Politika je válka

Foucault odmítá vnímat moc ekonomicky: „Moc se nedává, ani se nesměňuje, ani se znovu nezískává“ (s. 30). Je mu ale podezřelá i interpretace, která ji po freudovsku vnímá především jako represi, potlačování člověka. Moc se podle něj „vykonává... a existuje pouze v aktu“ (s. 30), respektive v souboru aktů a praktik, na nichž se podílejí i lidé mocí potlačovaní a utlačovaní. I oni jsou výkonem moci formováni. Moc není silou potlačující jakousi abstraktní lidskou přirozenost, moc je interakcí, která utváří konkrétní jedince. To je biomoc, moc zaměřená nikoliv na represi člověka, ale na to, aby byl takový, jakého jej moc chce mít, aby co bez obtíží fungovala. Jinak řečeno, moc kněží, lékařů, učitelů.

Foucault se v přednáškách zaměřil na to, jak se moc projevuje ve vztahu války a politiky. Rekonstruuje diskurs, v němž je základem jakékoli zdánlivě mírové politiky válčení. Když na začátku převrací známou Clausewitzovu maximu („Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.“) a říká, že politika je „válkou pokračující jinými prostředky“ (s. 57 aj.), znamená to, že u každé politické instituce může zpod jejího nenásilného povrchu kdykoli znovu vyhřeznout konflikt, který ji založil, a nabrat obrátky. Zrod různých politických institucí totiž nezrušil boje, které k nim vedly, dal jim jen jinou podobu a při jejich poznávání „jde o to znovu nalézt krev, jež zaschla v kodexech..., pod stabilitou práva znovu nalézat nekonečno historie, pod formulací zákona křik války, pod vyrovnaností justice asymetrii sil“ (s. 63).

Odpor „lůzy“, odpor šlechty

Jádrem přednášek je rekonstrukce diskursu „války ras“ (pojem rasa původně neměl dnešní biologický podtext, jednalo se spíš o identity postkmenového typu) uvnitř jednotlivých západních společností a jeho vlivu od sedmnáctého do devatenáctého století. Jedná se o politické oživování historických konfliktů a legitimizování soudobých bojů dávnými událostmi, které měly stát u jejich prapočátku. Základem tohoto přístupu je představa, že dané státní společenství vzniklo jako produkt dobyvačné války, opanováním jednoho etnika jiným. Foucault sleduje tento diskurs v Anglii a ve Francii. Bez větších potíží jej ale odhalíme i v českém národním obrození, v představě o hodných, ba holubičích Slovanech s jejich původními zvyky a politickou organizací v českém království, podmaněných tvrdými Germány, v konceptu „stýkání a potýkání Čechů s Němci“ (podobnost rozhodně není náhodná – vždyť hlavní obrozenecký historik a ideolog František Palacký se učil právě u dobových modernizátorů onoho diskursu, jmenovitě u Augustina Thierryho).

V Anglii diskurs boje přinesl mimo jiné kritiku normanského panství a potažmo jeho institucí, zákonů a mravů. Revoluce v polovině sedmnáctého století a její radikální frakce získala mocnou myšlenkovou oporu v přesvědčení, že se vlastně jen vrací ke starým pošlapaným tradicím původního saství. Foucault ukazuje, že právě zde se pojetí boje rovněž dostává za binární rasové schéma, neboť ti nejradikálnější z rebelů kritizovali i utlačivost původních saských a vlastně všech zákonů a institucí.

O něco později se pohled na dávné dějiny stal předmětem bojů a sporů i ve Francii. Zde poskytl historik Boulainvilliers šlechtě vyprávění o návaznosti na dávnou franckou aristokracii, která ovládla zbytky Říma a galské obyvatelstvo a z níž také vzešla monarchie. Příběh měl mobilizační funkci – šlechtě vyprávěl o tom, jak byla ošálena spojenectvím krále a církve a ze sebevědomých barbarů, zaměřených na panství na tomto světě, proměněna v ctnostné rytíře, usilující o spásu na onom světě. Vyzýval ji, aby si osvojila nové vědomosti, potřebné k účinnému boji v nové politické aréně, kde měla na jedné straně uspět vůči absolutismu krále (tedy vlastně povolat k poslušnosti prvního ze sobě rovných franckých válečníků), na straně druhé se ubránit novým požadavkům buržoazie (tedy srovnat stále drzejší poraženou galskou lůzu).

Divoch a barbar

Foucault odmítá Clausewitzův pohled na válku jako pouhý plod racionálního kalkulu se státním zájmem, ale kritizuje také Thomase Hobbese a jeho pojetí vztahu státu a „války všech proti všem“. Hobbesův Leviathan je mýtus, jehož skutečným smyslem bylo zneviditelnit antagonistické vztahy uvnitř státu a znepodstatnit jeho válečné kořeny: ať už válka byla, jaká byla, a ať už skončila, jak skončila, říká Foucaultův Hobbes, nezáleží na tom. Jejím výsledkem je na každý pád to, že nejlepší možnou volbou je přijmout nadvládu suveréna, nikoli pokračovat v boji. To mělo závažné politické dopady. („Když byl ohrožen kapitol státu, probudila spící filosofy jedna husa. A tou byl Hobbes.“ – s. 96) Jednalo se ovšem o konstrukt, nahrazující vědění o společenském konfliktu představou o soutěžení fiktivně rovných jedinců, a ve svém základě o již zmíněné pojímání moci v termínech směny.

Oni jedinci jsou ve světě Foucaultova Hobbese nereální „divoši“, situovaní do přirozeného stavu a přitom ve své domnělé prvotní nahotě disponující až příliš mnoha výpůjčkami z šatníku raně buržoazního člověka. Skutečným předstátním stavem člověka ale nejsou podle Foucaulta individualizovaní a sobě rovní divoši, válčící mezi sebou jeden proti druhému, ale barbaři, krutí a svobodní, konfrontující se v lidských smečkách a kmenech s civilizací. „Barbar neexistuje bez civilizace, kterou si přeje zničit a přivlastnit.“ (s. 178)

Válka ras, národ a rasismus

Foucault odděluje svá slova o „boji ras“ od moderního rasismu. Diskurs „boje ras“ se mohl stát polem pro artikulaci rozmanitých společenských skupin, většinou se k němu ale utíkaly ty právě znevýhodněné či ztrácející výhody, aby obhájily svůj odpor proti statu quo. Stát v něm byl nazírán jako překážka, jako nástroj nepřátel ke spoutání sil dané společenské skupiny. Změnu přinesl až pojem třetí stav v 18. století. Ten se totiž nezaměřoval na vítězství či porážky v minulosti, ale na potenciál pro budoucnost a jakoby v ohlasu slov Ludvíka XIV. „stát jsem já“ deklaroval: „Třetí stav je úplným národem.“ (s. 200) Slovo „národ“ zde především znamená dispozici ke státnosti, k tvorbě silného státu. Národ, který představuje třetí stav, se nevymezuje vůči jiným národům, ale především vůči ostatním sociálním skupinám v téže společnosti. Posilnění státu se družilo s novou, civilní formou moci, vůči níž měla válka představovat jen výjimku z pravidla.

Fakticky to ovšem neznamenalo konec násilné moci; to se jen panství nad smrti rozšířilo o moc nad životem. Tu zajistila v různých oblastech života, zejména těch majících souvislost s lidským zdravím, celá plejáda kvazineutrálních odborných mechanismů a praktik, které mají ve skutečnosti jasnou mocenskou dimenzi. A v této souvislosti se objevuje s novou silou a v nové podobě diskurs boje ras – ne už ovšem proti státu a s často emancipačním cílem, ale skrze stát (zejména totalitní stát, ale zdaleka nejen on – Foucault dává za pravdu tezi, že kořeny rasismu leží v kolonialismu) a s cílem dát mu znovu k dispozici moc legitimně zabíjet, pomoci mu znovu vést války a také jasně identifikovat nepřítele moci, toho, před kým má být chráněna společnost.

Znepokojivé otázky

Z mnoha Foucaultových knih, a tato není výjimkou, plyne, že moc je všude, formuje lidské vztahy i lidi samotné a není před ní úniku, neboť každý pokus uniknout moci vede k její nové reprodukci a dalšímu potvrzení. S tím souvisí i definice svobody, kterou nacházíme v jedné z Foucaultových přednášek a jež je sice rozvíjena jako interpretace Boulainvillierse, ale zdá se, že až příliš dobře zapadá do Foucaultova světa: „Svoboda spočívá v moci vzít, v moci přivlastňovat si, v moci využívat, vládnout, vynucovat si poslušnost. Prvním kritériem svobody je schopnost zbavovat svobody druhé lidi. K čemu by byla dobrá, v čem by konkrétně spočívalo být svobodný, kdyby nebylo možné pošlapávat svobodu druhých? (...) Pro Boulainvillierse je svoboda pravým opakem rovnosti. (...) Svoboda, která se neprojevuje vztahem nerovné síly, je nutně abstraktní, nemohoucí, slabá svoboda.“ (s. 145–146) Svoboda tedy nestojí proti moci, ale sama reprodukuje a potřebuje moc, ba co víc, sama je mocí. Lze si představit svět, ve kterém by svoboda jednoho člověka neznamenala umenšení, ale spíše posílení svobody ostatních lidí, v němž by neexistovala na úkor svobody ostatních, ale v souladu s ní? Může dojít k tomu, že moc bude z mezilidských vztahů tam, kde to bude možné, odstraněna a tam, kde to nepůjde, bude kontrolována? I k takovým otázkám dílo Michela Foucaulta provokuje.

Autor je redaktor časopisu A-kontra.