Dušan Skala (1979) patří k pozoruhodným mladým českým umělcům. Po bakalářském studiu fotografie v ateliéru Pavla Baňky na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem absolvoval jednoroční stáž na pražské akademii v ateliéru Nová média II Veroniky Bromové, letos dokončuje diplomovou práci v ateliéru digitálních médií Štěpánky Šimlové, opět v Ústí nad Labem. Ve svých projektech používá fotografii, video i další média. Se svým nejnovějším videem Páska je nejmladším ze čtyř autorů na výstavě Paměť v pražské Galerii Langhans.
Za několik měsíců budete představovat diplomovou práci. Jak to zatím jde?
Jednotlivé části dávám už dlouho dohromady, volně je spojuje tematika rodinného archivu. Jednu část představuje soubor fotografií nazvaný Podobný sentiment, představený loni v Galerii Jelení v Praze. Další částí je nové video Páska. Navíc se chystám psát teoretickou práci o fenoménu a dějinách rodinné momentky. Ale k tomu všemu vlastně volně směřuje můj rozsáhlejší projekt, na kterém už dlouho pracuji. Sbírám totiž všechny fotografie, filmy a další dokumenty z vesnice Zahrádka poblíž Nepomuku, kde má naše rodina po několik generací domek a kde momentálně sám bydlím. Respektive nesbírám, jen digitalizuji a zase vracím. Mám to v počítači rozdělené podle popisných čísel, 1 až 54. Někde je sto položek, někde pět. Ale celé to nejde ani tak po fotografii či filmu jako médiu, spíše po lidech. Navíc tam jsou i dokumenty, rodné listy, také videa z devadesátých let i amatérské „osmičky“ z průběhu celého 20. století. Spíš je to jakýsi kompletní obraz celé té vesnice, podaný různými médii.
Takže jde o jakýsi mikrohistorický umělecký projekt?
Dá se to tak říct. Vlastně jsem sesbíral téměř celou vizuální paměť vesnice, často i s genealogickými záznamy za několik staletí. Některé rodiny žijí ve svých domech od 15. století, protože dějiny téhle vsi nemají žádný ostrý zlom. Armády se podle pamětníků vždycky jen přehnaly nahoře nad kopcem. Je tu spousta střípků, které obecný dějinný obraz podivuhodně oživují a proměňují. Navíc natáčím i rozhovory, jak s pamětníky, tak s mladší generací. Včera mi volal táta, že sehnal nějakou paní, která má devadesátiletého dědečka, co prošel bitvou u Stalingradu. Je zvláštní, že jsem s tím začal už někdy v roce 1994 a hrozně jsem se za to tehdy styděl, kamarádi měli úplně jiné zájmy. Ale od té doby už v podstatě vymřela generace, která si pamatovala první světovou válku. A teď už mizí i generace těch, kteří dospěli před válkou druhou.
Máte nějakou přesnější představu, co z toho všeho vznikne?
Chtěl jsem původně udělat celovečerní film. Přemýšlel jsem i o interaktivním filmu, ale víc mi zřejmě vyhovuje pevný scénář. Teď z toho bude první větší výstup: na setkání rodáků, které se tam koná jednou za pár let, budu mít samostatnou projekční místnost, kde poběží ve smyčce sestřih doposud sebraného materiálu, představený po jednotlivých domech a rodinách. Materiálu je tolik, že to přestávám zvládat, ale už se to nedá zastavit. Někdy mám chuť to celé na půl roku nechat ležet, ale nejde to. Někdo zazvoní, že přinesl fotky, a já je musím naskenovat, abych je zase mohl vrátit. Nedávno jsem seděl v hospodě s místními pamětníky a nakonec jsem o dějinách vesnice věděl víc než oni sami. Začíná to pro mne fungovat jako stroj času: jak už ten soubor informací sahá daleko do minulosti, nasbíral jsem podoby a příběhy všech místních rodin. A stává se mi, že jdu po návsi a najednou vidím obraz té vesnice ve třicátých letech. Vím, že v téhle chalupě byl ten a ten a vypadal takhle. A i když se lidé sice s věkem mění, přibývají a ubývají další, rodin tady usazených se to vlastně jakoby příliš netýká, jablko opravdu nepadá daleko od stromu.
Video Páska, které se teď promítá v Galerii Langhans, vychází z materiálů ze Zahrádky?
Měl jsem tam původně mít nějaký výstup ze Zahrádky, ale nakonec to dopadlo jinak. Jsou to věci ze všech možných „osmiček“, které jsem doma měl, bez ohledu na původ, ten tu ani není podstatný. Tady jsem se naopak snažil o jiný přístup, bez nějaké konkrétní formy. Jde o volnou filmovou koláž napříč časem, postavenou spíš na atmosféře a žánru. Podobný princip se snažím používat v práci s videem i s fotografií. Jednotlivé snímky či děje k sobě často zdánlivě nepatří, ale teprve dohromady vytvářejí příběh, který má hodně volnou, až skoro asociativní strukturu. Často je tam jemný humor, možné příběhy jsou jen poeticky naznačené. Nevyhýbám se ani používání klišé, ale jsou narušená různými detaily, které nebijí do očí. Krajním příkladem jsou třeba v Pásce zvuky keporkaků, které jsem dal v jednom místě do pozadí. Ale je důležité pořád držet určitý znejisťující nadhled.