Česká taneční platforma, festival soudobé taneční tvorby a pohybového divadla, se letos konala už po dvanácté. Tato přehlídka každoročně nabízí směsici různorodých choreografických děl, která byla v Česku premiérována převážně v uplynulé sezoně. Taneční příznivci měli letos možnost v pěti různých divadelních prostorech (Ponec, Alfred ve dvoře, Duncan Centre, NoD Roxy, Švandovo divadlo) vidět osmnáct choreografií, tedy slušný počet pohledů na současný moderní tanec a způsobů práce s jeho vyjadřovacími možnostmi.
Platforma není pouze jakýmsi shrnujícím či bilancujícím přehledem. Kromě konfrontace tvůrců a jejich autorských výpovědí uděluje mezinárodní odborná porota jedné z uvedených choreografií Cenu Sazky za „objev v tanci“. Autor vítězného představení, jehož jméno se dozvíme na konci června, může doslova tančit radostí – získá totiž 400 000 Kč na svůj nový projekt.
Čas solitérů
Na jevištích Platformy bylo letos možné spatřit neobvyklé množství tanečních solitérů: autorů, kteří si zvolili pro svou choreografii vyjádření sólového performera. V této linii osamělých tvůrců a zároveň interpretů zaujaly především dvě osobnosti – Jaro Viňarský a Lenka Bartůňková. Oba dokážou ovládnout jeviště a díky tomu jsou jejich autorské sólové choreografie silnými výpověďmi, které po celou dobu svého trvání udrží napětí a intenzitu. Významně jim k tomu pomáhá také světelný design, který podtrhuje zážitek z pohybu tanečníků v prostoru.
Tanec Jara Viňarského, slovenského tanečníka a choreografa, proudí odněkud z hlubin jeho subtilního těla, kterým jakoby obepíná celé jeviště, zalité rudým světlem. Každý záchvěv jeho nahého torza má význam a promlouvá silou, jíž je těžké zůstat nezasažen. Potvrzuje to i Cena diváka České taneční platformy, kterou Viňarského dílo Posledný krok pred získalo.
Nemenší silou působí i sólo Libera me Lenky Bartůňkové. Absolventce Konzervatoře Duncan Centre stačí pouze stát na místě. Přesným a soustředěným pohybem paží okamžitě vtahuje diváka do díla. Její choreografie není rozsáhlá, ani extrémně nehýří pohybovým slovníkem, přesvědčuje svou kompaktností a emotivní silou.
Obě osobnosti dokazují, že na pohybovém představení není třeba očekávat houf tanečníků. Někdy je pouze jediný interpret schopen zprostředkovat mnohem hlubší zážitek. Za podmínek, v jakých se současný tanec nachází, ani nelze onen houf tanečníků na jevišti očekávat, ve finančních možnostech mladých choreografů totiž není pracovat na opusech pro větší množství aktérů.
Ani většina z uvedených duetů nepostrádala vysokou interpretační úroveň. Sdělení těchto choreografií ale mnohdy byla o poznání matnější – tanec v tomto případě tedy mohl působit i samoúčelně. Divákovi totiž nepostačí pozorovat plasticky se pohybující těla, za pohybem je třeba najít sdělení, jež má útočit na divákovo myšlení. Smysly vnímají energii tance, hlava však žádá určitou myšlenku, kterou choreograf pomocí tance předává. Některá představení přinesla propracovanou taneční složku, ale téma či poselství zůstalo ve své jasnosti na půli cesty.
Potřeba sdělení
Výše zmíněným neduhem netrpí seskupení NANOHACH, jehož členové tvoří neotřelé a svěží choreografie. Choreograf a interpret Nanohachu Michal Záhora uvedl jeden z nejvybroušenějších duetů festivalu. Jeho choreografie Synchronicity dokládá, že je možné spojit taneční interpretaci vysoké úrovně, důrazné sdělení, vtip i interakci s divákem. Tanec Nanohachu není nikdy samoúčelný a nepostrádá divadelnost. Dalším neopomenutelným aspektem činnosti skupiny je aktivní spolupráce se zahraničními choreografy. Čeští tvůrci jsou konfrontováni s novými přístupy a zároveň dochází k oboustranné výměně zkušeností. Mezinárodní spolupráce je jednou ze zásadních aktivit občanského sdružení Tanec Praha, organizátora Platformy. Tento trend se projevil i ve skladbě programu, jehož součástí byla díla česko-slovenská i výsledky hostování choreografek z Rumunska a Norska.
O čem se tančí
Tematický rozptyl festivalových choreografií zaujal ve více směrech. Na jedné straně se představila práce s moderními technologiemi, jejímž výsledkem je velké multimediální divadlo, kde tanec nehraje hlavní roli, ale spíše funguje v symbióze s laserem a projekcí (choreografie Petry Hauerové).
Na opačném pólu se ocitla díla zabývající se především lidmi jako takovými, jejich emocemi a strastmi. Cenou Nadace Alfréda Radoka oceněné představení Farmy v jeskyni Sclavi či duet rumunské choreografky Ioany Mony Popovici podávají do určité míry historizující zprávu o světě a člověku. Tanec zde chce vyjádřit vztah lidí ke kořenům; emoce tryskají z jeviště, zatímco v high-tech představení tryskají z téhož místa spíše světelné jiskry.
Oba přístupy našly své příznivce. Oba také spolu s ostatními choreografiemi dokazují, že současný tanec má obrovské množství podob. A co je důležité – mladí choreografové se snaží vyjádřit a hlavně se chtějí vyjádřit. Do určité míry může být jejich sdělení problematické či málo zřetelné, ale přesto Česká taneční platforma potvrdila, že se u nás soudobý tanec neustále rozvíjí a nebojí se jít kupředu.
Autorka studuje taneční vědu.