V českém překladu se v těchto dnech objevila kniha francouzského spisovatele Jeana-Paula Duboise Život po francouzsku. Ve Francii vyšla před necelými dvěma lety a patřila k nejvýraznějším titulům podzimu 2004. Přestože Dubois dosud vydal několik románů, knihy esejů a sbírku povídek a přestože je známým novinářem – pracoval dlouhou dobu jako americký dopisovatel časopisu Le Nouvel Observateur –, dostal se na výsluní až nyní. Velký podíl na tom má jistě i skutečnost, že za zmíněný román byl nominován na čtyři nejvýznamnější francouzské literární ceny, a nakonec získal ocenění Femina.
Duboisův román by se dal avizovat jako zevrubná zpráva o Francii druhé poloviny 20. století a prodávat jako příručka pro studium francouzských reálií a historických souvislostí. Což rozhodně nemá být myšleno jako degradující charakteristika. Jean-Paul Dubois opravdu dokázal napsat román, v němž se na pozadí skutečných událostí odvíjí jeden konkrétní příběh. Rámec knihy tvoří mezníky politické, a mezi nimi se line výpověď románového hrdiny – v něčem svérázného, v mnohém obyčejného a v jistém smyslu typicky francouzského.
Paul Blick má padesátku za sebou. Tedy muž na vrcholu kariéry, s naplněnými životními sny? Nikoliv. Dlouho sice proplouval životem snadno, dokonce vydělal spoustu peněz, aniž by kdy vstával do práce a makal od nevidím do nevidím. Dlouho se zdálo, že skoro nemusí hnout prstem, a manželství, rodina, společenský život, vše plyne samo od sebe. Pak ale následkem podivných aktivit manželky, navenek úspěšné podnikatelky, přišel téměř o všechno. Ve formě se dnes udržuje s pomocí pravidelně polykaných dávek léků. Přestal kouřit. A najednou si přiznává, že je vlastně celý život na světě úplně sám. Přitom vychoval dvě děti, do posledního dne se pečlivě staral o nemocnou matku…
Nenechat se svázat
Jak již bylo řečeno, Dubois se snaží o víc než jen popsat jeden životní příběh. Zasazuje jej pečlivě do historických souvislostí. Struktura románu odpovídá záměru zobrazit politický, společenský vývoj a od něho se odvíjející život jedince v daném časovém úseku: jednotlivé kapitoly nesou jméno a dataci funkčních období jednotlivých francouzských prezidentů. Chronologie vyprávění je tedy předem daná, a v podstatě věrně dodržená. Úvodní kapitola se otvírá skokem do smutné scény, kdy se rodiče dozvídají o úmrtí svého prvorozeného syna. Teprve posléze čtenář poznává, že vypravěčem je jeho mladší bratr, jenž se také stává středobodem celé malé ságy. Ságy jednoho života, obyčejného života jistého Francouze, představitele střední společenské třídy, nijak ambiciózního a procházejícího životem –potažmo dějinami – jaksi mimochodem.
Paul Blick se ve vyprávění vrací do raného dětství, a končí svůj příběh zdánlivě náhodně: je mu zrovna čtyřiapadesát, a „dnes“ tedy svou výpověď uzavírá. Jeho život ještě zdaleka nemusí končit. Ačkoli… na začátku knihy se dočteme: „Den po dni se mi tvář pokrývá jemným povlakem stáří. Polykám pravidelně antiarytmika a neuroleptika a jako kdekdo jsem přestal kouřit. Žiju sám, večeřím sám, stárnu sám, i když se snažím udržet styky s oběma svými dětmi a vnukem…“ (s. 11) Přes všechnu snahu vypravěče, který nás na stranách románu mnohokrát dobře pobavil, má ohlédnutí za padesáti lety jednoho života, jednoho francouzského života a francouzského života obecně, kyselou pachuť.
Ale zpět na začátek: smrt Paulova bratra rodiče poznamenala tak, že už nikdy nebudou žít plnohodnotný život. A Paul zůstane zastíněn starším sourozencem, myšlenkou na to, jaký měl prvorozený být a bohužel není. Paul ví, že zůstává stranou – a bude to tak vždycky. V jistém směru je to i jeho plus – být jiný totiž také znamená nenechat se svázat, nepodlehnout musu tradice, společenské povinnosti, představě, že je nutné dělat, co je třeba, a myslet, jak se sluší. A zároveň je takový způsob jednání okolím vnímán jako jistá méněcennost. Paulův postoj k životu se příčí společnosti, vlastní rodině i jeho odrůstajícím dětem. Je člověk s nepochopitelnými zálibami, jenž netradičně přišel k penězům, plýtvá časem na malichernosti. Paul totiž po studiích sociologie nikdy nezačne „jaksepatří“ pracovat. Dokonce zastoupí manželku a funguje jako otec v domácnosti: dokud jsou děti malé, dělá jim chůvu. Naprosto se v tom realizuje. Shodou okolností se z něho později stane vyhledávaný fotograf. Několik let pak tráví cestováním po světě a fotografováním stromů, brouků i neživé přírody. Luxusní publikace s jeho fotografiemi vydělají hory peněz, Paul přitom zůstává neobyčejně svobodným člověkem, jenž dělá, jen co ho baví, na nikoho se neohlíží, nikomu se nepodřizuje.
Ale přesto je Paul Blick banální postava a to, co zažívá, je obyčejný příběh obyčejného života. Smýšlením se sice kloní k idejím levice – pro jeho generaci ve Francii nic výjimečného – avšak politické dění komentuje s nadhledem. Pobaveně glosuje rodinné obědy, kde se tříbí názory různě orientovaných bližních, kteří si tvrdohlavě brání vlastní polívčičku. Takový spor o de Gaulla nebo o alžírskou válku dokáže rozhádat celé příbuzenstvo.
Dějiny velké a malé
Dubois velmi dovedně protkává osobní příhody a prožitky svých postav s náladami a situací ve společnosti. Je mistrem v líčení dějinných událostí, které podává spíš mimochodem, stručně, připomenutím známých faktů či narážkami na jevy, jež zůstaly v obecném povědomí (nejasná místa doplňuje v české verzi knihy poznámkový aparát). Stejně tak se ale dokáže zaměřit i na detaily, vidět směšné souvislosti podružných scén. Paradoxní situace, jež život denně přináší, jsou v románu dobrým kořením, někdy poměrně peprným. Třeba když protagonista Paul, jinak ostentativně, třebaže upřímně levicově smýšlející mládenec, zdědí byt v lázeňském městě ve Španělsku. Z hlediska finančního jde o pakatel, ale svědomí bude mít Paul černé až do Frankovy smrti. Připadá si totiž jako bídný kolaborant. Anebo jiná zajímavá situace: „Co jsem mohl dodat? Byl jsem v jeho bytě, rozvalený na jeho přepychovém koženém kanapi, namaštěný jeho olejem, nacpaný marockým mandlovým cukrovím a zamilovaný do jeho přítelkyně. Uvědomoval jsem si jako nikdy předtím, jak je těžké sdílet příjemné chvíle s lidmi, kteří neuvažují a necítí věci stejně jako vy. Vždycky jsem byl přesvědčený o tom, že muže a ženu může víc a nesmiřitelněji než jakékoliv nesrovnalosti povah rozdělit politická neshoda. A ejhle: zamiloval jsem se do pravicového děvčete z pravičácké rodiny, které několikrát týdně souložilo s dědicem pravicového trůnu.“
Rozpory plynoucí jak z rozdílnosti povah, tak z rozdílnosti původu, ale i ze zcela jiného náhledu na svět včetně politiky, se linou celým příběhem manželství Paula s Annou. Paul odmítá odpovědnost, nerad rozhoduje, chce si žít a užívat po svém, a priori se vyhýbá všem situacím a kontaktům, které mu nesedí. Anna je odosobněný robot s vysokým pracovním nasazením, akceptující přetvářku a povrchnost pracovních i osobních kontaktů, člověk uznávající tradici, prosperitu a dodržující danou image. Podrobně je rozebírá doslov Petra Dytrta, který všechny tyto faktory dokládá příklady nejrůznějších podružných scének.
Prověřování pojmů
Ve Francii měla kniha úspěch, hrála totiž na nostalgickou notu. Ovšem zajímavá může být i pro českého čtenáře. Konfrontuje totiž život jednotlivce a společnosti ve svobodných podmínkách – nikoliv v podmínkách totalitního režimu, jak ho známe. A čtenář může shledat, že ani „tam“ to pro každého nemusel být med. Anebo že jednoduché to není nikdy… Duboisova kniha navíc osvětluje další souvislosti: neochvějnou, protože nikdy neprověřenou víru západního světa v komunismus a socialismus, západní chápání těchto pojmů či sympatie k odborářskému hnutí. Poskytne pár dobrých informací a argumentů pro pochopení francouzské duše, francouzského života – třebaže jen „jednoho francouzského života“. A nabízí vděčné a záživné čtení.
Ve Francii se oceněného Duboisova románu Život po francouzsku prodalo na 400 000 výtisků. Další Duboisův titul, Vous plaisantez, monsieur Tanner (Děláte si legraci, pane Tannere) který vyšel v lednu 2006, byl přijat s velkým očekáváním. Titul se zařadil mezi nejprodávanější knihy, ještě minulý týden se držel na šesté příčce žebříčku prodejnosti distributorské firmy Fnac, což lze přičíst také jednohlasně pochvalným kritikám. Jean-Paul Dubois má tedy místečko v současné francouzské knižní produkci pěkně vyhřáté. Jaký osud ho asi čeká u nás?
Autorka je šéfredaktorka časopisu Iliteratura.cz.
Jean-Paul Dubois: Život po francouzsku.
Přeložila Alexandra Pflimpflová.
Euromedia-Odeon, Praha 2006, 288 stran.