Usměvaví a čistě oblečení Kubánci

Kuba je malá země a historikové jí příliš zájmu nevěnují, píše ve svých stručných dějinách Kuby Josef Opatrný. Přestože se ostrov stal základnou pro výpravy španělských dobyvatelů, jeho dějiny se příliš neliší od desítky podobných zemí Latinské Ameriky. Když už o Kubě historici píší, pak je to hlavně kvůli posledním padesáti letům totalitní vlády Fidela Castra, na kterou mají vyhraněný názor anebo se snaží si ho vyjasnit. Díky revoluci v roce 1959 se Kuba dostala mezi hráče světové politiky a stal se z ní mýtus, daleko překračující její skutečný význam.

Gottova Kuba je jedinou rozsáhlou monografií přeloženou do češtiny, která pokrývá období od indiánského osídlení ostrova až po výslechy iráckých zajatců na americké základně Guantánamo. Jejím těžištěm je dvacáté století. Čtyřsetstránkový svazek je bohatý na fakta a sem tam nabízí i nějaké explicitní interpretace. Dějiny Kuby, jak je Gott pojímá, jsou do poloviny devatenáctého století spíše nepříliš čtivým seznamem panovníků a konfliktů, ale už tady se tvoří jeho základní historické teze, ve kterých se příliš neliší od jiných historických prací: na Kubě i po­dle Gotta do devatenáctého století neexistuje politický národ. Ostrov je spíše koloniálním překladištěm pro obchod s bohatšími zeměmi (s. 42). Zdejší vnitřní politiku vždy paralyzuje elitářství, násilí a rasismus. Země není schopna sama uspořádat své problémy. Z okolí jí ubližují snad všichni, od kolonialistů přes piráty až k USA. Hlavně USA. Až revoluce „dodala smysl minulým bojům a přeměnila nepokojný, ale v zásadě periferní karibský ostrov v hráče na světové scéně“. Pod vedením Castra si totiž „kubánský lid… poprvé uvědomil, kým vlastně je“ (s. 192).

Kubánské dějiny jsou opředeny mnoha mýty. Gott se s řadou z nich obstojně vypořádal. Batista v jeho pohledu není krvelačný diktátor, ale jen další v řadě vůdců, kteří s nenucenou lehkostí přecházejí od štědrého sociálního programu k mučení opozice a kteří se na Kubě střídají jeden za druhým, vyrušení sem tam nějakou guerillou někde v horách na východě. Politika USA není vždycky ďábelská, ale někdy pouze nerozhodná, zmatená a často kontraproduktivní. Castro není vždy hodný Santa Claus v olivové uniformě, ale někdy ješitný megaloman a vychytralý stratég. V autorových očích se historie Kuby poněkud fádně redukuje do značné míry na řadu herců, kteří přicházejí na jeviště tak, že se násilně zbaví předchozího protagonisty, pokud možno s pomocí kubánského exilu. Castro by mohl hrát jednu z dalších epizodních rolí. Bohužel ho ale Gott nechápe důsledně. Podle něj se z cyklu násilí, s nímž jsou dějiny ostrova spojené, vymyká, a to překvapivě spíše v tom pozitivním smyslu.

Přestože chce Gott psát dějiny Kubánců a ne idejí, před očima nám ožívají opravdové pojmy-přeludy: „revoluce“, „kapitalismus“, „imperialismus“, „historie“, „apartheid“, „rasismus“ a jejich další kamarádi. „Apartheid“ útočí v Angole na „revoluci“ a ta zase, posílena „historií“, vítězí nad „rasismem“, a to všechno bez uvozovek. Duchové dostávají tak bytelné tělo, že se člověk chvílemi při čtení textu skutečně obává, že „revoluce“ přijde na návštěvu k „historii“ a vypijí spolu havanskou kávu nevalné chuti. Za těmito závoji hesel se potom hrdý kubánský národ lehce vytrácí.

Luxus do té doby nevídaný

Richard Gott je novinář, který přispívá většinou do levicových periodik a který v šedesátých letech působil jako korespondent v Havaně. V předmluvě se přiznává, jak velký dojem na něj udělali Che a Fidel: „Jako mnoho jiných, vzpomínám na své rané nadšení pro revoluci a udržuji si trvalý obdiv ke kubánskému lidu a k jeho nerovnému boji. Vrátil jsem se do Havany o třicet let později, abych to sepsal“ (s. 21).

Jeho práce je přes značný počet pramenů spíše novinářská a mnoho kapitol začíná miniaturním portrétem z místa, kde se osudové okamžiky odehrávaly. Jednou se trochu podřekne, když přizná, že náhle začne na dějiny pohlížet „z historické perspektivy“ (s. 293). Tak jako každý novinář snaží se i Gott dodržovat to, co se mezi novináři pokládá za vrchol objektivity. Oběma stranám sporu – zjednodušující bipolární pojetí je u něj stále patrné – „revoluci“ i „kapitalismu“ se snaží dávat stejný prostor. Přes, nebo právě pro tuto úctyhodnou snahu je nucen do nevídaných logických kotrmelců. Například kubánský lid je na začátku 20. století „stěží připraven vykročit do nového dějinného období“ a „stát není schopen uspořádat soutěž bez podvodů“ (s. 152, resp. 153), přesto však pocit, že jsou „nezkušení, nekompetentní a rozdělení“, v Kubáncích vyvolala až „opakovaná americká okupace“ (s. 156). Zato „nacionalismus“ je prý ve znárodněné zemi takřka bez soukromého podnikání „významnější než socialismus“ (s. 193). Castro podle Gotta dokazuje hrdost svého lidu tím, že využívá své možnosti „otevřít kohoutek neomezené migraci“ a vydírat tak USA (s. 334), a přestože v posledním roce byl máximo líder v televizi skoro každý den, „je nyní do značné míry nepřítomen na scéně“ (s. 400).

Gott se také nemůže rozhodnout, jakou roli v kubánských dějinách měl vlastně Sovětský svaz. Na jedné straně prý USA přispěly k tomu, že se Castro na SSSR sám obrátil. Na straně druhé byla Kuba pro Gotta „obětí tří impérií a odmítla je všechny“ (s. 398). Přitom v roce 1968 Castro „bohatě čerpal z pramene sovětské ortodoxie a vybral si svou volbu“ (s. 298) a „Kuba se měla sama podřídit a přizpůsobit Sovětskému obrazu“ (s. 295). Je škoda, že Gott nenašel odvahu pustit se pořádně do tématu u levice s takovým zaujetím diskutovaného, jako je americké embargo. Bezelstně přiznává, že stačilo, aby Castro povolil  koncem osmdesátých let drobné zemědělské trhy, a náhle se objevila „hojnost ve městě nevídaná po mnoho desetiletí“ – různé druhy masa a zeleniny. Zároveň nenapravitelně podporuje mýtus bezbranné oběti a vše špatné na ostrově přisuzuje embargu na obchod s USA.

Kromě oprávněné kritiky USA bohužel Gott používá i postupy módního antiamerikanismu, jehož základní logika spočívá v nevyřčené tezi, že Spojené státy jsou nejhorší, protože o sobě arogantně prohlašují, že jsou nejlepší. Proto jen tak mimochodem v úvodu kritizuje guantánamskou americkou věznici, ale podmínkám v kubánském vězení pár desítek kilometrů dál nevěnuje v textu ani jednu řádku.

Překladatel Gottovy knihy a politolog Jiří Kunc říká, že psát dějiny aktuálního politického konfliktu je vždycky tanec na ostří nože. Gott ale na tomto ostří příliš dobře nebalancuje. V předmluvě i v doslovu děkuje mnoha zástupcům Castrovy vlády a dává k dobru jejich historky ze života. Přitom nikde nehodnotí své zdroje. Vystřízlivěl sice ze svého mladistvého nadšení pro revoluci, ale jeho rozčarování vedlo k tomu, že nechce vidět nepříjemná fakta. Přiznává například, že první nedostatky potravin už v šedesátých letech způsobila Castrova neobratnost a megalomanie. Ale zatímco projevům charismatického vůdce věnuje nesčetné pasáže, utrpení svého milovaného kubánského lidu v devadesátých letech odbývá jednou zaumnou větou: „…ačkoliv úplné vyhladovění bylo drženo v šachu, rozšířila se podvýživa…“ (s. 358).

První obětí „revoluce“ je určitě jazyk. Jiří Kunc uvádí jako dobrý příklad “Zátoku sviní”, bažinaté pobřeží střední části ostrova, kde se pokusili vylodit exiloví Kubánci podporovaní USA. Takto pejorativní název zálivu, kde se vždy vesele proháněli divocí čuníci, existuje zřejmě jen v češtině, a to pravděpodobně díky podroušenému agentovi Státní bezpečnosti, který měl ten den zrovna službu v ČTK. Bohužel se Prasečí zátoka nedostala ani do českého překladu Gottových dějin.

Při podrobném čtení budí Gott dojem člověka, který se zoufale snaží pochopit, jak je možné, že jeho oblíbený commandante dospěl až do takového nešťastného konce. Tak hluboko se noří do vůdcových tezí a argumentů, až jeho slovník začíná připomínat oficiální stanoviska. Například USA „dirigují“ ozbrojené převraty a z exulantů je „invazní sbor“ USA (s. 28), ale Castro, podporovaný také cizími vládami, je pravý revolucionář a Kubánci vždy „nabídnou jen vojenské poradce“, nikdy nepodněcují k útoku; vážený člen demokratické opozice je nazýván podvratníkem (s. 389), z ostrova emigrují „živly“, a vždy jen „z ekonomických důvodů“; právní vítězství v případě sporu o navrácení dítěte Eliána Gonzáleze na Kubu je „triumfem revoluce“. Gott se ztrácí v totalitním slovníku a zapomíná, že má co do činění s nejpropracovanějším propagandistickým představením, které naplno zaměstnává mnoho milionů více či méně bezbranných Kubánců. Ti dostávají sice skromný příděl jídla, ale musí za to celé dny dělat křoví v nekonečné telenovele. Gott na konci svého vyprávění nachází ke svému oblíbenému kubánskému lidu hezký bohorovný otcovský vztah. Jako správný rodič na nedělní vycházce si všímá jen toho, že „málokdo (…) může přehlédnout veselost a optimismus zdravého a čistě oblečeného kubánského obyvatelstva“ (s. 394). Radost pohledět.

Autor působí ve Společnosti Člověk v tísni.