Brno – malý formát

Národní památkový ústav v Brně sídlí v historickém měšťanském paláci na náměstí Svobody a z okna své kanceláře pozoruji poslední výraznou vizuální proměnu města – novou úpravu hlavního brněnského náměstí. Spočívá především v nové žulové dlažbě, jež na mě bohužel působí jako myší betonová pláň, a musím si pořád opakovat „není to beton, dlažba je kamenná“. To je dobře, ale škoda, že tak i nepůsobí. Myslím si, že projektant nešťastně zvolil druh kamene (k čemu vlastně byly ty soutěže renomovaných architektů na náměstí?), ale především mu neodpustím, že nezvolil větší formát dlaždic. Větší formát dlažby má totiž zázračný účinek – navozuje velkorysou exkluzivitu prostředí (běžte si to ověřit na nádvoří brněnské Nové radnice s rozsáhlými zbytky velkoformátových dlaždic navržených architektem J. Poláškem v roce 1936 – škoda, že poslední úprava ani tam zcela nerespektovala Poláškovo pojetí a spoustu velkých dlaždic nahradili malou kostkou). Velkorysost totiž je to, co nejvíce nové podobě náměstí Svobody chybí (za velkorysost nepovažuji několik desítek kilometrů spár maloformátové dlažby). Celkem směšně dopadly také doprovodné detaily. Alespoň tak mi připadá modrá reklama na jakousi vodní firmu „O dva“, nesená tuctovými telefonními budkami s kouřovými skly, za které bych se styděl i na anonymním autobusovém nádraží. Projektant nové úpravy hlavního brněnského náměstí měl zjevně neuvěřitelný smysl pro detail – k mé velké lítosti se však nejmenuje Ludwig Mies atd., a tak při průhledu z někdejší (v baroku) hlavní brněnské ulice (Kobližné) se na vás nepodívá sem směrovaná Panna Marie z morového sloupu, ale celkem vkusný sloup elektrického osvětlení (jediným řešením pro všechny lidi s očima a duší je okamžité odstranění toho osvětlovacího stožáru – barokní morový sloup bych nestěhoval). Nevím, jestli to popletl projektant, nebo se mu do práce ještě někdo jiný vmísil, ale symbióza ohavně vyzývavého nerezového nosiče černého plakátového výlepu, který prý je ve skutečnosti zamýšlen na odvětrání jakýchsi podzemních kolektorů (to latinsky znamená výběrčí), a hlavního nového kusu výzdoby náměstí – vodní kašny, je vskutku perverzní. Ne proto, že morfologicky jde o falus a vagínu, ale protože té kašně strašně škodí. Kašnu pochválím. Nejvíc se mi líbí při pohledu shora (z okna mé kanceláře). Dokonce obsahuje psané sdělení (báseň) a lidé se je snaží přečíst. Jiné sdělení obsahuje rádoby elegantní, placatě vypouklá, kovová stojící deska s nedlouho používaným (skvělým) logem města Brna. V češtině a angličtině si tam čtu, že „město Brno (je) rozložené na rozhraní slunné jižní Moravy a lesnatých svahů Českomoravské vrchoviny…, má téměř 370 000 obyvatel a pyšní se celou řadou památek…“. Krátký text končí informací: „Dnes je Brno sídlem univerzit, sídlem nejvyšších orgánů…, centrem obchodu, podnikání, kultury, sportu i vědy, výzkumu a inovací.“ Neoceňuji tuto inovaci ani závažnost sdělení, a dokonce se za tu tabuli stydím (přece nejsme všichni Brňáci takoví „trotli“) – kéž by tam nebyla! Pak ještě na náměstí potkám jakési patníkové sloupky, lavičky a tramvajové koleje (dadaisticky půlící půdorysně vyznačený obrys dříve tam stávajícího gotického kostela). Konečně se stala z hlavního náměstí průjezdní ulice! Ale to snad ocení jen rezidenti podél tratě č. 4. Označení zastávek se symbolem tramvají (grafika na úrovni mateřské školky, ale bez dětské roztomilosti) snad neocení nikdo.

Naproti tomu park na Špilberku ocení bez výjimky každý z jeho návštěvníků. Vyzdvihuji především skutečnost, že se z nevlídného a zanedbaného houští, které jsem tam potkával v sedmdesátých a osmdesátých letech, stal promenádní a odpočinkový park par excellence (nechybějí vyhlídky, fontány, dětská hřiště, kavárna), tak jak jej tam v 19. století prosadil tehdejší starosta Ch. d’Elvert. Ta proměna je až neskutečná, bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co se na tváři města odehrálo po roce 1989. Zasloužila se o to nejvíce, zdá se mi, městská příspěvková organizace Veřejná zeleň města Brna. Díky.

Kdybych byl městským radním, měl bych Brno zcela jistě rád, protože skrývá zajímavé možnosti. Jednou z nich je náměstí velkoměstského typu (jediné v Brně) před obchodním domem Centrum (fasáda toho obchodního domu je ovšem katastrofická – kdysi vznosný Baťův palác, dnes špatná vizitka komunistického stavebního průmyslu). Ve srovnání s úpravou toho náměstí je vlastně i ta příšerná fasáda nějak méně hnusná. Část parkoviště, pak prodejní stánky té nejpokleslejší kapitalistické imaginace, na zemi nánosy zprohýbaného popraskaného asfaltu. Fasády okolních domů kupodivu téměř v pořádku. Jednou to náměstí bude bezesporu brněnskou pýchou (tedy jestli tam nedají ty nerezové sloupy dýchacích trubic podzemí a myší žulové dlaždice malého formátu). Navazující Malinovského náměstí není sice náměstím, ale zato má charisma velkoměstského bulváru (když stojíte zády k Cejlu). Naproti pěknému evropskému divadlu (malinko jiných, ale vlastně téměř totožných divadel od stejné dvojice vídeňských architektů je prý po Evropě celkem 43) stojí úžasný palác Morava od kdysi brněnského architekta E. Wiesnera. Ten dům skutečnou eleganci opravdu má. Ehm, měl. Jeho nároží až donedávna zdůrazňoval travertinový obklad ušlechtilé chladné bílé barvy (záměrný kontext s cihlovou červení režného zdiva) a především velkého formátu (záměrný kontext s formátem režného zdiva). Ne že by to potřeboval ten palác (či jeho technický stav), ale bylo rozhodnuto (některé brněnské úředníky nelze nezbožňovat), že nároží dostanou jiný obklad. Travertinový (teplejší barevnosti odstínu do slabého okru), tentokrát nikoli z Itálie, ale ze Slovenska (jistěže nejde o zeměpisný původ, ale jde o barevný odstín), především však malého formátu.

Autor je ředitel Národního památkového ústavu v Brně.