Ztraceni jsou projektem, jejž už dlouho předchází pověst seriálu narušujícího zaběhnutá pravidla dobrodužného mystéria. Ti, kdo od seriálu čekají nekompromisní televizní experiment, budou zřejmě zklamáni; určitě ale o notný kus posouvá hranice primetimeové zábavy.
Do poprázdninové bitvy o televizního diváka vyrukovala stanice Nova s americkým seriálem Ztraceni (Lost) – v současnosti jedním z mezinárodně nejpopulárnějších televizních dramat. Psát o tomto seriálu v momentě, kdy bylo v premiéře odvysíláno jen pár dílů, je velmi delikátní záležitost. Příběh 48 pasažérů letu ze Sydney do L. A., kteří se po pádu letounu ocitnou na neznámém ostrově v Jižním Pacifiku, totiž prochází nečekanými zvraty. Ty bych, coby recenzent, nerad prozradil, nechci dokonce ani naznačovat. Pokusím se proto zformulovat co nejobecnějším způsobem, proč stojí za to seriálu Ztraceni věnovat alespoň trochu, byť rozptýlené pozornosti.
Ztraceni stavějí na situaci, která v posledních letech do určité míry dominuje světu televizní zábavy: skupina „náhodně“ seskupených lidí je vystavena zátěžovým momentům ve více či méně uzavřeném prostoru. Velmi příznačně zároveň se seriálem Ztraceni startuje na konkurenční stanici reality-show Trosečník, identický pořad Survivor byl ale v USA uveden už v roce 2000. Zde je skupina „měšťáků“ vysazena v exotickém prostředí, kde soutěží v „disciplínách“ odkazujících na životní styl primitivních národů. Zároveň musí řešit uspořádání vlastního kmene, bojují o posty v rámci skupinové hierarchie a mají společný cíl – získání pokladu. Úspěch schématu civilizovaného člověka vrženého do divočiny je logický. Na poli bujícího turismu táhne prvek dobrodružství v panenské přírodě, skýtající „vykořeněnému“ jedinci cestu k pradávným vědomostem a instinktům. Schéma také rezonuje v atmosféře uvažovaných environmentálních katastrof, které reprezentuje i scénář zhroucení výrobního systému vyspělých zemí v návaznosti na změnách klimatu a následné energetické krizi. Maximálně ceněnou kompetencí je podle těchto scénářů schopnost udržet funkčnost sociálního systému v krizové situaci a hlavně těžit prostředky k přežití výhradně ze svého bezprostředního okolí a za pomoci pouze primitivních prostředků. Tyto prvky se opakovaně připomínají i v průběhu celého seriálu Ztraceni, ovšem doprovázeny méně optimistickým tónem, než je tomu v případě Survivoru.
Příbuznost Ztracených se zmíněnými formáty reality-show mimo jiné dokazují, že v případě televizních žánrů je zvlášť zajímavým tématem komunikace mezi souběžně existujícími a na první pohled možná nesouvisejícími typy pořadů. Ale Ztraceni mají důstojného předchůdce i v historické linii – v podobě věhlasného sitcomu Gilligan’s Island, vysílaného v šedesátých letech. V něm se sedm moderních Robinsonů snaží dostat z opouštěného ostrova, kam jejich výletní loď zahnala bouře, ale kvůli sérii nešťastných náhod a nehod, často vyvolaných zmateným lodním důstojníkem Gilliganem, se jim to stále nedaří. Komediální ladění Gilliganových dobrodružství se v případě Ztracených transformuje ve vážné (i když někdy trochu patetické) formulování fundamentálních otázek o fungování lidského společenství. Těm, kteří přežili pád letounu, postupně dochází, že nemohou pasivně čekat na záchranu, ale naopak se klíčovou stane jejich schopnost přežít a pokusit se z ostrova dostat po vlastní ose. Již v pilotním díle se navíc ukazuje, že samotný ostrov skrývá spoustu záhad a neznámých nástrah. Trosečníci se dostávají do „civilizačního bodu nula“ a jejich soužití a chování se tak musí znovu institucionalizovat. Ve vzduchu visí zajímavá otázka, které z našich norem a schémat chování jsou vlastně přenesitelné do cizího prostředí a které obstojí v nové, paranoidní situaci, kdy se nebezpečí skrývá všude kolem nás. Modelovému charakteru této náhlé kritické situace odpovídá i počáteční plochý charakter postav. Zpočátku jsou ukázkovými typy – zodpovědný doktor, rocková hvězda, která vyhasla stejně rychle, jako zazářila, nastávající matka, přihlouplá blondýna... Reprezentují typické přístupy ke kritické situaci, jako individualismus, zodpovědnost za skupinu, pragmatismus, mysticismus. Ale celková atmosféra seriálu se postupně srozumitelné typizaci vzpírá. Atmosféra nedefinovatelného nebezpečí i samotné situace trosečníků neumožňuje hodnotit chování hrdinů a jeho interpretace se neustále proměňuje s každou nově získanou informací. Každý díl je zčásti věnován mikrohistorii některé z klíčových postav. Záblesky jejich minulosti je dohánějí i v jejich „novém“ životě a stále nutí diváka zpětně přehodnocovat jednání hrdinů i antihrdinů (a to někdy poměrně radikálně). Hlavní otázkou tak zdaleka není, zda se hrdinové dostanou z ostrova, ale co jsou zač, jak se zachovají v nečekaných situacích, zda dokážou identifikovat vnitřního nepřítele a jaký je vlastně svět, v němž žijí. To jsou důvody, proč bývají Ztraceni zejména americkou kritikou nazýváni ukázkovým „post 9/11“ – dramatem odkazujícím na éru nejistoty, neurčitosti a globální paranoie.
Tempo, kterým seriál klade otázky, aniž na ně dává uspokojivé odpovědi, je nebývalé. Vlastně celá první sezona, plná záhadných náznaků, tvoří pouhou pomyslnou první epizodu – samozřejmě s tradičním cliffhangerem na závěr. Seriál tak splňuje ideální atributy „kultovního“ díla (diskusi o možných definičních prvcích kultovního televizního textu rozvíjí mj. Matt Hills ve studii Defining Cult TV). Ztraceni například disponují hyperdiegézí – rozsáhlým a expanzivním narativním světem (obecně mívá fantastické prvky), který se stále rozvíjí akumulací dalších detailů. Ten umožňuje fanouškům doplňovat prázdná místa – a to zejména v prázdninové pauze po seriálové sezoně zakončené zmíněným velkým otazníkem. Toto doplňování někdy ústí ve vznik fanouškovských textů (fan-fiction), vycházejících z původního díla. K dispozici je skutečně nepřeberné množství „fanfic“ textů, které popisují například osud jednoho ze 48 trosečníků, který nebyl v rámci seriálu obdařen soustavnějším pohledem kamery. Jeho celý život je i po záchraně trosečníků, ke které v této alternativě dochází, provázán se známými postavami Charlieho, Jacka, Kate... Sami tvůrci seriálu se dokonce přiznali, že se nechali nečekaným zájmem diváků o určité motivy ovlivnit a v rámci zápletky je oproti původnímu scénáři privilegovali a rozpracovali (třeba motiv záhadné číselné řady). Neponechali ovšem nic náhodě a pro kultovní potenciál vytvořili účinnou platformu. Oficiální webové stránky mapují fanfic texty, podporují participaci diváků on-lineovou hrou, vytvářejí prostor pro komunikaci „Lost komunity“ apod. Kultovnost televizního seriálu je, sice o poznání méně než v případě filmu, realizovatelná i pomocí autorského konceptu. Ztraceni jsou proto důmyslně spojováni se jménem producenta, scenáristy a režiséra J. J. Abramse, který stojí například v pozadí seriálu Alias. Evidentně tedy nic nebylo ponecháno náhodě a Ztraceni vyrážejí po kolejích pečlivě směrovaných do stanice televizního kultu. Jsou v tomto smyslu výsledkem skutečně pečlivého průmyslového televizního designu. Je otázkou, zda je nezbytné nechat se touto skutečností dopředu otrávit. Pravda totiž je, že budeme mít několik měsíců možnost sledovat nadprůměrný seriál – snažící se o neotřelý způsob vyprávění, vykazující dobře odvedené tvůrčí řemeslo a reflektující nejistotu a paranoiu současné euroamerické společnosti.
Autor publikuje v časopise Cinepur.