Živé oči a nehybné věci

Roger Caillois (1913–1978) je autor, který nikdy neobýval: centrum francouzského surrealismu, s nímž se rychle rozešel, vyloženě solitérský okraj jeho originálních mutací, neotřesitelná území filosofického nebo estetického vědění (akademické směry) ani bizarní území jejich sabotérů či dekonstruktivistů. Ve všech případech se nacházel vždy na onom vnitřním okraji, tedy v místech, která se těžko interpretují, pokud bychom ho chtěli „zařadit mezi ostatní“. Říká se, že pokud někdo dlouho sleduje nebo sdílí prostor s nějakým obsedantním objektem, dříve či později začne na sebe pomalu přejímat jeho podobu…

Mrtvá kudlanka předstírá smrt

Roger Caillois o tom psal a uskutečňoval to ve svém díle. Už od slavného eseje o kudlance nábožné (1934) – na níž ho zaujalo například, že i když má utrženou hlavu, „může i pak, v tomto stavu, lézt, najít rovnováhu, amputovat sama sobě některý ze svých ohrožených údů, zaujmout přízračné postavení, pářit se, klást vajíčka, stavět cotéku (pouzdro na vajíčka), a což nejvíce mate, upadnout před nebezpečím nebo při periferním podráždění do zdánlivé mrtvolné strnulosti (…) kudlanka, již mrtvá, se může stavět mrtvou“ (!) – ve svých textech spojoval mytologické a biologické, aby nakonec dospěl nejen k hlubinně živočišným základům kultury, ale především k estetice živé přírody. Hesla jeho Estetického slovníku z roku 1946 se zdánlivě neliší od pojmů, kterými v šedesátých a sedmdesátých letech „polidšťuje“ své texty o kamenech (řád, metafyzika, morálka, testament), jak ale sám připomíná na konci své dráhy (v roce 1978), teprve v posledních dílech skutečně přestal vnímat člověka a kameny jako něco mimo přírodu, ale prvního jako jakési extrémní pokračování druhého: „Má záliba v pevnosti a nezaujatosti kamenů, která zajisté odporuje mé první volbě, se zároveň pozvedla na ,poetiku’ ve stavu zrodu, která se uskutečňuje veškerým přeskupováním představ a slov.“

Po portmanovském sborníku Biologie ve službách zjevu (Pavel Mervart 2008) jsou Cailloisovy eseje další originální knihou věnující se, s nadsázkou řečeno, neužitečným zá­ležitostem vážným způsobem. Tematicky na ně navazuje i aktuální číslo časopisu Analogon s podtitulem Strašlivý přírodopis, které přináší také nově přeložené úryvky z jeho Zobecněné estetiky (pod tímto titulem vyšel v češtině v šedesátých letech výbor z nejdůležitějších prací).

Jeskyně naruby

Ačkoliv české vydání Kamenů a jiných textů obsahuje i jakýsi inspirovaný „výlet“ za českými nerosty od Václava Cílka, jsem zastáncem názoru, že Cailloisova kniha nutně nevybízí, aby se člověk vydal po autorových stopách a pokusil se dohnat, co tváří v tvář tomuto silnému svědectví zameškal: najít si svůj krystal a začít myslet… Nepřesvědčila mě o tom ani souhra náhod, která mi vzápětí do cesty postavila Kapesní atlas nerostů a hornin (1971; ležel v jedné ulici na Albertově, na rámu vymláceného sklepního okna, kterým se kdysi dům zásoboval uhlím), a ještě míň sbírka rozmanitých kamenů vysypaná ve stejnou dobu do záhonu na zahrádce přímo před domem, kde bydlím (každý měl na sobě nalepenou cedulku s místem a rokem nálezu a vždy šlo o vrchol nějakých východoevropských hor; tedy materializované vzpomínky bývalých turistů).

„Mým záměrem je hovořit o jeskyni, stejně zmenšené, avšak prostší, jejíž vnějšek by se stal středem, o jeskyni jaksi převrácené, obrácené naruby jako rukavice. Křemenné geody nejsou na pohled nic jiného než hrubé, těžké kameny, šedé a drsné. Jsou duté a potažené krystaly. Hned pod potlučenou kůrou začíná jiný kámen, tvrdý průsvitný, s velmi jemným zrnem: chalcedon, nejčastěji ve své žilkované varietě, achátu. Pyramidy křišťálu nebo ametystu pokrývají vnitřní stěny dutiny, a jakmile je jednou otevřena jako ovoce, proměňují ji v zářivou jeskyni.“ (Vepsaná slunce)

Jedinečnost přístupu autora, který definoval „příčné vědy“ (zkoumání vedlejších znaků napříč neslučitelnými řády věcí), spočívá v tom, že materiál, o který se téměř nikdo nezajímá, dovede vnímat jako mnohovrstevnatý znak, tvar, zákon i náhodu, obraz i tělo, a popisuje ho osobním textem, respektive jemu tváří v tvář rozvíjí to nejosobnější vidění, které charakterizuje schopnost bdění a snění v jednom pohledu a ze kterého pak vyrůstají zákruty složitého, téměř nesdělitelného vědění. Každý by měl mít nějaké vlastní. V metodě takové neosobně-osobní introspekce zůstal Caillois poměrně blízko svým přátelům z dob Collège de Sociologie Leirisovi a Bataillovi. Kameny, které nachází ve volné přírodě, se v jeho knihách pomalu, tím, jak samy sledují dráhy vyprávění nebo snění, přesunují do autorovy nejosobnější krajiny. A jak v ní neustále rozvíjejí a zavíjejí své tvary, podílejí se na pohybu myšlení – umění „být čímkoli“, nejen lyrikem, ale kdykoli si to žádá příroda, změnit barvu nebo tvar. Čemu je Caillois blíž – vznešené, povznesené a povznášející vědě o kamenech, anebo tuhému, dutému či hrubému „nerostnému myšlení“? Jak se ukázalo, oba nálezy mi byly k ničemu – jsou tím, čeho je Caillois pokračováním. Atlas i sbírka, ty mu předcházejí, a já nejsem archeolog, ale čtenář, ten, kdo si užívá obrazů přírody.

Autor je spolupracovník redakce.