Punk mě přivedl k dada a surrealismu

Schůzku jsme si domluvili ve skandinávsky strohé kavárně Hotelu 101. Píše se sice šestého dubna, ale když jdu po hlavní reykjavícké třídě Laugavegur, připadám si jako polárník. Sněží a řezavý vichr mi občas nedovolí udělat další krok. Myslím na sedláka Bjartura, který v Laxnessově slavném románu Sjálfstoett fólk čili Svobodní lidé úpěnlivě čeká na jaro. I v knize je duben, seno už dávno došlo a milovaným ovcím, vyhublým na kost, se ze všech tělesných otvorů řinou provazy červů. Jedna po druhé chcípá, ale s každým novým dnem přichází jen další sníh a mráz. Ale to už je nějakých sto let zpátky a od té doby se Island radikálně proměnil. Vrážím do dveří a vzápětí přichází i vysoký elegán v tvídové čepici, béžovém baloňáku a s kulatými brýličkami na nose.

Narodil jste se roku 1962 a vaše generace přinesla do islandské kultury radikální změnu. Řada z vás se prosadila i na mezinárodní scéně. Sugarcubes už dnes patří do hudebního kánonu, o Björk nemluvě, vaše knihy se překládají do mnoha jazyků. Můžete svou generaci přiblížit?

My se neustále dívali přes moře do Evropy. Uchvátil nás surrealismus, dada, fluxus. Ale hlavně: tehdy přišel punk. A právě punk nám ukázal cestu k dada a pak k surrealismu. Byli jsme v pubertě a hrubá síla punku nás uchvátila, stejně jako jeho estetika „udělej si sám“. Tehdy byla islandská kultura hrozivě strnulá, měli jsme tu jednu rozhlasovou stanici, jediný televizní kanál, jedno dvě nakladatelství, kde se vydávala ta takzvaně dobrá literatura. A nás to nudilo k smrti. Punk pro nás objevil dada, sny, erotiku, a desky i knížky jsme si začali vydávat sami.

Takže jste měli potřebu zatočit s islandskými klasiky a se stínem giganta Halldóra Laxnesse?

Ale vůbec ne! On už byl v té době starý pán, to předešlé generace s ním měly věčný problém. Nám byl sympatický, protože byl celým svým postojem dandy a punk je vrcholně dandyovský, jen si vezměte celou tu propracovanou estetiku oblékání. My jsme nerevoltovali proti Laxnessovi, ale proti politice v umění, proti sociálnímu realismu v literatuře. Na spisovatele se tu tehdy vyvíjel obrovský tlak, aby psal sociálně odpovědnou literaturu. Po celá sedmdesátá léta se na Islandu, stejně jako třeba v Norsku, psala jenom realistická literatura o těžkém životě dělníka v rybárně. Levice tu měla na umění doslova monopol.

A vy jste zareagovali fyzicky…

Přesně tak! Pozvraceli jsme se (smích). Zkrátka nás nezajímala sociální kritika a tradiční politika levice versus pravice. Chtěli jsme zlepšit svět. Ale jak na to? Jasně, pojďme psát o sexu! Místo velké politiky jsme nastolili politiku těla a poetizování všedního dne.

Na jedné přednášce jsem vás slyšela citovat Nezvala…

Ano, ano, český poetismus (začne anglicky recitovat Nezvalovu báseň Praha s prsty deště). Nám puberťákům připadal koncem sedm­desátých let tenhle svět neskutečně zajímavější než zoufale nudný sociální realismus. Pár básníků předešlých generací sice surrealistickou estetiku přijalo a začali si s islandštinou hrát, ale naše generace se jako první snažila uvést surrealismus do všedního dne. Fyzická setkání se zázraky se odehrávají denně, když ráno vyjdete z domu.

Nezvala jste četl anglicky?

Ne, islandsky. Myslím, že to byl překlad ze švédštiny. Je neuvěřitelné, jak poezie cestuje. Nezvala by asi ve snu nenapadlo, že jeho básně pohnou v roce 1978 světem několika puberťáků na reykjavíckém předměstí. Přečetl jsem od něj ale jen asi šest básní. Taky si vzpomínám na dvě skladby Konstantina Biebla.

Punk se zrodil z hněvu, a vlastně i dadaismus a surrealismus vznikly z protestu proti zdánlivě rozumnému světu politiky, ekonomie a v neposlední řadě i války. Ve vašem díle je také od počátku patrná angažovanost, ale kritici si jí všimli až ve vašem posledním románu Stínobaldr, kde proti sobě stojí dívka Abba s Downovým syndromem a člověk moci, „osvícený“ pastor Baldur. Snový svět a surreálný jazyk postižené dívky mají zjevně vypravěčovy sympatie. Asi budete mít výhrady k dnešní podobě pokroku? Zacházíte dokonce tak daleko, že srovnáváte někdejší islandský zvyk odkládat postižené novorozence kamsi do lávy, s možnostmi dnešní vědy, kdy se dítě s handicapem prostě nenarodí…

Podle mého nás slabí jednou spasí. Rozhřešení vám totiž může dát jen někdo slabší. Ta myšlenka je hodně křesťanská a na první pohled paradoxní, ale vlastně je to nad slunce jasné. Měli bychom se osvobodit od zvrácené představy, že můžeme vyplít defektní lidské exempláře, jako se o to pokoušeli v druhé světové válce. Ve Stínobaldrovi zachrání postižená Abba zdravého Frederika, nikoli naopak. Je zarážející, co všechno dneska považujeme za přijatelné. Tak třeba ukončení těhotenství, má-li se narodit dítě s Downovým syndromem, je už na Islandu beze zbytku přijatelné.

Ale můžete se přece rozhodnout plod donosit?

To ano, ale lékaři vám dají jasně na srozuměnou, že je to hodně špatný nápad. Takže se na Islandu děti s Downovým syndromem více méně přestaly rodit. Ti lidé ze světa pomalu mizí. Jistě, jsou postižení, ale napadlo by vás potratit jednoruké nebo slepé dítě? Podle mě jsou právě tihle lidé lakmusovým papírkem naší lidskosti. Tohle je jádro té knihy. Ostatně všechno je v ní tak trochu zpřevracené. Z člověka se tu stává zvíře, zvíře mluví lidskou řečí...

V románu pracujete také s motivem mýtus versus skutečnost. Exotická fáma se tu mezi lidmi prosadí jako skutečnost, ačkoli její šiřitel i lidé v údolí moc dobře vědí, jak se věc doopravdy má. Ten moment odráží fenomén, který by se pracovně dal nazvat „islandský mýtus“, a některé sdělovací prostředky ho šíří, jak se zdá, programově. Na Islandu člověk záhy získá pocit, že na ostrov bez ustání upírá zraky celý svět. Že Island je pupek světa, že je „přinejmenším“ nejlepší na světě, nebo, jak se tu říká, „bezt i heimi“. Takový mýtus může být produktivní a umožnit přežití malého národa, ale není přece jen trochu nebezpečný?

Tenhle mýtus bezesporu existuje. Podle mého se datuje do počátku sedmnáctého století, kdy Arngrímur učený napsal Crymogeu (latinský název pro Island – HB), což byla polemická odpověď na cestopis jistého Ditmara Blefkena. Ten Němec, který mimochodem podle všeho na Islandu v životě nebyl, si ve své knize strašlivě vymýšlí a ostrov líčí dost urážlivě. Arngrímur se tedy po právu ohrazuje, a protože jsme v době humanismu, chce všem dokázat, že Islanďané jsou kulturní národ – velikostí sice trpaslík, ale v literatuře a v jazyce si v ničem nezadají s klasickými kulturami Řecka a Říma. Projekt systematického vytváření vlastního obrazu tedy začíná velice brzy, a když pak koncem devatenáctého století začíná tvrdý boj za samostatnost, ta sebemytizace neblaze zbytní. Zemi objíždějí státem financovaní úředníci, kteří přednášejí o udatném, svobodném lidu zlatého věku islandských dějin (tj. období islandské samostatnosti od osídlení ostrova koncem devátého století do roku 1264, kdy se Islanďané poddali norskému králi – HB) a líčí Islan­ďanům, jaké mají štěstí, že se narodili právě tady. Ten mýtus o zaslíbenosti Islandu je už pořádně dlouho živen z oficiálních míst a my ho nadšeně hltáme. V posledních letech o tom hodně čtu a žasnu, kolik „nezvratných“ faktů o Islandu pochází z oficiál­ní propagandy z počátku minulého století, kdy boj za nezávislost vrcholil. Třeba to, že nás zlotřilí Dánové po staletí trýznili a my, udatní Vikingové, jsme jako spanilá panna čekali, až znovu nastolíme někdejší ráj. Je naprosto šílené, že náš prezident dnes jezdí po světě a přednáší o nás jako o potomcích udatných Vikingů.

Teď se Islandu ekonomicky daří, ulice Reykjavíku křižuje přepočetná flotila luxusních džípů, islandští investoři skupují letecké společnosti a obchodní řetězce v někdejších koloniálních velmocích Velké Británii a Dánsku, ten mýtus se dnes už opravdu neživí ze vzdoru…

V současnosti jde vážně už jen o škodlivou a nebezpečnou megalomanii. Teď se totiž poprvé opravdu snažíme zapojit do Evropy, poprvé v dějinách se setkáváme s imigrací a chováme se hrozně arogantně a nepohostinně – začít tady žít je strašlivě obtížné. Nepouštíme sem politické uprchlíky a naše přistěhovalecké zákony jsou nemožně příkré. A přitom je přistěhovalectví dar a my bychom za něj měli být vděčni, podle mého nás totiž právě cizinci zachrání – před námi samými.

Takže ten „islandský mýtus“ považujete za čistě negativní?

Vlastně ne tak docela. Ono nám to naše sebe­vědomí totiž umožňuje prorazit. I já z tohohle maličkého národa si přece zasloužím pozornost, zní nám všem v uších, a tak v patnácti napíšeme sbírku básní a vůbec nepochybujeme, že každému prospěje. Nic pro nás není nemožné. Proč by mě neměli číst čtenáři v Anglii, v Portugalsku nebo v Česku?

A já osobně jsem za tu megalomanii vděčný, pro mě jsou totiž ty šílené nápady živná půda. Už pár let o tom čtu a ty bláznivé ideje sbírám. Tak třeba jistý Angličan jménem Adam Rutherford přišel s tvrzením, že pokud povedeme přímku velkou pyramidou v Gíze, dovede nás až na Island, a tudíž spasení světa musí zákonitě přijít právě z Islandu. Asi nikoho nepřekvapí, že ta knížka u nás došla velké popularity.

Ale mýtus nemýtus. V čem podle vás spočívá síla Islandu?

Podívejte, jediná komodita, kterou jsme tady po staletí vyráběli, byla kultura.

A co ovčí rouno, vlna, solená treska?

A sušená ryba, já vím. Ale jinak jsme tu produkovali jenom tu kulturu: ságy a poezii. Hudbu ne, ta byla po staletí více méně zakázaná. A podívejte se na naši architekturu – kde nic tu nic. Nejstarší dům v Reykjavíku má nějakých tři sta roků. Nenajdete tu ani pořádné výtvarné památky, jen tu nepřerušenou vypravěčskou tradici.

A právě na tu jste navázal ve Stínobaldrovi. Možná je příznačné, že cenu Severské rady dostala právě kniha, ve které jste dodal bytostně islandské zboží – majestátní krajinu a lidovou pověst. Není očekávání, že coby Islanďan do svého vyprávění nutně musíte přimíchat pár skřítků a trolů, vodu a led, trochu svazující?

Proto jsem si byl jistý, že takovou knihu jakživ nenapíšu, a taky jsem šťastný, že jsem předtím napsal knihu o golemovi, která se odehrává kdesi v Německu. Nechci skončit v šuplíku s nápisem „islandský folklorista“. Halldór Laxness už se s tradicí vypořádal a udělal to báječně, knížek o zapadlých údolích a o islandské přírodě se už napsalo dost a dost. Ale copak se od českého autora očekává, že bude psát o české krajině a čerpat z lidových pověstí?

Ostatně vy jste dobro a zlo ve Stínobaldrovi rozdělil docela netradičně – boříte například klišé, že vše cizí, potažmo dánské je zosobněné zlo a úpadek. Botanik Frederik si v Dánsku do své výbavy přibalil lidskost, vzdělání a poezii.

Já se v té knize snažil vypořádat s jedním opěvovaným charakterem – my tu na Islandu zbožňujeme brutálního grobiána se sekyrou, který si jde bezohledně za svým a všichni jsou mu ukradení, pokud je tedy rovnou nepomlátí tou sekyrou. Můj hrdina Baldr je sice kněz, ale je to přesně takový neurvalec, v domovském údolíčku všechny sužuje a uzurpuje, a já si řekl, že vyzkouším, co to s ním provede, když člověk vykouří nějaké to opium, přečte trochu poezie a krapet se vzdělá. Možná to tyrana vyřídí? Já jsem totiž skálopevně přesvědčen, že nás Islanďany museli dobrotě a lidskosti naučit cizinci, naše společnost byla krutá a nemilosrdná a nebýt vlivu zpoza vody, tohle společenství by záhy zdegenerovalo.

Vy tedy z islandských pověstí a z místní tradice vycházíte, ale pracujete s ní podvratně…

Přesně tak. V tom je ten zdánlivě tradičně vyprávěný Stínobaldr navlas stejný jako předchozí, takzvaně experimentální romány. Když mi bylo osm, objevil jsem u babičky akademické vydání islandských lidových pověstí a celé to šestisvazkové dílo i s nekonečnými komentáři jsem zhltl. Ty příběhy ve mně žily a já je použil – stejně jako v předchozích románech –, abych jimi nadělal skuliny do velkých, majestátních příběhů. Malé příběhy a nezodpovědné anekdoty u mě vždycky útočí na velké vyprávění. A totéž platí o snech, které vždycky tvořily podstatnou část lidové kultury i islandských ság. Kritici psali, že jsem ve Stínobaldrovi konečně našel cestu ke konvenčnímu vyprávění, ale ta knížka je stejně avantgardní jako všechny předchozí. (Sjón se roztržitě dívá na hodinky a omlouvá se, že za chvíli poběží, musí vyzvednout syna ze školy).

Vlastně už zbývá poslední, jaksi povinná otázka. Je ve vaší tvorbě něco specificky skandinávského?

Já nevím. Island je součást Skandinávie a já vyrostl třeba na Tove Janssonové, jedné z největších světových mytografek a jejím světě Mumínků, miloval jsem Pippi Punčochatou, ale asi spíš čerpám z islandské vypravěčské tradice – z toho našeho věčného převypravování a kradení příběhů. Ale stejně důležité pro mě byly třeba belgické detektivky o Bobu Moranem. A k mým nejoblíbenějším knihám patří i Obsluhoval jsem anglického krále. Tu knížku jsem přečetl v roce 1989, a když jsme rok nato přijeli se Sugarcubes do Prahy, pokud se dobře pamatuju, hráli jsme tam v nějaké tělocvičně nebo ve škole, denně jsem vysedával u Zlatého tygra a zpovzdálí pana spisovatele sledoval. Oslovit jsem se ho neodvážil. Taky jsem přirozeně zašel do hotelu Evropa…

Já se vás ptám na skandinávské podhoubí a vy do mě Hrabalem.

Četl jsem i Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé i Hlučnou samotu a pár povídek… A ten jedinečný užvaněný strýček Pepin, co všechny velké události svým blábolením zastíní! Je mi jasné, že jsem z Hrabala pochytil jenom zlomek, dočetl jsem se o nepřeložitelné hrabalovštině, ale i tak jsem v něm našel něco, co bych moc rád dokázal sám. Pokud je mi známo, Hrabal vyšel z českého surrealismu, a já ho vnímal jako předtím Préverta. Naučil mě, že je možné vyjít ze surrealismu a vystavět z něj lidskou a vřelou literaturu. Surrealismus má totiž sklon k tomu být militantní. Hrabal mi ukázal, že jsem v surrealistické průpravě na něco zapomněl. I proto jsem mohl napsat Stínobaldra.

Úplně nakonec prozaická otázka. Islandský knižní trh je titěrný, žije tu pouhých tři sta tisíc lidí. Vy jste se několikrát ocitl na výplatní listině státu. Je možné se tady jako spisovatel uživit?

Ta tvůrčí stipendia opravdu poskytují docela slušnou bázi, ale samozřejmě nestačí a získat je není snadné. Já si vždycky přivydělával i jako autor scénářů, televizních pořadů, živím se i jako hudební textař. A všechno tohle mě baví. Jinak: tři tisíce prodaných knížek už je na Islandu bestseller, a už když prodáte tisíc knížek, je to úspěch. Já jsem před Stínobaldrem prodával kolem tisícovky výtisků. Ale máme tu i fenomény, jako detektivkář Arnaldur Indriđason, který prodá šestnáct tisíc knih.