilním účelům; za některými se musí jít do napůl zpustlých čtvrtí nebo do zdánlivě málo slibných dvorů; a jiné se otevírají párkrát do roka, jen po telefonické domluvě nebo dokonce vůbec ne. Magrittův skromný dům stojí nenápadně v zastrčené ulici v Jette. V někdejší Bruegelově čtvrti – v samotném srdci města, kousek od gotického kostela La Chapelle, kde je malíř pohřben – v proletářských putykách dál popíjejí staří povaleči.
Bruegelovo, Hortovo a Magrittovo město utrpělo necitlivými poválečnými zásahy, ale nestalo se nablýskanou karikaturou sebe sama. Je důkazem toho, že skutečná krása většinou není vykřičená, ale skrytá; musí být objevována. Proto Brusel, na rozdíl od mnoha na první pohled líbivějších měst, zůstává opravdový – a jsou v něm přítomny střípky čehosi magického.
Autor je lékař a překladatel.