Krajina se zajímavými vrahy

Pokud chcete sáhnout po knize Josefa Švédy s titulem Mašínovský mýtus v očekávání, že bude odhalen „mýtus“ a zjeví se „realita“, jinými slovy, že se dozvíte, jak to bylo „doopravdy“, nechte ji radši ležet v regále knihkupectví. Dozvíte se z ní totiž maximálně, jak to bylo doopravdy s tím „doopravdy“.

Vnitřní předpoklady

Kniha Josefa Švédy vypráví dva příběhy, jeden z detailní, druhý spíše z ptačí perspektivy. Tím prvním příběhem je proměna literárních reprezentací skupiny bratří Mašínů od padesátých let do první dekády tohoto století. Tím druhým jsou proměny české identity, rámců, jejichž prostřednictvím je daný příběh uchopován. Spojnici představuje pojem ideologie. Autor odmítá výklad tohoto pojmu, na němž by se shodli leckteří ortodoxní marxisté s mnohými konzervativními obhájci „přirozených pravd“ a vymítači „politických náboženství“ – tedy, že ideologie představuje „falešné vědomí“ ve smyslu zastávání nepravdy. Vyhýbá se ale i rozšířené představě, že ideologie může být neutrálním označením pro jakýkoli názor, že ideologické je tak nějak všechno a nic. Spolu se Slavojem Žižekem připomíná, že klíčem k ideologické funkci je vazba na aktuální mocenské vztahy, která se stane zpravidla důležitější než vazba k původním obsahům a jejich – s odstupem vnímané – pravdivosti či falešnosti.

V duchu tohoto přístupu pak autor nemíní soudit adekvátnost daných reprezentací vůči realitě, analyzuje především jejich vlastní logiku a vnitřní předpoklady. To ale neznamená, že by držel otázky pravdivosti vždy zcela za dveřmi, ostatně často se mu podaří dostat do hry opomíjená fakta – například postkomunistickými narativy nepřipomínané zastřelení dvou mladistvých sudetských Němců za pokus o útěk na příkaz strýce bratří Mašínů, pozdějšího člena skupiny Ctirada Nováka.

Napínavější než chloroform

Jádrem knihy je detailní analýza mašínovských narativů. Setkáme se s osmým dílem 30 případů majora Zemana i s románem Jana Nováka Zatím dobrý (2004), ale také se spíše zapadlými socialistickými detektivkami a rovněž s postkomunistickými mašínovskými „stories“ z pera Oty Rambouska, Jana Němečka či dcery jednoho z ozbrojených emigrantů, Barbary Masin. Pečlivým rozborem uzlových bodů a sporných míst v mašínovské historii se autor dostává k rekonstrukci základní opozice socialistického a kapitalistického hrdiny: první je všední a namísto dobrodružství staví kolektivní práci a loajalitu vůči celku, druhý je romantický a vedle skupinového vojáckého dobrodružství holduje individuální, podnikatelské píli.

Přesvědčivé a podrobné srovnání jednotlivých zápletek není na škodu čtivosti. Právě naopak, srovnání jednotlivých pasáží se čte skoro podobně napínavě jako scény v původních textech, v nichž jsou policisté uspáváni chloroformem a pokladníci hynou v přestřelkách. Různé verze mašínovského příběhu jsou konfrontovány s třemi základními klíčovými polohami české ideologie – nacionalistickou, komunistickou a postkomunistickou. Nacionalismus je přitom považován za podloží diskursů komunistických i postkomunistických. U těch druhých je poutem k národu zejména postava legionářského a odbojářského otce bratří Mašínů, která umožňuje postavit most mezi antikomunistickým „třetím odbojem“ a odbojem druhým i prvním.Prozkoumané téma autorovi zároveň dovoluje vystavět protiargument k některým ustáleným názorům na povahu české národní identity, zejména k tvrzení, že je pro ni charakteristický odpor k násilí a kult mučedníků. Proti tradici martyrů zosobňované sv. Václavem, Janem Husem či Janem Palachem staví sv. Václava zpodobňovaného rovněž jako vojevůdce, Jana Žižku a právě bratry Mašíny. Ti se mají v působivém obrazu stát nástupci Julia Fučíka, kterého autor považuje spíše za odbojáře než za mučedníka. Akční hrdinové kapitalismu podle autora postupně obsazují místo, které vyklidil lyrický hrdina komunismu. Nejpozději tady ovšem začíná argumentace poněkud drhnout. Poznávat obra podle palce je zcela legitimní strategie. Napřed se ale musíme ujistit, zda to, co považujeme za palec, je opravdu palcem.

Podceněný klid měšťáka

Svatý Václav jakožto martyr je v české kolektivní imaginaci nepoměrně podstatnější než svatý Václav jakožto vojevůdce. Žižkův kult působí v českých dějinách spíše jako výjimka, navíc po roce 1989 vytlačená obrazem Karla IV. coby budovatele a husitů jako banditů a ničitelů hodnot. Pokud jde o Fučíka, není­-li primárně mučedníkem, ale bojovníkem, vzpomeneme si na nějaké jeho bojové činy? Proč se nestal předmětem podobně silného kultu nějaký významný komunistický bojovník, ale literární kritik, jehož příběh začne být zajímavý až s uvězněním? Autorova analýza, velmi silná, když analyzuje reprezentace Mašínů „zevnitř“, z hlediska jejich výstavby a jednotlivých prvků, nepřináší žádný podstatnější argument týkající se přijetí mašínovského mýtu společností. To se týká i autorových soudů o vlivu komunistického diskursu. Tvrzení, že se komunistické popisy Mašínů „mohly jen velmi těžko stát hegemonickými“, jsou velmi sporná, vzhledem k míře, v jaké jsou bratři stále chápáni jako vrazi a teroristé. Pro tato tvrzení autor navíc neuvádí žádný argument. Sporná je i představa o aktuálním významu Mašínů. Jistě, Švéda má pravdu, že zatímco na počátku devadesátých let „probíhala poměrně bouřlivá diskuse, zda by měli být Mašínové zproštěni viny a plně rehabilitováni či naopak souzeni jako vrazi, v pozdním antikomunismu se již vede spor o to, zda Mašíny vyznamenat či nikoli“. Jejich pozice je však navzdory rozsáhlé produkci diskursů vratká. Fučíky kapitalismu se nestali, společnost je ani zdaleka nepřijala na podobné místo, bez ohledu na názor významné části elit. Proč? Mučednický diskurs má patrně hlubší kořen, než by se mohlo zdát z perspektivy některých autorových inspirátorů, příliš koncentrovaných na vyvracení nesmyslného mýtu o holubičí nevinnosti českého národa.

Česká ideologie nezačíná zrodem státu, jejím konstitutivním momentem je spíše dlouhé 19. století a jejím lůnem habsburská říše. Je to ideologie mocensky vyvlastněné buržoazie, která očekává, že „čeho nabyl občan pilný“, bude chránit nadnárodní stát. Klíčovější než odstraňování soch Josefa II. a Františka Josefa I. v nové republice byl patrně dřívější motiv ambivalentní identifikace se státem „za Rakouska“ a o to silnější „privatizace“ v různých smyslech tohoto slova. Jak ukazují například výzkumy Michala Pullmanna o násilí, motivy rakousko-uherského občana, odstíněného c. k. policejním státem od násilí, se posléze vracejí i ve způsobu uchopení pojmů jako „socialistická zákonnost“ a též ve vztahu k protestu či odboji. Nenásilný protest může být přijatelný, jako individuální mučednictví může dát kolektivní pasivitě morální sankci. Násilnému odboji zaměřenému i proti „vlastnímu“ obyvatelstvu se to může stát jen stěží.

V tomto smyslu je diskurs o Mašínech pokusem převrstvit českou národní identitu nejen na úrovni politických obsahů, ale i na mnohem hlubší rovině. Snahy prosadit Švédou skvěle popsaný „mašínovský mýtus“ jsou do jisté míry projevem české sebenenávisti, onoho známého „nebojovali jsme“. Ideologie adorující mašínovské násilí ale vycházejí ze stejné sociální základny a stejných sociálních potřeb, jaké zatím většinou mnohem lépe obsluhovala ideologie nenásilí, ať už byl jejím představitelem Hus, Fučík nebo Palach a ať už to, „čeho nabyl občan pilný“, bránil Vacátko, Rošický nebo Zeman.

Autor je politolog.