Po vydání prvního dílu knihy novináře a historika J. W. Brügela o česko-německých vztazích z let 1918–1938 přichází nakladatelství Academia s jejím pokračováním, které se věnuje komplikovaným vztahům těchto národů v letech druhé světové války. Před více než třiceti lety napsaná kniha stojí za pozornost zejména díky snaze o maximální objektivitu v přístupu k často emocionálně pojímanému tématu.
Autor knihy Češi a Němci není pouhým pozorovatelem popisovaných událostí, ale přímo jejich angažovaným účastníkem. Johann Wolfgang Brügel (1905–1986), který pocházel z německé židovské christianizované rodiny z jižní Moravy, se ve 25 letech stal díky svému působení v německé sociální demokracii tajemníkem ministra sociální péče Ludwiga Czecha. Po svém odchodu z Protektorátu Čechy a Morava se stal státním úředníkem ve strukturách londýnské exilové vlády. Jako příslušníku opozice vůči předsedovi sudetoněmecké sociálnědemokratické strany Wenzelu Jakschovi mu bylo posléze jako jednomu z mála nekomunistických sudetských Němců nabídnuto místo v aparátu první poválečné československé vlády. Brügel působil ve funkci přednosty oddělení na ministerstvu průmyslu, ale kvůli své německé národnosti narážel na značný odpor nejen svých ministerských kolegů (z nichž někteří do poslední chvíle věrně sloužili nacistické okupační správě), ale i většiny tehdejší společnosti. Po 17 měsících požádal o přeložení do Londýna, kde posléze po únoru 1948 zůstal až do své smrti.
Benešovy i Jakschovy chyby
Brügel, ačkoliv nebyl nikdy profesionálním historikem (po roce 1948 se živil psaním do německých a švýcarských periodik), se pokouší o maximálně objektivní pohled na zkoumanou problematiku a svou osobní účast na konkrétních událostech zmiňuje pouze okrajově. Tento přístup se nejvíce projevuje v jeho hodnocení dvou protagonistů česko-německého sporu – prezidenta Edvarda Beneše a sociálnědemokratického předáka Wenzela Jaksche. Brügel sleduje vývoj názorů obou mužů na problematiku poválečného česko-německého soužití – a usvědčuje je oba stejnou měrou nejen z účelového jednání, manipulací, ale v konfrontaci s archivními dokumenty i z nepřesných tvrzení, kterými se ve svých memoárech snažili navzájem vyřídit účty.
Autor je při analýze jejich politických chyb neúprosný. V případě Beneše cituje z jeho veřejných projevů i soukromých dopisů a dokazuje, že jeho snaha o dorozumění s demokratickými Němci z Československa byla zejména v prvních letech druhé světové války míněna upřímně. Benešův příklon k násilnému řešení tzv. sudetoněmecké otázky nachází Brügel především v jeho snaze oslabit v osvobozené republice vliv komunistů, kteří se od roku 1944 stali nejradikálnějšími hlasateli odsunu Němců. Wenzelu Jakschovi zase opakovaně vyčítá jeho lpění na zárukách autonomie pro sudetské Němce jako podmínky pro další jednání s československou exilovou reprezentací, jež znemožnilo, aby se tato nikoliv nevýznamná skupina od začátku podílela na práci prozatímního československého státního zřízení ve Velké Británii. Brügel se nerozpakuje ani střílet do vlastních řad, když otevřeně píše o Jakschově malé toleranci vůči jiným názorům v rámci německého antihitlerovského hnutí. V závěru knihy pak cituje z Jakschova memoranda zaslaného v srpnu 1945 britskému ministerstvu zahraničních věcí, které tohoto kritika postupimské konference ukazuje v poněkud nezvyklé roli. Jaksch zde totiž nabízí svou pomoc při realizaci rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva ze střední Evropy a závěrečný akt z postupimského jednání označuje dokonce za dokument plný „humanitárního ducha“ (s. 395).
Ne kolektivní vině
Řada Brügelových zjištění byla ale zejména v posledních letech detailně rozpracována a překonána. O genezi myšlenky odsunu německého obyvatelstva ze střední Evropy pojednává obsáhlá monografie Detlefa Brandese (Cesta k vyhnání 1938–1945) a velká část Brügelem citovaných dokumentů byla publikována v edici Jitky Vondrové (Češi a sudetoněmecká otázka 1939–1945). Práce Tomáše Staňka zase přinášejí nová zjištění k poválečným excesům při odsunu, v Ústí nad Labem se úspěšně rozvíjí idea muzea Němců v Čechách (Collegium Bohemicum) a nedávno ukončený projekt Zapomenutí hrdinové, jehož výstupem je několik knižních publikací, se pokusil zmapovat osudy aktivních odpůrců nacismu z řad sudetských Němců. Přesto je Brügelovo dílo i přes řadu nepřesností, uvedených na pravou míru nejnovějším výzkumem, cenné jednak pro pečlivou heuristickou práci, jednak pro svůj ucelený syntetický pohled, který i přes výše zmíněné dílčí studie v českém prostředí prozatím chybí. Nelze přehlédnout též silný mravní postulát autora, odmítajícího jakoukoliv formu kolektivní viny ať z jedné či z druhé strany: „Téměř ani v jediném případě nebylo možné některého funkcionáře režimu ohodnotit jednoznačně pozitivně nebo jednoznačně negativně. Každý jednotlivý případ, jakkoli to mnohdy není snadné, je třeba posuzovat podle toho, co kdo skutečně vykonal.“ (s. 265) A se závěrečnou větou publikace nelze než souhlasit: „Hrobař sudetských Němců a jejich světa se jmenuje Adolf Hitler.“
Autor je historik.
Johann Wolfgang Brügel: Češi a Němci 1939–1945. Přeložil Petr Dvořáček. Academia, Praha 2008, 415 stran.