Mexičtí Mars Volta završují (prozatím) trilogii desek reflektujících psychický stav pomocí fyzických dispozicí. Nabídli posluchačům koma na De-Luised in Comatorium, komunikační blok způsobený němotou na Frances the Mute a nyní přichází na řadu pohybové znevýhodnění v podobě Amputechture. S odstupem času se ukazuje, že konceptem je nasáklá celá jejich tvorba, což bývá jedním z nešvarů a zároveň pozitiv artrockových kapel. Další obdobně rozporuplnou položkou zůstává nadprůměrná zručnost muzikantů, vedoucí k posluchačské nevstřícnosti. Ego bylo s hudbou vždy na štíru. Proto nezbývá než v extrémních případech přistoupit na jakousi hru té či oné skupiny. Jenže kdo loni viděl Mars Volta naživo v pražském Roxy, ví, že o žádnou hru nejde. Takže: na co přesně přistupovat?
Drtivá většina desek je poskládána jako soubory určitého počtu písní, podobají se sbírce povídek nebo poezie; Mars Volta jsou naproti tomu fascinováni hraniční touhou „natočit“ román. Na pokraji tohoto útesu jsou i tentokrát schopni přesvědčivého obrazu schizofrenního člověka jednadvacátého století. Přes veškerou rockovou rozmáchlost toho dosahují působením na utajené nevědomí; na tuto snahu odkazují svým vztahem k surrealismu na obalech. V bookletu Frances the Mute to byla nepokrytá citace Giorgia de Chirika a na Amputechture použili obraz Velký mutant od Jeffa Jordana, pseudosurrealisty formálně čerpajícího ze starší tvorby Maxe Ernsta.
V současné módní vlně retra si Mars Volta mírou svého experimentátorství nezadají s nikým. Když se muzikanti odvolávají na punk nebo třeba hard rock, vyjadřovací „slovník“ je do značné míry omezený. Kladný výsledek visí na nejistých vláscích nasazení, provedení, tváři frontmana, popřípadě marketingové strategie. Avšak vybrat si za inspirační zdroj něco tak rozostřeného, jako je art rock, pouští tvůrčí fantazii z řetězu. Když se navíc přidá hispánská nátura hudebníků, pak může vzniknout dílo skutečně progresivní, ačkoliv bylo v posledních letech toto adjektivum otupeno častým přiřazováním k výtvorům značně plytkým.
Oproti své předchozí desce muzikanti výrazně zjednodušili bludiště, do nějž posluchače zavádějí. Nezáleží na množství a barvě vodicích nitek: když nezbývá končetin, orientace je k ničemu. Vstřícným krokem od kapely je skutečnost, že se vzdálila klaustrofobické tísnivosti Frances the Mute. Kvanta hudebních a zvukových nápadů již nejsou pouze napjatým očekáváním katarzního refrénu; tentokrát si lze album užít skutečně celé, a to i na zběsilé délce sedmdesáti šesti minut.
Letitý přítel kapely John Frusciante povýšil z pozice hosta na regulérního člena. Tím pádem ale není v bookletu uvedeno, které pasáže má na svědomí. Již v mládí, před svou drogovou pauzou, to byl výborný hráč, avšak to, co dělá v posledních letech, začíná nabývat zásadního významu. Sólové desky jsou fascinující a bez jeho návratu do Red Hot Chilli Peppers by tato kapela koncem devadesátých let odumřela. Jen díky Frusciantově práci s kytarou je jejich dvojalbum Stadium Arcadium deskou, která stojí za pozornost. Ačkoliv se Omar Rodriguez-Lopez (taktéž kytarista) tváří jako absolutní scenárista i režisér téhle parády, je zřejmé, že si takovou osobnost nepřizval k nahrávání jen proto, aby provedla jeho nápady.
Album je podivuhodně zabaleno do měkkého rámu dvou pomalých skladeb bez bicích. Závěrečná El Ciervo Vulnerado je na konci jakoby odštípnutá – celá deska tak končí brutálním zásahem ticha do atmosféry. Něco obdobného již bylo ke slyšení: improvizace The Mincer na klasickém albu Starless and Bible Black (1974) od King Crimson a píseň I Want You z Abbey Road (jíž se zde Mars Volta až podezřele přiblížili i harmonickými postupy). V obou případech údajně došel pásek v magnetofonu, ale kapely se vzhledem k neopakovatelnosti muzikantské synergie rozhodly materiál použít. S přihlédnutím k současným digitálním technologiím a výše zmíněnému rozsahu Amputechture lze předpokládat, že skupině uprostřed nahrávání došlo místo na hard disku.
Autor je přispěvatel časopisu Rock & Pop.
Mars Volta: Amputechture. Universal; 2006.