Nasum a Regurgitate jsou spřízněné kapely z hudebně pestrého Švédska, které se více než patnáct let významně podílejí na vývoji extrémní hudby, obecně označované pojmem grindcore.
Žánr grindcore se začal profilovat v první polovině osmdesátých let, během nichž postupně navazoval na hudební a ideové poselství punku. Nesugeroval ovšem pocit bezmoci, strachu z nenaplněných snů ani melancholii z dávných lásek a romantických zážitků. Nejednalo se ani o hudbu, která by nabízela prostor ke snění nebo možnost na chvíli utéct z denního stereotypu života. Naopak. Jejím hlavním cílem bylo evokovat krutou, nepřikrášlenou skutečnost. Rychle a výstižně. Hudba jako rána palicí, jejíž účinek zůstával vždy stejný: posluchačova energie byla dobita.
Odrazovým můstkem se stalo album Drop Dead (1984) od americké kapely Siege, které lze zpětně označit za první grindcoreovou nahrávku vůbec. O čtyři roky později přišli s vlastní prvotinou Scum birminghamští klasici Napalm Death, kteří žánrový termín definovali. Album vyčnívalo především svou přímočarostí (délka skladeb se většinou pohybovala kolem jedné minuty, často byla i kratší), jež ovlivnila podstatnou část následovníků této skupiny. Heslo „čím rychleji, tím lépe“ tak nabylo nových rozměrů a začalo si získávat mnoho příznivců po celém světě. Nejinak tomu bylo ve Švédsku, zemi, která jasně převyšuje světový standard v sociálních jistotách, podpoře vzdělání i školství. I přes (či snad právě pro) tato pozitivní fakta zde vznikla velmi aktivní hardcore-punková scéna, jež přispěla ke vzniku kvalitních grindcoreových kapel, z nichž nejvýraznějšími jsou Nasum a Regurgitate.
Obě začaly svou činnost začátkem devadesátých let. Prvotním záměrem mladých nadšenců bylo šokovat, probudit zájem a v co nejkratším časovém úseku poukázat na jeden konkrétní problém. Muzikanti tak navázali na grindcoreové základy a vůbec na celou podstatu tohoto žánru. Specificky zhudebňovali temnou stranu současného světa, představovali realitu v syrovém stavu, bez okolků a kudrlinek. Vynikali především stále málo vídanou hudební (hyper)rychlostí, která byla určována především bicími a agresivitou zpěvu. Dalším a v současné době nejdůležitějším faktorem byl destruktivní zvuk. Výrazné basové zabarvení dochutili Nasum řezavým zvukem kytar(y) a také rify, které především v posledních letech našly inspiraci spíše v metalovém ranku. Jejich kompozice tak začaly nabývat na složitosti, což je jasně patrné z posledních dvou alb, Helvete z roku 2003 a předloňského Shift. Regurgitate naopak postavili svůj hudební výraz na celkově „bahnitém“ zvuku, snadno zapamatovatelných kytarových postupech, hutné base a nenapodobitelném, zcela dominantním zpěvu.
Hlavním rozdílem mezi kapelami byla právě vokální linka a způsob psaní textů. V Nasum se o zpěv od začátku staral mozek kapely a zároveň kytarista s polskými kořeny Mieszko Talarczyk, který jej chápal především jako sdělovací prostředek. Důraz kladl na srozumitelnost, jež ovšem nevychází z melodičnosti, ale z rychlého, zřetelného frázování, velmi podobného tomu, jaké známe od punkových či hardcoreových zpěváků. Naopak Regurgitate pojali hlas jako výraz koncentrované exprese, jako další hudební nástroj. Zpěvák Rikard Jansson doteď nepřestává udivovat svou technikou „bublajících hlenů“, kterou v souvislosti s vydáním posledního alba Deviant (2003) obohatil o sípavě posazený řev tygra, právě prodělávajícího astmatický záchvat. S vokálním pojetím souvisí i styl textů. Zejména Regurgitate je korunují na první pohled často odpuzujícími názvy (Fekal Freak, Carnivorous Errection či Vulva Fermentation); při podrobnějším rozboru se však ukazuje, že nejde pouze o způsob, jak na sebe upozornit, nýbrž o další formu promyšleného sdělení, vrženého vstříc posluchači.
Hudební a často i názorová vyhraněnost obou kapel si po čase našla své příznivce nejen ve Švédsku (a obecně ve Skandinávii, kde je tradice této hudby velmi silná), ale po společném přechodu k hudebnímu vydavatelství Relapse records také v dalších světových destinacích. Regurgitate, kteří loni vystoupili na trutnovském festivalu Obscene Extreme, úspěšně působí dodnes a v současné době natáčejí nové album. Tvrdá realita naopak dopadla na kvarteto Nasum. Chod kapely poznamenalo tragické úmrtí Mieszka Talarczyka na konci roku 2004: během dovolené v Thajsku se stal jednou z mnoha obětí tsunami. Zbytek skupiny na tuto událost zareagoval pochopitelným ukončením činnosti a jako závěrečné dílo dodatečně vydal dvojalbum s nově remasterovaným kompletním materiálem, který velkolepě nazval Grind Finale. Švédská základna popisované scény má nicméně takový potenciál, že i tuto citelnou ztrátu jistě brzy nahradí – hovoří pro to jak kompoziční a tematické podobnosti mezi kapelami, tak i různá personální propojení. Už teď začínají vystrkovat růžky nadějná uskupení jako Sayyadina nebo Splitter. Na velké finále si grindcore bude muset naštěstí ještě počkat.
Autor je přispěvatel serveru freemusic.cz.