Místo činu: Las Vegas – Miami – New York

Trojčlenná detektivní série Kriminálka Las Vegas/Miami/New York (CSI: Crime Scene Investigation, CSI: Miami, CSI: New York) dlouhodobě sklízí úspěchy po celém světě. O tom, že vzbudila zájem i u tuzemského publika, svědčí její postupný posun do lukrativního vysílacího času. Je proto třeba se ptát, co stojí za nesporným úspěchem tohoto projektu. Hned prvním předpokladem úspěchu je samotná žánrová příslušnost. Detektivní série lze při pohledu do historie televizního média bez váhání označit za jedny z nejstabilnějších prvků dramatické televizní tvorby. Důkazem jejich popularity je nejen to, že některé běžely po dobu několika let, ale bývají i s odstupem desetiletí úspěšně reprízovány. Obdobnou popularitu zažívá v posledních patnácti letech i nemocniční seriál. Tyto na první pohled odlišné dramatické typy toho mají ve skutečnosti mnoho podobného. Oba žánry jsou definovány skrze typ povolání, na jehož mytizaci se následně podílejí. Centrální dramaturgickou osou je snaha skupiny profesionálů či výjimečně schopných individuí ochránit společenský status quo před potenciální hrozbou (nemocemi či zločinem, jenž také bývá nazýván nádorem či vředem společnosti). Jejich snažení má tak silný etický podklad, společenský dopad a dotýká se latentního strachu o zdraví a bezpečnost (ten samozřejmě povzbuzuje řada dalších mediálních textů). Detektivní a nemocniční drama tak může produkovat specifický typ diváckých emocí.

Výraznou snahu o částečnou demytizaci postav a některých žánrových konvencí lze v poslední době pozorovat spíše v nemocničním žánru (Pohotovost, Plastická chirurgie s.r.o., Dr. House). Detektivní seriál se až na malé výjimky drží nezpochybnitelného etického statusu detektiva - ochránce práva a pořádku. V tomto případě jde Kriminálka vyšlapanou cestou. Ve vývojové linii žánru můžeme ale jako její progresivní polohu chápat jednoznačný příklon ke kolektivnímu multietnickému hrdinovi. Individualizovaný detektiv typu Colombo se skutečně dnes zdá jako druh na vymření. Jedinec sám o sobě již neznamená v celém procesu vyšetřování nic, týmová spolupráce je základním předpokladem jakéhokoli úspěchu. A tato efektivní spolupráce samozřejmě ignoruje etnické, kulturní či genderové bariéry (například v Kriminálce Miami tvoří pestrobarevný tým vyšetřovatelů Horatio Caine s irskými kořeny, Portoričan Eric Delko, Afroameričanka Alexx Woodsová, Rory Cochrane s indiánskými kořeny, blondýna árijského typu Calleigh Duquesneová a Ryan Wolf s evidentními židovskými rysy). V tomto smyslu lze hovořit o fundamentální výchovné poloze seriálu, na niž navazují dílčí morální poselství odvíjející se z konkrétní zápletky jednotlivých epizod.

Největší pozornost na sebe v případě Kriminálky ale strhává odklon od klíčové otázky „kdo to udělal?“ k otázce „jak to udělal?“. Celá série stojí na předpokladu, že samotné důkazy z místa činu nesou zcela zřetelnou informaci o zločinu a jeho pachateli – stačí nechat je promluvit. Vyšetřovatelé jsou schopni naslouchat důkazům díky metodám, které skýtá forenzní kriminalistika, vycházející z přírodních a technických vědních disciplín. Jejich sofistikovaná kombinace, odvislá od povahy případu, přesně souzní s kouzelnou formulí současné vědy - multidisciplinaritou. Skutečné divácké vzrušení tak pramení nejen z tradičního dosazování si různých osob do role pachatele, ale především z bujícího procesu kooperace různých vyšetřovacích metod. Kriminálka tak nahradila známý vyprávěcí model, kdy detektiv v závěru příběhu odhaluje pachatele a vysvětluje mnohdy intuitivní cestu k jeho dopadení. V Kriminálce je odhalení pachatele jen logickým a často nijak dramatickým završením společné mravenčí práce. Toto oddramatizování závěru přizvukuje stoickému klidu hlavních vyšetřovatelů (Grissom v Las Vegas a Cain v Miami). Skutečně se nejedná o „dobrodružné pátrání“, ale o „dobrodružství kriminalistiky“.

První řady Kriminálky Las Vegas si dokázaly vybudovat početnou skupinu loajálních diváků, o čemž svědčí i to, že dvoudílná epizoda Grave Danger z páté řady (jíž se mimochodem režijně ujal Quentin Tarantino) byla v Německu několikrát uvedená v kinech. Základní vzorce stanovené v Las Vegas se opakují i v případě Kriminálky Miami a New York:tým se vrhá na místo činu a pomocí sofistikovaných vědeckých metod, jež aplikuje na fragmenty stop, splétá linii vedoucí k pachateli. Pouze jiná povaha prostředí (pouštní město hazardu – mokřiny a přímořské prostředí – „Velké Jablko”) podmiňuje originální kriminalistické postupy a vědecké metody. Úzké propojení dramatického textu a vědeckého diskursu otvírá Kriminálce prostor pro zapojení specifického řečového registru, který je mimochodem důležitým prvkem v procesu mytologizace profese. V řadě kultovních seriálů hraje velký význam právě speciální slovní výbava, která pak může být reprodukovaná a dále rozvíjená v debatách fanoušků. V případě Kriminálky se sice nejedná o „umělé” termíny vztahující se k fantaskním světům, ale pro nově příchozího diváka jsou výrazy jako virtopsie, spektrální analýza či ninhydrin podobně nesrozumitelné. Na oficiálních webových stránkách série dokonce existuje výkladová příručka pojmů, která diváka orientuje ve spleti metod, chemických substancí, fyzikálních procesů, speciálních přístrojů apod. (příručka obsahuje stovky hesel). Obeznámenost s jazykem, kterým se hovoří ve světě televizního pořadu, umožňuje divákovi cítit se poučenější než běžný divák. To posiluje jeho loajalitu a vazbu s oblíbeným pořadem, podobně jako řada dalších mechanismů - třeba oficiální blog scenáristů, kteří komentují vznik některých epizod či plány do budoucna. Existuje také počítačová hra Crime Scene Investigation: Dark Motives, kde se hráč stává členem týmu a musí umět využít různé metody analýzy místa činu a nalezených důkazů (podobné hry se vážou na řadu dalších televizních pořadů, nejen fikčních dramat – existují hry inspirované seriály 24, Rodina Sopránů, Desperate Housewifes, ale i reality show jako Survivor či American Idol). Míra, do které je televizní médium schopné vybízet diváka k různým formám participace, dokazuje velkou kulturní kapacitu televize.

Vyvstává tím důležitá otázka o vztahu televize a vědění. Médium, které je po dlouhá desetiletí častováno charakteristikami jako „ohlupující“, lze tak chápat jako přístupného distributora vědění z oblasti biologie, medicíny, chemie, techniky, kriminalistiky... A tyto informace míří k lidem, kteří by se po nich za normálních okolností nepídili. Ale jelikož se televize hned tak nezbaví negativní aury, bývá otázka vztahu Kriminálky a vědění postavena jinak. Zhusta se debatuje o potenciálním nebezpečí, kterým je obeznámenost skutečných kriminálníků s postupy vyšetřovatelů. Řada vyšetřovatelů klade za vinu právě televizním seriálům typu Kriminálka, že dávají zločincům návod, jak za sebou zametat stopy. Například vyšetřovatel Tammy Klein z losangeleské policie se vyjádřil v tom smyslu, že před osmi lety bylo neslýchané, aby zločinec vyčistil místo činu bělicím prostředkem, který ničí stopy DNA. Dnes to prý u plánovaných zločinů není tak neobvyklé. To podle Kleina ztěžuje kriminalistům práci a experti dokonce tento neduh nazývají „CSI effect“. Sám tento termín přitahuje k televizní sérii ještě větší pozornost a mediální produkty si pochopitelně nic lepšího nemohou přát. Kleinův kolega Ray Peavey souhlasně prohlašoval, že čím sofistikovanější budou televizní série, tím lépe vybavení zločinci budou. Podle jiných expertiz je ale většina násilných zločinů nepřipravená, a proto je sebelepší znalost podobných pořadů k ničemu. Lze tedy předpokládat, že vzrušené očekávání nových metod použitých seriálovými kriminalisty bude spíše na straně bezúhonných diváků než sebevzděláváním posedlých zločinců.

Autor publikuje v časopise Cinepur.