Lidové noviny pořádají soutěž BigBlogger. Ještě není jasné, jaké formě blogů dá redakce přednost, ale už samotný výběr může ovlivnit jejich vnímání mezi nepoučenou veřejností. Stanou se blogy zvláštní formou reality show, nebo se dočkáme nové publicistiky v anglosaském stylu?
Vzhledem k převažující tendenci bulvarizace hlavního proudu českých médií lze očekávat spíše senzacechtivé odhalení a srdceryvné příběhy ze života než kritické články o politice a společnosti. Hlavním hodnotícím hlediskem vyhlášené soutěže je čtenost, a to je ošidné kritérium. Jaké místo vlastně blogu náleží? Srovnáme-li domácí a zahraniční situaci, ukáže se, že není blog jako blog; jejich chápání a definice se mohou mezi sebou natolik lišit, až se zdá, že jde o zcela odlišné jevy.
Ještě před dvěma lety se objevovaly hlasy, že blog je jen další přechodnou módní vlnou, které se na internetu pravidelně objevují. Autoři podobných prohlášení ale ovšem obvykle neznali víc než několik česky psaných „deníčků“ a při svých předpovědích vařili z vody. Za krátkou dobu své existence se blogy změnily z okrajového fenoménu, který zajímal jen pár počítačových nadšenců, v mocný komunikační prostředek, jejž dnes v anglosaském světě nemůže nikdo ignorovat.
Blogger – hlídací pes hlídacích psů
Rozdílné postavení, jež si v USA a Velké Británii blogy vydobyly, je dáno zejména jiným věkovým, společenským i sociálním rozvrstvením uživatelů internetu. Mezi nejznámějšími bloggery najdete novináře (ať už zaměstnance konkrétních médií nebo na volné noze), politiky, aktivisty a počítačové odborníky. Je jim vlastní zájem o věci veřejné, o politiku v širším slova smyslu. Blogy přinesly autentické zpravodajství (jejich role získala na důležitosti s každou tragickou událostí, ať už to byly zprávy o tom, co se děje poblíž Ground Zero při útoku na WTC v září 2001, nebo fotografie z útoků v londýnském metru v červenci 2005, jež asi poprvé posunuly na výsluní masového zájmu mo-blogy, čili blogy doplněné snímky z mobilů), a také takzvanou novou publicistiku, jež má být alternativou korporátních médií.
Význam blogů roste s každým zásahem, který udělí tradičním médiím. V roce 2002 se díky blogům dostaly na veřejnost informace o rasistických poznámkách vůdce republikánské většiny v americkém Senátu, Trenta Lotta. Další pozornost přitáhly blogy během prezidentské kampaně v roce 2003, když právě internetová popularita vynesla mezi favority předtím podceňovaného Howarda Deana. Blogy mu sice vítězství v primárkách nezajistily, ale ukázaly na sílu tohoto způsobu oslovení voličů.
Bylo zřejmé, že existuje neustále rostoucí čtenářská obec, která se nechce spokojit s unifikovaným zpravodajstvím mediálních magnátů a místo toho hledá autentické pohledy na věc, názorovou pestrost a možnost zapojit se do diskuse. Právě možnost kombinovat vlastní zdroje, hodnotit a aktivně se zapojit do tvorby mediálních obsahů charakterizuje převažující anglosaský pohled na blogy. Se statisíci čtenářů denně – a s vidinou, že podobnou moc může získat v zásadě kdokoliv, nebo to může alespoň zkusit – není divu, že tradiční média berou blogy vážně a trendu se přizpůsobují. Podle nedávného průzkumu studentů žurnalistiky z New York University má „své“ blogy 47 z 50 největších deníků v USA.
Spíše než k amatérizaci médií a k virtuální anarchii tak blogy vedou k přehodnocování strategií mezi profesionály. Decentralizovanost, větší demokratičnost a možnost diskuse, to jsou nejdůležitější charakteristiky, jak je vnímá americká odborná veřejnost.
„Mylý deníčku“
Ačkoliv jsme se mohli dočíst, že bloguje už i eurokomisař Špidla (mimochodem, nebloguje, respektive jeho blogu chybí řada klasických charakteristik, například není možné vkládat komentáře), blogy má v ČR většina uživatelů internetu zafixovány jako osobní deníčky (pakliže o nich vůbec ví). A není divu – musíme si uvědomit, že průměrný internaut v ČR a v USA je někým úplně jiným. Mezi experimentátory s blogy u nás převažují lidé mladší, a tisíce jejich pokusů většinou neaspirují na kritické sledování médií, rozvoj občanské společnosti či literárně hodnotné příspěvky. Typického českého bloggera (a ještě spíš bloggerku, protože pro slečny kolem patnácti let byly deníčky přitažlivé odjakživa) najdete zejména na serveru lide.cz. Na adrese blog.lide.cz/ – nyní doplňte jakoukoliv zdrobnělinu dívčího jména a libovolný počet čísel – se nikdo nad novou publicistikou nezamýšlí. Přebírají se neustále: vtipy, „legrační“ obrázky, články z Bravo Girl, hořekování nad kluky (Kluci jsou pro mne vzduch, ale bez vzduchu se nedá žít!). Náhodně vybraný popis mluví za vše: „Každý si tu najde svoje: Tapety, hry, happy tree friends, animace, prográmky, češtiny, vtipy, parodie mp3, mp3 písničky download... Hlasujte do anket, hitparády, čtěte si naše deníky a budete spokojení..“ Novým termínem, jenž vystihuje tento slovní průjem, se stává „blogííísek“, graficky jsou pak tyto stránky noční můrou každého designéra a lidovou tvorbou v tom nejhorším slova smyslu, plné virtuálních ekvivalentů sádrového trpaslíka.
Aby to srovnání nevyznělo tak vyhroceně: je nutné si uvědomit, že tento typ blogů je nejrozšířenější všude, nejen u nás. A na druhé straně – i mezi českými bloggery je řada kultivovaných, zajímavých a dobře psaných weblogů, ať už jsou osobní, tematické nebo profesní. Píšou známí autoři (Ivan Straka, Petr Koubský, Patrik Zandl), najdete fundované weblogy o webdesignu, fotografování nebo i religionistice.
Nicméně si dovolím tvrdit, že používat angloamerický pohled na blogy u nás je chyba. Weblogy už za velmi krátkou dobu dokázaly nenápadně prorůst do populární kultury a podobně jako ICQ, internetové chaty a emotikony (čili populárněji „smajlíky“) ovlivňují každodennost stále většího počtu lidí. V tomto ohledu je dobré všímat si, do čeho investují velké společnosti. Není náhodou, že službu blogger.com (jeden z nejstarších a největších bloggerských systémů) koupil Google. Podle statistik roste mezi věkovou skupinou 15–25 let doba strávená na internetu – a úměrně tomu se snižuje čas proseděný před televizí.
Pohled z Brazílie
Zajímavou alternativu americkému pohledu na blogy přinášejí trochu nečekaně Brazilci. Internet zde v posledních dvou letech zaznamenal rekordní nárůst uživatelů. Brazilci jsou dnes snad nejnadšenějšími propagátory social software, sociálních sítí vznikajících online (diskusní servery, komunitní portály, blogy, radio on-demand ap.). Protože se jejich situace v mnohém podobá té naší, jejich sociální vědci reflektují weblogy jinak než anglosaská tradice. Na otázku, proč vlastně vznikají weblogy, a proč je jich tolik intimních, odpovídají z pohledu psychologie. Blog je podle nich nástrojem individualizace, extenzí našeho domova, místem vznikajícím při osidlování nového, virtuálního prostředí. Je to snaha ukázat se, hrát, prezentovat. Vidíte mě? To jsem já, řekněte mi, co si o tom myslíte, nechte mi vzkaz, přidejte si mě do odkazů. Nejdřív to byla domácí stránka, „homepage“ (kterou málokdo objektivně potřebuje a nejčastěji na nich nic zajímavého nenajdete), díky blogu získává propojení novou kvalitu, rychlou zpětnou vazbu, zapojení do komunity. A protože pro typického uživatele tohoto druhu je internet stále alespoň zdánlivě anonymním prostředím, umožňuje mu to dosud nevídanou míru stylizace. Je-li autor v reálném životě nesmělý, na svém blogu může dělat ramena a vychloubat se do sytosti. Často to může být potřeba být slyšen, vědět, že „přesně tohle se mi taky stalo“. Přestože literární kvality devětadevadesáti textů ze sta se limitně blíží nule, právě tyto blogy bychom měli sledovat, jde-li nám o reflexi společenských změn, jež nová média přinášejí.
Mezi průměrným divákem telenovely a průměrným autorem „blogísku“ je totiž jeden podstatný rozdíl: psaní, i když mizerné, stále zůstává aktivním jednáním. Sociální vědy, jak si již dávno povšiml Marshall McLuhan, pohlížejí na nová média vždy „zpětným zrcátkem“, z pohledu médií v dané době tradičních. Jejich schopnost reflektovat nebo dokonce předvídat trendy je velmi omezená. Během uplynulých šesti let nastoupily mobily s takovou silou, že dnes si lze život bez nich jen stěží představit. Co znamenaly tyto změny pro společnost, komunikaci, jak se odrážejí na myšlení lidí? Nevíme, dnes totiž ještě stále analyzujeme změny ve společnosti spojené s televizí. Poučí se sociální vědy a začnou si všímat nástupu weblogů dřív, než se stanou samozřejmostí?
Pokud uspěje a přitáhne pozornost, možná právě BigBlogger LN alespoň částečně určí trend, kterým se české weblogy vydají – protože přebírání a napodobování je v době weblogů nejen legitimní, ale i ceněné. Jakkoliv jsem ale přesvědčen o nutnosti „etnografického“ výzkumu blogů, osobně bych dal přednost modelu, jejž spustily slovenské noviny SME, které si pomocí blogů pěstují líheň zajímavých a kultivovaných autorů, před formátem soutěžní reality show, v níž uspěje nejspíš ten nejskandálnější či naopak nejdojemnější příběh.
Autor je kurátor festivalu Bzoom (bzoom.org)