Kolem jedenácté večer dokáže Lisabon ještě pořádně překvapit. V úzké ulici čtvrti Barrio Alto se ze dveří line album Radůzy a zápach sprejů. Občas se na ulici vymotá i přiotrávený divák – před půlhodinou začal v malé místnosti německý sprejer svou performanci.
V půl jedenácté znovu otevírá také několik knihkupectví a dvoupatrová galerie za rohem. Všudypřítomnost moderního umění se snažil potvrdit i místní parlament, který hostí výběr z prestižní sbírky moderního umění nadace Serralves. Umělecká díla druhé poloviny dvacátého století obsadila honosný prostor luxusního paláce pod heslem Všichni do parlamentu!.
Uprostřed parlamentní knihovny, obložené prestižními časopisy, se snaží nehybná silueta běžce uniknout pocitu zkostnatělosti. Vedle stojí lahve od koly Brazilce Cilda Meirelese s nápisem Yankees go home a bankovky se jménem jeho zmizelého kamaráda (Kdo zabil Herzoga?). Přímo naproti klubu komunistické strany se tyčí dřevěná zeď popsaná názvem neexistující strany, který tak trochu znevažuje poslání bojovníků z lidu, a před hlavním jednacím sálem se nalézá dřevěná konstrukce, připomínající hornicko-dělnické prostředí, čímž má citově vydírat zákonodárce. Místnost pro tiskové konference zesměšňuje národní ikonu Amálii Rodriguézovou, což je blasfemie překonávající zombifikaci Karla Gotta. Jen samotný jednací sál je uměníprostý. Snad aby nebylo ovlivněno nestranné rozhodování zástupců lidu.
Přestože moderní umění (převážně do konce osmdesátých let) v parlamentu bojuje, seč mu síly stačí, a pomáhá mu i průvodce, který nedává příliš prostoru vlastní interpretaci, v souboji s politikou je to pořád 0 : 1. Ohromné fresky v slavnostním sále majestátně vyjadřují nádheru portugalské kolonizace barbarských domorodců a ironická hromádka rakví v rohu, nazvaná Rodinný portrét z Angoly, jejich přesvědčivost jen těžko účinně podkope. Politické umění nikde pořádně netne do portugalské minulosti pravicové diktatury a následného pokusu o diktaturu levicovou. „Je to příliš živé,“ komentuje to můj průvodce.
Oproti politickému umění devadesátých let působí sbírka celkem bezbranně. Ostatně dokazuje to i výstava v nedaleké budově deníku Diário de Notícias, věnovaná svobodě slova. „Jaké jsou hranice svobody slova?“ ptá se kurátor na hlavním panelu, vyprovokovaný pravděpodobně karikaturami proroka Mohameda. A umění na to bezradně odpovídá: „Nevíme. Slovo nic neznamená.“ V nočním Lisabonu ale ožívají jiné síly. V galeriích v Barrio Alto se prodává výtvarný časopis Bible, plný vraždících Bushů, katolických mnichů, kteří propichují kondomy svými kung-fu chvaty, a návodů, „jak začít svou vlastní svatou válku“. Mezi desátou a jedenáctou, když otevírají malé galerie, objevují se pomocí sofistikované projekce v oknech parlamentu plameny. Tak jako loni asi desetina Portugalska, letos hoří i národní shromáždění.