Posvátná kráva

Po horské pěšině kráčí v poklidu José Manuel a vede za sebou svou mulu, jíž se na zádech ze strany na stranu kymácí starý americký televizor. Není tak úplně funkční – zbyl z něj jenom dřevěný rám a několik přepínačů a tlačítek. U řeky odmotá José Manuel z muly provaz, postaví televizi před vesničanku, která pere prádlo, a skrze neexistující obrazovku ji pozdraví. Místní žena začne okamžitě vyprávět do TV Hora své problémy a stížnost: děti si nemají kde hrát a most je příliš daleko. Nakonec jí José Manuel podá skrze rám ruku, poděkuje za interview, otočí vypínačem a bednu přiváže zpátky na mulu. Vydává se za místními zemědělci, kteří mu ukážou zbrusu nový elektroměr, jejž dostali, aniž by měli zavedenou elektřinu.

Ať už jde o místního blázna, občanskou společnost nebo vtipnou mystifikaci, podařilo se kubánské filmařce Else Cornevinové na čtrnácti minutách hezky vykreslit situaci místních dokumentaristů a filmařů. Pokud nechtějí oslavovat krásy země a šťastné Kubánce, končí u náznaků, ironie a chtěných nebo nechtěných absurdit světa, který už snad vůbec neexistuje sám o sobě, ale jenom prostřednictvím optiky nesmrtelného souboje socialistických idejí. Přestože cizinec vnímá především barevný a zvukově bohatý svět Havany a malebný, civilizací nepoznamenaný venkov, krátké filmy mladých Kubánců mají v sobě zarážející dávku černého humoru.

Umění výpovědi

Dokumenty natočené exilovými filmaři jsou závodem s uměním propagandy, v němž Fidel Castro bezesporu překonal všechny své konkurenty a jímž se bohužel zapíše do dějin. Výpovědi bývalých revolucionářů, kteří upadli v nemilost, a svědectví perzekvovaných lidí jsou filmy, které nemají v dnešní době velké publikum. Je to možná dáno jejich neromantičností a jistou ubíjející monotónností skutečnosti, která není roztančená.

Nejzajímavější z těchto filmů točí například Pedro Corzo, který v Che: Anatomia de un mito nasbíral svědectví žijících spolubojovníků Ernesta Guevary. Své zatčení při natáčení výpovědí přímo na ostrově riskovali novináři Carlos González a Pablo Rodríguez, kteří natočili Kubánské jaro možná také díky tomu, že netušili, jaké tresty jim hrozí.

Mezi exilovými dokumenty se objevují i dramatické investigace, na které se specializuje Augustin Blasques. Zcela mimo hlavní proud a trochu na koleni odhaluje propojení mezi Castrem a severoamerickými byznysmeny, kteří lobbují jednou za návrat Eliána Gonzáleze na Kubu, jindy za uvolnění obchodního embarga. Jeho filmy působí možná příliš naštvaně, i když rozhodně z nich nelze vyčíst nějakou manipulaci s fakty. Je to osud všech, kteří nejdou zrovna s davem.

Pohyblivý střed

Blasques vypadá extrémně třeba v porovnání s lyrickými výpověďmi francouzského filmaře Michaela Syferta v Bye Bye Havana. Jeho film je nasycen nostalgickou lítostí nad Kubánci, kteří podle jeho pohledu trpí osobní válkou mezi Castrem a exilovými elitami. Není sám, kdo se snaží najít nějaký vyvážený pohled. Bohužel ho nehledá analýzou, ale prostou aritmetickou rovnicí, aby našel zlatou střední cestu. Stíhá ho tak osud mnoha cizinců i exulantů, kteří ve strachu z toho, že budou obviněni jednou či druhou stranou, pečlivě hledají pomyslný střed. Neuvědomují si, že střed se pohybuje mezi okraji, které si sami určí. Mnoho exulantů, včetně známého spisovatele Raúla Rivery, se po svém odchodu z Kuby snaží vyjadřovat co nejvyváženěji a nejopatrněji, dokud nezjistí, že to Castrovi příznivci nijak neoceňují a naopak každý jejich ústupek využijí k tomu, aby je umlčeli.

Od devadesátých let exilová díla žánru výpovědí zaznamenávají únavu ze vzdoru vůči diktátorovi. Kubánská malířka Liz Balmasedová ve velmi přesvědčivém dokumentu Branded by paradise přiznává: „Je těžké být Kubánka. Jakmile to někdo zjistí, začne se mě ptát na politiku. A exil je jako nějaký trest. Máte pocit, že nikam nepatříte a nikdo vám nerozumí.“ Lidé většinou soucítí spíše s obětí, která je bezbranná, a Kubánci v USA ztrácejí svého prvotního ducha odporu a vzpomínky na lepší časy se pomalu mění v melancholii.

Umění zapomínat

Asi nejzajímavější jsou dokumenty, které sledují exulanty, jak přejíždějí hranice ostrova. Katalánští filmaři sledovali v Balseros několik kubánských párů od chvíle, kdy si při exodu v roce 1994 stavěli v garáži vor, až po okamžiky, kdy si za několik let nevědí rady s životem v USA. Když jeden z mužů omylem dává polibek bazarovému autu místo své přítelkyni a jiný končí jako teatrální náboženský kazatel, ukazuje to o jejich osobnosti a individualitě více, než když se pohybují v kašírovaných kulisách rozpadlé Havany.

Všichni z tohoto nereprezentativního vzorku se snaží zapomenout na svou minulost a dokonce i na svůj sen o ráji v USA. Podobně jako tragická postava otce z autobiografického dokumentu 90 miles, který je nejotevřenější sondou do celého problému. Autor Juan Carlos Zaldívar žil v osmdesátých letech izolován v komunistické internátní škole, když ho jeho rodiče, které směl navštěvovat jen pár hodin týdně, postavili před volbu: pokud půjdeš s námi, utečeme s celou rodinou za příbuznými do USA. Tehdy věřil státní propagandě a byl přesvědčen, že v imperialistickém státě nebude moci vyjít na ulici, aby ho nezastřelila mafie. Podlehl však naléhání rodičů, bývalých přesvědčených komunistů, emigroval a po dvaceti letech se snaží s kamerou přijít na důvod začínající deprese svého otce. Vydává se zpátky na ostrov, přestože jeho příbuzní mu brání a obávají se, že ho kubánská policie zatkne a možná bude i mučit. On se ale cítí při návštěvě ostrova dobře. Jenom ze začátku „má pocit provinění“, protože hodně lidí na Miami nechce, aby vozil balíky věcí na Kubu. Při druhé návštěvě, oficiálně na filmovém festivalu, na nábřeží v Havaně narazí s videokamerou na jednoho z nesčetných propagandistů režimu, který opakuje davu stejné lži, jaké on slýchával v dětství. „Musel jsem si znovu vybrat,“ říká a definitivně opouští Kubu.

Autor působí ve společnosti Člověk v tísni.