Spálím palivo námětu. Na popel

Záběr vašich tvůrčích aktivit je nápadně široký – jste spisovatel, filmový režisér, také fotograf a výtvarník. Nicméně neslyšíte rád, že se u vás jednotlivé činnosti propojují a navzájem ovlivňují. Práce filmaře a spisovatele je podle vás naprosto odlišná; nepřejete si, aby některý z vašich románů byl zfilmován. Prý je to nemožné. Přece ale nepopřete, že vaše románové texty přístupem k tematice, jejím zpracováním, zakotvením v bohaté obraznosti nezapřou svérázný pohled na svět skrz kameru.

Každý ze způsobů vyjádření, které užívám, mě vtahuje na specifické území a vyzývá k úzkému dialogu s jeho možnostmi. Mám tak možnost stát se pokaždé někým jiným, brát na sebe rozdílné identity podle toho, zda pracuji na knize, filmu nebo sérii fotografií. Rozhodně se nemohu považovat za filmového režiséra, který také píše, či fotografa, který občas natočí film. Každý z těch výrazových prostředků mi umožňuje vyjádřit se různým způsobem, ale hlavně mluvit o různých věcech. Pokud mé literární texty těží z vizuální zkušenosti filmaře a fotografa, pak spíše proto, že mě odjakživa silně přitahují obrazy, tvary, světlo. Na druhé straně zase vím, nakolik jsou obrazy závislé na slovech. Všechny mé projekty se vlastně rodí z tázání, které má prvotně formu slovní a až posléze dospívá k různým způsobům pohledu.

Součástí onoho tázání jsou i neustálá hledání správného výrazu? Pro vaše texty je charakteristická nápadná potřeba neustále upřesňovat a opakovat pojmenování čehokoli, ať jde o popis předmětu, o úhel pohledu, situaci či atmosféru. 

Při fotografování nejčastěji vytvářím série. Lze v nich vysledovat opakování, ale každé z těch děl zůstává autonomní a jedinečné. V literatuře bych svůj repetitivní styl a oblibu dlouhých vět nazval způsobem, jak uvnitř určitého díla naprosto vyčerpat jistý námět, spálit všechno jeho palivo, až zbude jen popel. Ve filmu ani ve fotografii takové využití motivu opakování a takový způsob, jak se dostat do hloubky, není možný.

Pracujete se složitými souvětími. Hrajete si se čtenářem v tom, co a jak říkáte a opakujete, ale i v tom, co mu zamlčíte. Vaše knihy jsou tlusté svazky. Prakticky nevyužíváte možnosti dialogů – stránky vašich knih nejsou typograficky strukturované. Zkrátka číst vaše romány není snadná záležitost. Na první pohled odrazují, z těch nedělených bloků textu jde prostě strach. I četba samotná často zanechává čtenáře poněkud zmateného. Proč mají tuto podobu?

Pokud mé knihy znepokojují či nahánějí strach tím, že mají tak celistvou podobu, pak rozhodně ne proto, že bych se je úmyslně snažil psát tak, aby byly co nejsložitější. Naopak usiluji o to, aby nic nezůstalo zastíněno, abych se dostal tak daleko, kam svými analytickými, popisnými anebo imaginativními prostředky dokážu. Pokouším se využít všechny možnosti jazyka, a zejména logické vzorce, jež mi dovoluje rozestřít syntax – ta mi nabízí materiál a způsob, jak ho zpracovat.

Jaká je vaše představa o čtenáři? Píšete pro sebe? Pro mimořádně vzdělané publikum?

Když píšu, na žádného konkrétního čtenáře nemyslím, předpokládám ale, že kam mi můj jazyk dovolí zajít, může mě každý, kdo ho ovládá, následovat. Nepřipravuji se při psaní na čtenáře, který třeba snad už někde četl, co mu já chci říct. Kniha nazývaná literaturou není běžný spotřební produkt, který by musel na míru padnout každému čtenáři a vyhovět jeho oblibě v určitých barvách. Možná, že právě tohle ještě může literaturu zachránit před tržním prostředím přesně stanovené průmyslové velkovýroby. Své čtenáře objevuji, teprve když kniha vyjde, až tehdy zjišťuji, pro koho jsem psal. Tahle věc je důležitá, aby se kniha nestala zbožím: nesmíte předem znát cílového zákazníka.

Váš otec pocházel z Maďarska. Jak se dostal do Paříže, kdy a proč tam odešel? V jednom románu popisujete scénu, jak se jistá rodina v zimě každý večer schází a otec vyžaduje, aby se všichni včetně babičky pilně učili francouzsky – chystají se na jistou cestu. Jde o prvek z historie vaší vlastní rodiny?

Otec přišel do Francie studovat na univerzitě, což ve třicátých letech Židům v Maďarsku znemožňovalo zavedení opatření zvaného numerus clausus. Ve Francii zůstal, když za války došlo v Budapešti k tragickým událostem, vstoupil do francouzské armády. Byl v německém zajetí, podařilo se mu utéct, potom žil v Paříži, ale na zfalšované doklady. Tehdy se setkal s mou matkou, jež byla z poloviny Španělka, a když se ve Španělsku dostal k moci frankismus, byla repatriována do Francie.

Maďarsko, Transylvánie, české a slovenské kraje – všechny ty motivy, úzce spojené s vaším původem, procházejí vašimi romány. Možná ale mohou být ve francouzském prostředí považovány za jakousi lacinou snahu o exotično. Nebyl jste nikdy třeba kritikou napadán za přílišné zdůrazňování svých výjimečných kořenů?

Maďarsko, Transylvánie, Čechy, břehy Dunaje jsou pro mě úplným opakem čehokoli exotického: jde o znovunalezená území, odkud se vždy snažím vycházet. Když se pouštím do nové knihy, vždycky se musím do těchto míst vrátit, abych se vyhnul falši, abych našel pravou podstatu toho, co chci říct, skutečnou totožnost svých postav, svět, odkud pocházejí. Pro někoho, kdo jako já píše francouzsky, se to může zdát jako laciný postoj. Přesto nemohu jinak. V kontextu současné francouzské literatury mám pocit, jako by v případě mých děl šlo o překlady. Nejde o překlady z jednoho jazyka do druhého, ten překlad vlastně pořizuji už já sám, když v dnešní Francii píši o světě zčásti už zaniklém – o střední Evropě v době těsně předcházející konci Evropy.

Při četbě vašich knih až zaskočí bujná různorodost identit románových postav. Jde o výrazný prvek vašich textů: postavy, místa, ale i doby se slévají, noří jedna do druhé. Nakolik je zjednodušené vysvětlovat si tento rys údaji o vašem dětství, o původu, v němž se protkávají různé národnosti a osudy?

Má obliba v košatých identitách určitě tkví v tom, že sám jsem vyšel z různých kořenů. U nás doma se stále mluvilo o stěhování do jiných zemí, o změně jazyka, změnách jmen, o falešných průkazech totožnosti. Všichni mí blízcí vždy mluvili několika jazyky, a navíc měli vždycky špatný přízvuk. A já odjakživa tu záhadnou přítomnost tak rozličného pozadí, všechny ty přízraky kolem sebe cítím.

Dětství jste prožil v Paříži na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Jak vnímáte ono francouzské velkoměsto dnes?

Narodil jsem se a vyrostl v Paříži v letech čtyřicátých, padesátých a šedesátých a jako dítě jsem se cítil být dokonalým malým Francouzem. Až teprve na lyceu jsem si jasně uvědomil, nakolik se má rodina liší od těch, odkud pocházeli mí kamarádi. Dodnes je Paříž místo, kam patřím, vděčím jí za velkou část toho, co jsem se naučil, co znám. Je to místo, které nemá srovnání, proto jsem také většinu svých prací vytvořil tam. Ale postupně jsem objevil i další města: Londýn, Barcelonu, Budapešť, Prahu, New York, Montreal, Řím. A snadno si dokážu představit – nejspíš jde o jistý rodinný atavismus – své dětství v některém z takových měst, kdyby mě tam porodili a vychovali. V leckterém cizím městě jsem schopný najít čtvrť, kde bych byl mohl bydlet, školu nebo lyceum, kde jsem třeba mohl studovat, hřiště a bazény, kam bych byl chodil v některé z jiných verzí svého života.

Vše, co dnes jako umělec děláte, je spojeno s určitým obdobím dějin – ať jde o historické události či o to, jak ovlivnily společnost. Vaše texty se vracejí k období války, zmiňují koncentrační tábory, exil, jiné se na podobná témata dívají prostřednictvím smyšlených, vysoce obrazných variant možné historie. Jde o zlé sny člověka, který zažil naši nedávnou minulost a prožívá naši přítomnost?

Všechna literární témata, všechny náměty fikce, které mě zajímají, jsou ukotvené v jisté historické situaci, a například nesčetné fasety mé posedlosti ženami, milostnými a sexuálními vztahy, nemohou existovat samy o sobě, v nějakém absolutnu odříznutém od určitého dějinného okamžiku a jistých geografických souřadnic. Ženské tělo je nevyčerpatelně vydáno napospas mé touze, stejně tak je ale neodvratně vydáno dějinám. Dík dějinám je mi přístupné; díky jim mohu vytvářet svá díla, kde vždy na pozadí dějin mohu stvořit různé ženské postavy.

Od jisté doby nepíšete romány na stroji (ani na počítači), ale diktujete je. Kdy a proč jste tento způsob začal používat? Jak dalece na takto vytvořeném textu poté ještě pracujete? Zanechá diktování na textu stopy?

Od roku 1995 opravdu své texty diktuji, poprvé jsem tento způsob použil u knížečky nazvané Noc bez Stelly (La nuit sans Stella). Píši, ale nezapisuji, jsem osvobozený od toho rukodělného aspektu psaní, od jeho materiálnosti. Text má tak nejprve podobu promluvy se všemi prvky orálnosti a hudebnosti: rytmus, asonance, prozodie, melodie. Text vzniká nehmotně, v jakémsi stavu beztíže, umožňuje mi jít mnohem dál v hledání smyslu prostřednictvím formy, stylu. Nejde ale jen o osvobození od ruční práce, protože třeba na magnetofon bych diktovat nemohl. Jde o psaní, které má své zrcadlo, tu jedinou osobu, které diktuji, a tou je má partnerka, která hraje úlohu přesahující roli ucha a ruky. Po celé hodiny tak mohu diktovat text a nemusím ho vidět. Až na sklonku dne zatoužím, aby byl vytištěný, aby se ukázal jako fotografie, a konečně ho mohu brát jako obraz. Dnes mohu pochopit, co vlastně myslel Jean-Paul Sartre, který, když skoro úplně oslepl a vysvětloval, že nemůže psát, říkal: „Styl je potřeba vidět.“ Pro mě je tohle pravda až v druhé etapě. Protože než se můj text zhmotnil do černých znaků na bílém podkladě, zazněl nejprve v podobě zvukové, hudební, kdy ještě neměl hmotný podklad.

Jste ředitelem instituce Studio national des arts contemporains, tedy Národního studia současného umění, které jste i založil. Za jakých okolností, proč? Jaká je jeho úloha a poslání? Nebrání vám místo ředitele, přemíra administrativní práce povahy málo slučitelné se svobodným životem umělce, v tvůrčí práci?

Studio jsem vytvořil a řídím z pověření ministerstva kultury. Jde o instituci zaměřující se na multidisciplnární uměleckou tvorbu, orientující se na dnešní výrazové prostředky a nástroje (zejména audiovizuální, informační a numerická zařízení). Existuje už deset let a zaujímá ve Francii jedinečné místo. Hlásí se k nám mladí umělci asi z pětačtyřiceti zemí. Slovo studio, jež má v názvu, naznačuje, že jde o zařízení, kde se prolíná prostor studia, jako třeba v renesanční Itálii, a prostor produkce, jak ji můžeme vidět například v Hollywoodu, a zároveň je zcela jednoduše uměleckým ateliérem. Pedagogická činnost pro mě byla vždy velmi důležitá, dovolila mi navázat na vlastní univerzitní studium, mohl jsem se dál učit a také vést neustálý rozhovor o vlastním díle. Pomáhám mladým s velkou vášní. Vidím v nich naději, věřím, že každý z nich má obrovské nevyužité možnosti. Být dobrým učitelem znamená s radostí dávat, dělit se, jde o způsob, jak zmnožit svou identitu a přispět tak k rozvoji druhých, podílet se na jejich identitě.

Autorka je šéfredaktorka serveru iliteratura.cz.

Alain Fleischer (nar. 1944 v Paříži), spisovatel, výtvarník, fotograf, filmový režisér; ředitel Studia současného umění (Studio national des arts contemporains). Přednáší na uměleckých školách ve Francii a v Kanadě. Za román Sekyra a housle (La Hache et le violon, Seuil 2004) získal Prix Pelléas, jeho esej Přízvuk, přízračný jazyk (L’Accent, une langue fantôme, Seuil 2006) byl odměněn cenou Georgese Dumézila. Romány stojí na silných příbězích, často značně obrazného přesahu (např. hudba jako prokletí, nebo záchrana lidstva v románu Sekyra a housle). Vyznačují se prolínáním vypravěčových reminiscencí, úvah a pokusů o zachycení složitě propletených osudů postav, jejichž identita je ale často pro čtenáře těžko uchopitelná. Na podzim roku 2006 vyšel Fleischerův čtenářsky mnohem přístupnější román Milenec v krátkých kalhotách (L’Amant en culottes courtes).

–jš–