V letošním roce se v americké televizní stanici ABC definitivně uzavře historie špionážního seriálu Alias. Na této stanici nezaznamenal nijak převratný úspěch a nejlepší rating měl vlastně až v poslední, páté sezoně díky tomu, že byl v prime-timeu spárován s čerstvým televizním hitem jménem Lost (oba seriály jsou výtvorem producenta J. J. Abramse).
Seriálu Alias se podařilo pohodlně přežít tolik sezon díky sice nepočetné, ale velmi loajální a především mladé divácké základně. V zemi svého vzniku, ale i v Británii, Německu či Francii kolem něj vznikl silný kult a dnes existuje několik desítek fanouškovských webových stránek. První sérii, která měla premiéru v roce 2001, před několika měsíci na české televizní obrazovky přinesla TV Nova. Nepříliš lichotivé nasazení kolem půlnoci a vysílání dvou dílů za sebou zapříčinilo, že seriál Alias u nás zatím nevzbudil větší pozornost. Těch několik nočních vytrvalců ale jistě stačilo zaregistrovat, že se k nám opět po nějaké době dostalo něco zajímavého z oblasti akčního špionážního žánru.
Hlavní hrdinka Sydney Bristowová se ještě na škole nechá naverbovat pro službu v CIA. Svému snoubenci ve slabé chvíli prozradí svou identitu, a on tak musí být následně podle nepsaných pravidel odstraněn. Tato tragédie dovede Sydney až k poznání, že ve skutečnosti je její mateřské oddělení SD-6 zločineckou organizací. Rozhodne se tedy kontaktovat skutečnou CIA, stát se dvojitým agentem a pomstít smrt svého snoubence. Musí pomoci CIA rozkrýt a zničit nesmírně rozvětvenou síť SD-6, ale stále naoko pracovat pro její strategický cíl - získávání dílků mozaiky převratného díla středověkého učence Rambaldiho (teoretické úvahy této reálné postavy údajně předjímají věk digitalizace a zájem o dokumenty interpretující její učení projevoval i Adolf Hitler). To vše vrhá Sydney do nekonečného proudu dobrodružných misí, odehrávajících se v různých koutech světa. Jestliže jako „obyčejná“ tajná agentka musela své bezprostřední okolí držet v naprosté nevědomosti, jako dvojitá agentka má tento úkol ještě složitější. Probleskování osobní roviny do profesní je poměrně běžné ve většině televizních dramatických žánrů (detektivním, policejním či špionážním seriálu), v případě Alias je ale vztah těchto rovin přímo tematizován. Osobní a intimní poloha agentky Bristowové je tu zcela plnohodnotná a prorůstá na povrch i během akčních sekvencí. A právě v tomto prvku tkví originalita seriálu.
Akcent na souběžné odhalování politického i rodinného tajemství a záchranu státu/národa a rodinného svazku přinesl již seriál 24 hodin. Jeho žánrová struktura se touto inovací mimo jiné plněji otevřela i ženskému publiku. Avšak až Alias dokázal do hry vtáhnout motivy přímo typické pro žánry, které bývají ve smyslu genderu považovány za „ženské“. V žádném případě se nejedná jen o hlavní figuru aktivní a silné ženské hrdinky, která je osou a hybatelkou příběhu. Čím snadněji Sydney Bristowová řeší problémy ve zrádném světě špionáže, tím obtížněji se vypořádává s potížemi souvisejícími s pozdním dospíváním, pátráním po domněle mrtvé matce, sbližováním se s otcem či milostnými problémy. Tyto motivy jsou příznačné zejména pro teenagerovský seriál, považovaný za spíše ženskému publiku adresovaný žánr. Navíc dochází k někdy až absurdně prudkým změnám v uvažovaných charakterech postav, k nečekanému odhalování jejich minulosti, propuknutí i utajování vášní, k rozkrývání rodinných tajemství, náhlému objevování se bývalých milenců – tedy tomu, co je přímou součástí definičního vzorce soap-opery (mýdlové opery). To vše působí v rámci špionážního seriálu, kdysi typicky mužského žánru, velmi nezvykle. I stylová stránka se příznačně pohybuje na ose mezi dynamickým klipovým charakterem akčních sekvencí (zahrnujících velkou míru vizualizovaného násilí) a zcela odlišnou stylovou polohou „rodinných“ scén, účelně využívajících například zpomalené záběry či „sentimentální“ barevnou škálu a hudbu.
To všechno je možná důvodem, proč takto hybridní pořad vyvolal sice intenzivní odezvu, ale jen u úzké části publika. Jestliže seriál 24 hodin posunul hranice, Alias přímo znejasnil „genderovou podmíněnost“ akčního dramatu. A zároveň o něco více rehabilitoval tolik opovrhovanou soap-operu jako vlivný žánr i zajímavé téma pro odbornou reflexi. I když mnohem méně předsudečnou reflexi si vlastně zaslouží televizní médium jako takové.
Autor publikuje v časopise Cinepur.