Helle Helle

„,Chcete slyšet vtip o boxerovi, kterýmu něco vrazili do zadku?‘ říká Anders, a já vím, že to bude přesně ten vtip, ze kterého mu bude trpko, že ho vyprávěl – až se zítra hodně pozdě probudí, s kocovinou a s opakovanými pocity viny, že toho tolik vypil a napovídal. ,Jasně, sem s ním,‘ říkám já.“ – Poslední replikou podněcuje vypravěčka vašeho románu Dům a domov (1999), třicetiletá Anna, svého přítele. Co si hrdinka myslí, nám text nesdělí, a právě na základě takových střípků si čtenář o páru dělá představu. Možná ale docela jinou, než jakou máte vy. Chce Anna přítele jen potěšit? Nebo je měkota, věčně ustupuje a nedokáže říct ne? Anebo si zlovolně přeje, aby se zítra mučil? Nebojíte se přenechávat tolik volnosti čtenáři?

Ne, nebojím. Ani trochu. Když píšu, mám křišťálově jasnou představu, co se v těch řádcích odehrává. Nebo za těmi řádky. Vím to zcela přesně a namlouvám si, že můj čtenář stejně přesně chápe, co mám na mysli.

Potom, když už je knížka hotová, v ní sama jistou dvojznačnost vidím. Ale každý můj text dává podle mého názoru jasně najevo, že si myslím své. A pokud jde o Annu, tak ta je zrovna v tomhle případě poměrně zlomyslná. Ale samo sebou zlomyslná takovým tím nenápadným, dvojznačným způsobem. Nikdo by ji nemohl přímo obvinit z nízkých pohnutek. Malá potutelná pomsta navenek roztomilé a způsobné přítelkyně. Silně povědomé. Tedy alespoň mně.

Líčíte výhradně běžné každodenní situace, obyčejnou dánskou vesnici nebo obyčejnou kodaňskou ulici a vašimi hrdiny jsou úplně normální uklizečky, prodavačky nebo neúspěšní spisovatelé. Pro svůj styl, v němž naprosto rezignujete na vysvětlující komentáře, býváte přesto přirovnávána k Hemingwayovi a jeho pověstné špičce ledovce, která jediná smí vystoupit nad hladinu textu. Tematicky ale rozdíl nemůže být větší. Nemáte někdy chuť si byť jen „vyrešeršovat“ nějakou tu exotiku?

Nemyslím, že bych do svých knížek kdy dokázala vpravit exotiku. Rešeršování mě vůbec nezajímá. Umím psát jen o tom, co znám. Ale to snad platí i o Hemigwayovi. Jenže on si mohl vypomoci spoustou exotických zájmů a zkušeností. Býčí zápasy, lov a rybaření, italská kuchyně a válka a box a Paříž. Někdy bych si přála, abych byla expert na tolik rozličných věcí. Ale já budu vždycky psát o něčem, co zahrnuje úklid, omáčky, mytí vlasů, nákup.

Ona se ale ta všednodennost výtečně hodí k mému stylu psaní. Nejdůležitější je totiž to, co nenapíšu, co vyplývá z drobných významů a náznaků. To, jak se postavy odečítají navzájem a jak je odečítá čtenář. Kdybych si měla vybrat jinou látku, možná by z toho, oč v mých textech jde, vyprchala energie. Jiný rámec by dělal rámus.

Vaše poslední kniha, román Rødby-Puttgarden (česky pod názvem Ženy bez mužů), získala v roce 2005 Cenu kritiků (Kritikerprisen), nejvýznamnější literární ocenění v Dánsku. Líčíte v něm každodenní banalitu provinčního města kdesi na ostrově Lolland, kde všichni pracují na trajektech pendlujících – jak ostatně původní název napovídá – z Dánska do Německa. Hrdinky, dvě sestry po dvacítce, obsluhují na lodích v obchodě s parfumerií. A všichni muži z jejich života vskutku vzápětí beze stopy mizejí, pravda jeden z nich po sobě nechá dítě. Vaši románoví a povídkoví muži jsou všichni tak trochu neschopní, nezodpovědní, nevěrní, slaboši. Nebýváte nařčena ze zaujatosti vůči mužům?

Není mi známo, že by mě z toho někdo obvinil. Ale čtenáři někdy říkají, že mé mužské postavy jsou nesympatické nebo prostě jen vyhýbavé a bezpáteřné. Já ale ani jediného z nich nepovažuji za vysloveně nesympatického. Možná v určitých situacích, ale takové jsou i moje ženy. Nejsou ani dobré, ani zlé, ani hloupé, slabé nebo silné, jsou na střídačku tohle všechno dohromady. Zrovna jako moji muži. Když píšu, otázka pohlaví mě v tomhle smyslu vůbec nezajímá. Jde mi o něco mnohem podstatněji lidského. Všechny moje ženy se občas chovají hloupě a pošetile. Sem tam jsou záludnější a větší intrikánky než muži. Takové ženy prostě jsou. Krom mnoha jiného.

Jste feministka?

Ne.

K 1. lednu 2007 žilo v Dánsku podle údajů statistik 1 599 572 osob samo ve vlastním bytě, tedy bezmála každý třetí Dán. A nejde jen o lidi staré, sám žije každý třetí dánský třicátník. Vaše knihy a povídky bez výjimky reflektují samotu. Proč si ji podle vás Západoevropané volí?

Nejsem socioložka. Ale když se podívám kolem sebe, žije skutečně spousta mých známých samo. Ale ne všichni si samotu sami zvolili. Asi by chtěli všední dny sdílet s někým jiným. Jenže buďto se ten pravý ještě neobjevil, nebo zase odešel.

Myslím, že lidé si toho dnes od vztahu slibují enormně moc a současně mají obrovské požadavky. Ta přání a požadavky je velmi těžké splnit. My máme totiž v Dánsku v současnosti po všech směrech nesmírné ambice, pokud jde o práci, o životní styl, o city. Vztah pak snadno vykolejí a člověk spadne do statistické položky „single“. Ale já vlastně nevím.

Čerpáte při psaní z vlastních zkušeností? Pracovala jste někdy v nemocnici jako Susanne z Představy o nekomplikovaném životě s mužem nebo jako prodavačka parfémů na trajektech do Německa?

Ano. Mám naštěstí velmi slušné know-how z různých povolání, kterými jsem prošla. Když jsem v Kodani chodila do školy tvůrčího psaní, vařila jsem v kantýně, pak jsem uklízela v nemocnici. Pracovala jsem i jako prodavačka v parfumerii na trajektu z Rødby do Puttgardenu. Byla tam zaměstnaná i máma, která už byla starý kozák. Sestra zase na trajektu pracovala v restauraci. Ve většině míst, kde se moje knihy odehrávají, jsem také bydlela.

Uživíte se psaním, nebo jste takříkajíc na výplatní listině státu a dostáváte nějaké stipendium?

Mám to štěstí, že mě psaní živí už deset let. Krom jiného i díky tomu, že moje povídky se hodně čtou v dánských školách, a já tak mám možnost přednášet po celém Dánsku. Přednášky významně pomáhají mé finanční situaci. Moje knihy se ale také dobře prodávají, a k tomu přistupují i knihovní tantiémy (za každou jednotlivou výpůjčku díla z veřejné knihovny dostávají v Dánsku spisovatelé a ilustrátoři ze státního rozpočtu jistý malý obnos – pozn. HB). A občas dostanu i nějaké to státní tvůrčí stipendium.

Netočí se vám někdy hlava z toho, co o vás literární vědci na univerzitách a studenti ve svých diplomových pracích všechno tvrdí? Často býváte třeba řazena mezi minimalistické autory, nebo do „novorealismu“. Jedna badatelka se vám tak snaží podsunout „metatextovost“ – říká, že na rozdíl od realismu, který se snaží navodit iluzi skutečnosti, ve svých „novorealistických románech nepředstíráte, že jde o skutečnost, nýbrž poukazujete na to, že jde o slova a jazyk“. Podle mého soudu vaše poslední romány žádnou hru skutečnost versus literatura nehrají. Nebo se pletu?

Tyhle úvahy mě moc baví, ale při psaní mi nejsou nic platné. Ale vůbec. Právě naopak. Musím je vytřást z hlavy, stejně jako ze sebe musím setřást všechny otázky gymnazistů a jejich učitelů. Některé z mých textů, hlavně povídky, ale možná tak trochu metatextové jsou. Zvlášť sbírka Auta a zvířata, kde všechny povídky krom jiného také pojednávají o psaní. Ale nejen o něm. Jako povídky by měly fungovat ve všech vrstvách.

Proč jste zběhla z literární vědy na Kodaňské univerzitě?

Byla jsem bídná studentka.

Máte dvě děti, dokážete si vyhradit čas pro psaní?

Píšu dopoledne, když jsou děti ve škole. To se tak akorát hodí, protože já stejně nedokážu psát déle než tři čtyři hodiny denně. Vlastně, občas, když děti nejsou doma, se po obědě natáhnu a odpoledne si dám ještě jednu čtyřhodinovou směnu. Ale to se stává vzácně. Já nevydržím moc dlouho sedět, to není v mé profesi zrovna terno.

Proč vlastně píšete?

Když mi psaní jde, cítím se zároveň úplně pryč z tohohle světa a zároveň přítomněji, blíž světu než kdy jindy. To je moc dobrý pocit, který se dostavuje vzácně. Zpravidla mi psaní nejde. Ale když se mi píše dobře, je to lepší než všechno ostatní. Skoro. To je každopádně jeden z důvodů.

Ostatně, věděla jste, že vaše jméno v češtině znamená cosi jako „helemese“? Je to umělecký pseudonym?

Už se mi to doneslo. A moc se mi to líbí. Ne, není to pseudonym. To jméno mám v pasu i v řidičském průkazu. Máma se za svobodna příjmením jmenovala Helle(ová). Já to jméno dostala jako křestní, když byla máma provdaná za tátu. Pokřtili mě Helle Olsenová. Pak se máma několikrát rozvedla, a když mi bylo osmnáct, stačila jsem se jmenovat Helle Olsenová, Helle Hansenová, Helle Krogh Hansenová a Helle Kroghová. Tak jsem zažádala o mámino dívčí příjmení a od té doby se jmenuji Helle Helle.

Dramatické vrnění radiátoru

Helle Helle, prozaička skoupá na slovo

Literární dílo Dánky Helle Helle (1965) zatím čítá dvě povídkové sbírky, tři útlé romány a jednu žánrově nezařaditelnou prvotinu. Všechny její texty jsou ve výrazu neotřele úsporné. Debut Příklad života (Eksempel påliv), jímž na sebe upozornila v roce 1993, je složený ze sedmapadesáti fragmentů, spojených pouze tématem nemožnosti se domluvit a dílem i postavou dívky Marianny. Tu na první stránce postihne náhlá nevolnost a ona příznačně vyzvrací celou abecedu, aby z ní posléze povstal text, jenž se vůbec nesnaží předstírat románovou nebo povídkovou strukturu, natožpak nějakou významovou hierarchii. Metafory jsou tu brány za slovo, jazyk a skutečnost nelze rozplést. Jistá žena například „o dva bloky dál“ umře smíchy, smích pak visí ve vzduchu a nakazí funebráky, kteří ženu snášejí ze schodů a zle se přitom potlučou. Často jako by tu na člověka zkoumavě hleděl sám jazyk a v jednom z pseudoslovníkových hesel nazvaném Slova, aneb co říkají se tu dočítáme, že lidstvo se dělí na jazykové skrblíky a slovní chrliče. Helle Helle patří jednoznačně k těm prvním.

Čtenář pátračem

Po experimentální prvotině se autorka zaměřila na klasický žánr povídky a v roce 1996 vydala sbírku Zbytky (Rester; česky 2002). Vypravěčka je v ní skoupá na slovo, takřka nepoužívá přídavná jména, rezignuje na jakékoli vysvětlující komentáře – a velký díl práce vkládá na čtenářova bedra. Ten třeba za příslovcem potom uvozujícím nový odstavec, v němž se dočítáme, že dvojice náhodných známých si kdesi na pláži vytřepává z bot a vlasů písek, musí sám dešifrovat soulož. A přitom předchozí odstavec končí tím, jak (ženatý) muž (neprovdané) dívce, s níž se vytratil z večírku, vypráví o svém šťastném a spokojeném manželství. Straní-li se Helle velkých slov, nevyhýbá se velkým tématům, jako je samota, existenciální úzkost, nedostatečnost jazyka a vadná komunikace. Ve všech povídkách první sbírky mezi lidmi zůstávají nestrávené a překážející zbytky citů, vztahů, domovů.

Denní úzkostlivé úklidy

Helle knihu od knihy tříbí a vybrušuje subtilní humor a ironii. Uklizečka Susanne v komorním románu o třech postavách, nazvaném Představa o nekomplikovaném životě s mužem (Forestillingen om et ukompliceret liv med en mand, 2002; česky 2004), tak přemítá o svém nepříliš utěšeném vztahu s věčným spisovatelem a „mrťafou“ Kimem (jak jej počastoval recenzent Vít Kremlička) a utěšuje se – představami: „V druhé představě se chystala sepsat jeho nekrolog. Napsala ho tak smutný, že se až rozbrečela nad vlastní statečností. Na pohřbu by taky mohla pronést velkolepý proslov. Ale tahle představa byla ještě prchavější, protože kdo by zaplnil kostel? A které noviny by nekrolog otiskly, když ještě tu svou knihu nedokončil? Svou první knihu.“

Několik stránek nato se čtenář dozvídá o poslední chlácholivé představě dívky Susanne, představě naplněné samotou a krásnými hrnečky s modrými proužky, ale potíž spočívá v tom, „že se jí nechtělo hledat jiného. A pokud by se jí chtělo, bylo by jen otázkou času, než nad ranní kávou opět začne smolit nekrology.“ A tak Susanne dál pracuje a vydělává na živobytí, její přítel zatím píše svůj román a do jejich dvoupokojového bytu se navíc jednoho dne nastěhuje Susannina známá Ester v pokročilém stadiu těhotenství. Jistý kritik výstižně poznamenal, že jde o román o dvou lidech, kteří po sobě mermomocí chtějí něco zanechat, a člověku, který se snaží po sobě veškeré stopy zahladit. Kim si chce postavit pomník v románu, Ester v dítěti a Susanne po sobě úzkostlivě uklízí.

Helle líčí výhradně všední den. V textech bývá nejdramatičtějším zvukem vrnění radiá­toru a nejvzrušivějším úkonem máchání mopem ve tvaru ležaté osmičky nebo vlévání smetany do polévky. Autorka kdysi prohlásila, že ve smíření s trivialitou všednodennosti je krása. A Lars Bukhdahl v nadšené recenzi autorčiny románové prvotiny z roku 1999 nazvané Dům a domov (Hus og hjem) výstižně konstatoval, že v knize „se děje úplné prd, ale to prd se děje a děje ohromně neodbytně a intenzivně“. Hlavní postava románu Anna se s přítelem stěhuje do města svého dětství a čtenář s ní prožívá několik týdnů, v nichž má zabydlet a zútulnit dům, který si s přítelem koupili. Anna ale spíše takřka antropologicky zkoumá své bývalé sousedy, spřádá drobounké intriky a subtilně lže. Zhruba v půli knihy se dočítáme, že „dokud to není vybalené, působí to uklizeně“.

Provinční temno

Druhý a zatím poslední román o trajektech pendlujících mezi dánským Rødby a východoněmeckým Putgardenem (děj se odehrává na sklonku 80. let) líčí sestry Janu a svobodnou matku Tinu, které obě pracují na lodi v parfumerii. Styl knihy je nesentimentální a nepatetický jako obvykle a autorka se tentokrát vrací do kraje svého mládí, na ostrov Lolland, který je pro mnoho Kodaňanů vtělením provinční nudy. Helle se tu obloukem vyhýbá problémům městských třicátníků a čtyřicátníků, kteří přelidnili dánskou literaturu a kinematografii a jimž se přezdívá „segment popíječů café latte“. Za román Rødby-Putgarden prozaičce v roce 2005 udělil Cech literárních kritiků svou cenu (Kritikerprisen).

Helle Helle si nevypomáhá efektními scénami, líčí jen povrch, má ho prý ostatně moc ráda, jenomže za všemi těmi banálními úkony to znepokojivě vibruje a čtenář často obrací stránky plné rozpoznatelné a přesvědčivě odposlouchané skutečnosti stejně napjatě jako stránky detektivky. I proto je učitelé gymnázií rozebírají se svými studenty, literární vědci o nich píší vědecké práce a čtou je lidé, kteří v literatuře žádné další vrstvy nehledají.

–hb–