Město jako ateliér a muzeum jako laboratoř

Současná výstava nového realismu v Muzeu moderního umění ve Vídni – MUMOK – přináší zajímavé ponaučení. Je totiž lepší mít jednu výjimečnou sbírku než eklekticky naplácat do jednoho prostoru několik slavných jmen. Muzeum tím buduje svoji identitu, založenou spíše na výzkumu než na jakýchsi „školních výletech“. Je spíše laboratoří, která objevuje význam nové „látky“, než továrnou na standardizaci a institucionalizaci vkusu. MUMOK je proto logickým pokračováním skoro dokonalého uměleckého hnutí, které ironicky komentuje právě institucionální aspekty umění.

Každodennost a praxe

Například nejslavnější člen tohoto hnutí, Yves Klein, si v roce 1960 nechal patentovat speciální modrou barvu (kobaltový pigment), kterou používal, pod názvem International Klein Blue (IKB). Velice vizionářsky tím odhadl současné důsledky, jaké mají přísné zákony o copyrightu, na tvorbu umělců. Další člen hnutí, Daniel Spoerri, spojil uměleckou činnost kromě jiného s kulinářským uměním a vlastně stolováním. Slavný je jeho portrét – asambláž celého hnutí, která vznikla při jedné společné večeři rodiny Hahnů (Hahns Abendmahl, 1964). V momentě, kdy všichni dojedli a dopili, jednoduše přilepil použité talíře a příbory k desce stolu přesně na místech, kde se nacházely na konci této společné performance. Také v roce 1970 zorganizoval „poslední večeři“ celého hnutí, která podobně volně přechází mezi instalací a performancí. Každý z umělců měl dostat jídlo, které ho v něčem reprezentovalo, takže pro duchovního otce celého hnutí Pierra Restanyho to byla papežská tiára – dort. Zvláštní portrétování použil i v případě Marcela Duchampa, jehož pozřené jídlo zvěčnil v podobě fotografie vytištěné na ubrusu (Meal variation No. 2 – eaten by Marcel Duchamp, 1964).

Město a jeho život

Umění se pro nový realismus odehrává v každo­dennosti, v jeho propojení s různými institucemi, objekty, společenskými rituály a hlavně s městem. Město je pro tyto umělce skutečným ateliérem, i proto jejich nejslavnější díla pracují s významným atributem města – plakátem. Například roz­trhaný plakát Benát­ského bienále, který Raymond Hains (33. Biennale Venezia, 1966) přilepil na plátno jako svéráznou trofej a zároveň jako informaci o tom, kolem čeho se točí současné umění. V rámci nového realismu působila celá odnož podobných „décollagistů“ (François Dufrêne, Jacques Villeglé, Mimmo Rotella), kteří tvořili svá díla strháváním plakátů. Právě plakáty totiž reflektují městskou kulturu a život mnohem bezprostředněji než pouhé „reprezentace“ města na plátně nebo fotografii. Tato parodie na fetišizaci umění zašla nejdále patrně v díle Françoise Dufrêna. Ten jednoduše vystavil kus stropu z místa, v kterém se odehrálo první Bienále mladého umění v Paříži (Un Quart du plafond de la Bienalle des Jeunes de Paris, 1959). Realismus znamenal pro celé hnutí především reflexi „druhé přírody“ – města a městského života a výsměch uměleckým institucím. Umělecký kritik a teoretik celého hnutí Pierre Restany proto v roce 1990 zpětně hodnotí celé hnutí jako „poetickou recyklaci urbánní, industriální a reklamní reality“. Recyklují se ovšem nejen materiály a objekty z města, které členové hnutí používají jako ready-made, ale i různé aktivity. Umělecké je pak nejen strhávání plakátu, ale i balení předmětů (Christovy objekty), v extrémních případech dokonce střílení (jediná žena v rámci hnutí – Niki de Saint-Phalle, která tvořila obrazy střílením do sáčků s barvou), pohyb strojů (Jean Tinguely) nebo válení nahých modelů na plátně (Yves Klein). Recyklují se i samotné mediální obsahy, které zaplavují město v podobě filmů nebo prostřednictvím plakátové propagace. V tomto kontextu vzniklo možná nejzajímavější dílo celého hnutí – fotografie na plátně Mimma Rotella (Promítací plátno, 1965), na kterém zobrazil scénu z filmu Jeana-Luca Godarda s velice výstižným názvem U konce s dechem. Rotella tu nečekaně navrací smysl malířskému plátnu, kterým ostatní opovrhují a různě ho polepují a zakrývají plakáty. Paradoxně to platí i o jednom z prvních děl, které vzniklo v rámci nového realismu a které se také pokouší hledat nové použití pro malířské plátno a tím i definovat současné umění. V díle Balení (Empaquetage, 1961) Christo jednoduše zabalil a schoval různé objekty do malířského plátna. Výsledek působí mnohem provokativněji než jeho pozdější práce, využívající jiné balicí materiály v jiných měřítkách. Snaha umění po realistickém obraze v tomto raném Christově díle končí zabalením objektu do samotného plátna, vlastně jeho úplným zakrytím. Rotella o několik let později znovu z plátna vytváří plnohodnotné umělecké médium, které se stává kritickým médiem pro dobu saturovanou obsahy z elektronických médií.

Autorka působí v Centru globálních studií, společném pracovišti UK a AV ČR.