Do projektu Bouda se letos poprvé zapojil i baletní soubor ND. Na rozdíl od činohry a opery však tanečníci nepřipravili novinku, nýbrž reprízu kratších choreografií, jejichž autory jsou členové souboru včetně šéfa baletu Petra Zusky. V právě končící sezoně jsme je mohli zhlédnout v rámci představení Miniatury a Balet Gala.
Večer šesti choreografií je spojen motivem etnické hudby, se kterou se dobře pracuje i méně zkušeným tvůrcům. Tanečníci, přivyklí pohybu po velkých jevištích Národního a Stavovského divadla, se v Boudě potýkali se značně stísněnějšími a poněkud spartánskými podmínkami. Byla to pro ně však jedinečná možnost zaměnit zlaté portály za prostor blížící se svým charakterem jiným pražským divadlům uvádějícím soudobý tanec.
V úvodu se představila mladá členka souboru a zároveň studentka choreografie HAMU Sylva Nečasová se svěžím a energickým kvartetem Cumbia. Pánská polovička interpretů nebyla sice příliš výrazná, výsledkem je přesto dílo založené na temperamentu španělské hudby. Hned ze začátku a pak i průběžně celý večer se místy projevovala střídmost prostoru a ne zcela vhodná elevace hlediště. Tanečníci se dostávali do těsného sousedství první řady, což pro ně byla jistě nová zkušenost, na druhou stranu je ale výše usazení diváci ztráceli ze svého zorného pole, zejména pokud se tanec odehrával na zemi.
Choreografie On we go Petra Zusky vyzněla v Boudě lépe než při prvním uvedení na Baletu Gala. Technicky zdatní tanečníci ovládli prostor svým suverénním projevem a navíc neztratili lehkost a určitou nadsázku. Název dalšího díla – ¿? – autora i interpreta Martina Wintera by mohl vyjádřit i dojem z tohoto duetu. Působil spíše jako etuda, ve které více vynikne půvab partnerky než sdělení tvůrce. Někdy je lepší nezůstávat přehnaně vážný, ale pokusit se o vtip, jako tomu bylo u ryze ženské Yulungy Kláry Jelínkové a Natálie Benyovszké. Je zřejmé, že si duet stavěly samy pro sebe. Obě jsou především tanečnice a jejich ambicí asi nebude věnovat se choreografii hlouběji a tvořit i pro jiné interprety. Tuto ambici ale zcela jistě má Tomáš Rychetský, který byl po Zuskovi nejzkušenějším choreografem večera.
V Boudě uvedl Zlomené sny, které nejsou pouhou miniaturou, ale delší samostatnou choreografií uvedenou již v tanečním divadle Ponec. Rychetský už dokázal, že choreografický talent má a dovede s ním nakládat. Na jeviště Boudy poslal ze všech autorů nejvyšší počet tanečníků. Choreografie nemohla zcela volně dýchat, hudební podklad působil trochu nekompaktně, přesto se podařilo vytvořit propracovaný tvar. Večer uzavřela hříčka Zuzany Šimákové Pasta e Basta. Dvojice herců a tanečníků v úsměvném příběhu na klasické manželské téma probudila některé diváky, ztuhlé mrazivým červnovým počasím.
Bouda stejně jako předchozí večer Miniatur poskytla šanci mladým tanečníkům ze souboru, kteří mají chuť zkusit si kromě interpretační práce i choreografii. Je ostatně ve světě běžné, že šéf baletu dává prostor tanečníkům s choreografickými ambicemi. Kromě Zusky a zřejmě i Rychetského zatím většina prací působí jako nezávazné pokusy, které nijak vážně nesměřují své autory na vážnější choreografickou dráhu. V každém případě je dobře, že baletní soubor konečně našel cestu do Boudy. Pro tanečníky i diváky byl Tanec v Boudě vítanou změnou a letní scéna ND navíc může být i místem pro výraznější experiment, k němuž tanec vždy vybízí. Doufejme tedy, že se příště dočkáme premiérového představení stvořeného pro tento prostor. Byla by škoda ho nevyužít.
Autorka studuje taneční vědu.
Tanec v Boudě.
5. a 6. června 2006, Balet Národního divadla v Boudě