Santiago, letní horko a onen svět

Na místo, kde někdo zahynul nečekanou a násilnou smrtí, se ve Skandinávii někdy pokládají květy. Květiny tam zůstávají několik dní. Chilané budují památníčky podobné miniaturním kostelíkům a často je, krom spousty dalších věcí, vyzdobí obrázky zemřelého a nějakou básní či biblickým citátem. Na takové památníčky narazíte po celém Chile a všechny vyprávějí o tom, že zrovna tady někdo zemřel náhlou či tragickou smrtí. S láskou a s úctou se jim říká animitas, neboli dušičky. Pokud člověk takovou kapličku někde u cesty, pod mostem nebo kdesi u zdi spatří, pomyslí okamžitě na to, že má co do činění s una animita, tedy s dušičkou. Místo, kde kdosi zemřel, se spojí s duší mrtvého a člověk je zpravidla obchází s nábožnou úctou.

Můj úžas pramenil z faktu, že jsem si na žádnou dušičku v parku nepamatoval. A to bych si troufal tvrdit, že ho znám jak své boty. Mé rozpomnění spočívalo jedině v tom, že jihoamerické katolické fenomény, na které mám v Dánsku sklony dočista zapomínat, tvořily přirozenou součást mé chilské minulosti.

Pomalu jsem se blížil. Byl to hodně starý strom, rozložitý a silný. Obkružovala ho jakási betonová zídka, sice nepříliš vysoká, přesto však budila dojem, že strom chrání. Na kmeni a na betonovém půlkruhu kolem něj visely stovky dřevěných a kovových destiček, do kterých byl vyryt nápis Gracias Marinita: Díky, Marinko. Na strom byly přibité nebo přilepené novější i desítky let staré dětské hračky a pár jich leželo i na zemi.

Střed té přebujelé scenerie tvořila vybledlá fotografie připevněná na strom. Ze svého stanoviště jsem neviděl úplně zřetelně, co na fotce je. Nebylo ovšem pochyb, že tahle dušička byla dětská.

Většina dušiček žije tichým a neveřejným životem. Pečuje o ně rodina a přátelé, kteří tu čas od času zapálí svíčky a položí čerstvé květiny. Některé staré dušičky chátrají a mění se v to, čím jednou bude vše, v zem a v prach.

Ale existují i takové, které časem začnou platit jako milagrosas, neboli dušičky, o kterých se proslechne, že dokážou dělat zázraky. Většinou se k nim lidé uchylují v osobních svízelích a nesnázích, když mají dluhy, jsou nezaměstnaní, mají zlomené srdce či potíže se střechou nad hlavou, jsou nemocní nebo se jim hroutí rodina. Když jsem byl malý kluk, někdo z mého okolí se vždycky k dušičce utíkal a prosil o pomoc onen svět. A mně to nikdy nepřipadalo divné. Tak to prostě bylo.

Dušička, na kterou jsem hleděl, byla bezesporu velice zázračná. Výzdoba stromu i okolí překypovala stovkami projevů vděčnosti.

Několik lidí se tu právě modlilo, zřejmě obligátní otčenáš a zdrávas. Někdo zapálil svíčku, aby „zaplatil“ za nějakou tu službu, kterou mu dušička prokázala. Na lavičce poblíž sedělo několik dětí a strom i jeho oltáříčkovou přístavbu mlčky a nehnutě pozorovaly.

Po několik minutách se i mne při pohledu na strom, který důrazně připomínal ještě jiný svět vedle toho našeho nebo po tom našem, zmocnila zvláštní nábožná úcta a já přistoupil k asi šedesátiletému muži, který v neokázalém stánku prodával svíčky, zápalky a cigarety. Zeptal jsem se ho, co se tomu děvčátku přihodilo.

Dlouze a klidně se na mě zadíval a pak odvětil:

„Stalo se to v pětačtyřicátém. Znásilnil ji otčím a potom jí usekl hlavu. Zrovna tady u toho stromu. Bylo jí pět let.“

„To je zvláštní,“ já na to, „ale jako kluk jsem si tu hrával. Plaval jsem tamhle v jezírku a lezl po stromech, právě tady… Ale na tu dušičku si nevzpomínám.“

Zasvěceně se usmál:

„Ale to víte, že jste ji viděl. Ale přitom jste ji neviděl. Něčeho si člověk všímá až s věkem.“

Chtěl jsem ho popíchnout, aby pokračoval, a tak jsem mlčel.

„Víte, moje matka o tu dušičku pečovala celý život, a já to přitom zjistil, až když umřela. Od té doby sem chodím denně… v matčině práci tu pokračuju už skoro šestnáct let.“

Posadil jsem se na velký kámen vedle jeho krámku. Vyrostl v téže chudinské čtvrti jako já. To je náhoda! Oba jsme, každý očima jinak starého člověka, byli svědky dramatického útěku trestanců z nedalekého vězení pro nejtěžší zločince.

Rázem jsme trochu zvážněli a pustili se do debaty o údělu chudých, o povinnostech člověka, o osudu, o životě po smrti a samozřejmě i o Bohu, který tím, že nás poslal na pouť světem, dozajista něco zamýšlel.

Pokud je mi známo, katolická církev se vždy vyhýbala zaujmout stanovisko k animitas milagrosas. Přísně vzato ten fenomén s křesťanstvím nic společného nemá, jenže katolická církev už dávno pochopila, že v Jižní Americe je dohled nad dodržováním teologických dogmat dosti tvrdý oříšek.

„Z toho vašeho stánku jste už určitě viděl kdeco…“ nadhodil jsem.

„To si pište,“ utrousil jakoby sám pro sebe.

Poprosil jsem ho, aby mi vyprávěl o nějaké pozoruhodnosti, které byl svědkem. Nechtěl, a pro své odmítnutí udal hned několik důvodů. Já ale naléhal a on se nakonec podvolil. Když pro mne vybíral nějakou tu historku, na okamžik se zahleděl kamsi k jezírku. Pak se otočil ke stromu:

„Můžu vám povědět tu o dlažbě.“

Všiml jsem si, že před stromem bylo několik čtverečních metrů země pokryto dlážděním.

„Přihodilo se to dávno, ještě než armáda park přejmenovala a oplotila ho. Bylo pondělí, hodně pozdě večer. Však víte, pondělky jsou dušičkové dny.“

Přikývl jsem, ačkoli jsem to nevěděl.

„Seděl jsem přesně tady a kouřil. Jakýsi stařec právě dušičce něco platil, modlil se a tak vůbec. Byli jsme tu jen my dva, každý ve svém koutě noci. Všude hrobové ticho.

Od keřů někdo přicházel (prodavač máchl rukou tím směrem). Nějaký úhledně oblečený muž kolem čtyřicítky. Ptal se mě, jestli mu dušička může pomoct. Byl úplně bez sebe. Odpověděl jsem mu stejně jako spoustě jiných zoufalých lidí, kteří sem přijdou. Nikam jinam si pro pomoc stejně jít nemůže, a tak to klidně může zkusit tady u dušičky.

Říkal, že přišel o motorku, o drahý německý motocykl značky BMW. Pracoval na těžko dostupném místě mimo Santiago a na té motorce byla závislá celá jeho rodina. Bez ní prý určitě přijde o práci.

Vždyť víte, jaká byla v prvních letech diktatury bída, většina Chilanů tenkrát doslova hladověla. Tomu muži se o nové motorce mohlo jenom zdát. Když se ptal, jestli mu podle mého dušička může pomoct motorku najít, vypadal, jako by se styděl.

Vtom se ale něco přihodilo. Stařec už byl u stromu hotový a zamířil k nám. ‚Promiňte, ale noc je tichá, a když jsem se modlil a děkoval dušičce, vyslechl jsem váš rozhovor. Já našel motorku.‘

 Ti dva spolu odešli.

Ani ne za hodinu se muž vrátil, ještě rozrušenější než předtím. V zahradě toho starce stál opravdu jeho drahý německý motocykl! Upřímně přiznávám, že jsem navzdory všem těm neuvěřitelným příhodám, které jsem tu za ta léta viděl, nechtěl věřit svým uším.

Muž nebyl mocen slova. Zázrak zachránil budoucnost jeho rodiny. Když ono to ale působilo tak jednoduše a přirozeně, že bylo absurdní říkat zázrak. Vždyť dušičku ani o nic požádat nestihl. Muž se na mě mlčky podíval. Pomohla mu dušička z onoho světa… anebo ne?

Řekl jsem mu, že rozhodnout se bude muset sám.

Muž se zamyslel. Přese všechno se jeho trápení skončilo u toho stromu. Co když mu motocykl opravdu vrátila dušička? To by v žádném případě nemohl odejít, jako by se nic nestalo.

‚Co můžu pro dušičku udělat?‘ zeptal se mě.

A já mu odpověděl, že zimní déšť udělal kolem stromu učiněné bahniště a lidé si tu špiní šaty a boty. Co takhle to tu vydláždit?

Na druhý den dopoledne dorazili dva řemesl­níci.“

Nemohl jsem se ubránit pomyšlení, jak by se asi kodaňský magistrát tvářil na to, kdyby v O/rstedově parku někdo začal pokládat dlažbu. Hm… vlastně co by Dánové řekli na to, kdyby někdo v obecním parku vystrojil strom a navíc ho uctíval jako zázračnou svatyni.

„Tak to byl příběh o dlaždičkách,“ zakončil tím svým, možná až příliš nevzrušeným hlasem. „Ale věřte mi nebo ne, nějaký příběh se skrývá za každou tou děkovnou cedulkou a za každou ozdobou na stromě.“

Ukázal na štítek s nápisem v lámané španělštině, plné pravopisných chyb.

„Na řecké lodi pověděl jakýsi arabský námořník o své nevyléčitelně nemocné dceři jednomu námořníkovi z Chile. Arab i Chilan přišli sem a poprosili dušičku, která byla také malá holčička, aby Arabovu dceru uzdravila. Bavili se mezi sebou řecky a klečeli tu spolu. Za několik měsíců přišel Arab sám. Přibil na strom tuhle cedulku, koupil si u mě čtyřicet svíček, zapálil je a odešel. Vypadal šťastně.“

Zeptal jsem se, zdali někdy dušičku o něco poprosil on sám.

„Nikdy,“ pravil a vyslal letmý pohled k obloze. „Pán je mi svědkem. Ale kdybych se jednoho dne ocitl na dně, neváhal bych a dušičku o pomoc požádal. To mi věřte.“

Po delší odmlce pokračoval:

„Na vaší mluvě je něco zvláštního. Nebydlíte náhodou v cizině?“

Najednou jsem měl pocit, jako by mě přistihl při lži. O tom, že nežiji v Chile, jsem se mu prostě jen nezmínil. To opomenutí jistě svého druhu lží bylo, jenomže já chtěl působit co nejchilštěji, abych si získal jeho důvěru a přinutil ho vyprávět o dušičce. Polovice života prožitá v jiné zemi na člověku zanechá jisté stopy schizofrenie.

„Bydlím v Dánsku,“ oznámil jsem a neuniklo mi, že to zní jako nedobrovolné přiznání.

„V Dánsku…“ pronesl zamyšleně, jako by o tom něco věděl. „A vedete si tam dobře?“

„Myslím, že ano.“

„Rád slyším, že si někdo od nás ze čtvrti vede dobře v daleké cizině.“

Poděkoval jsem mu, zvedl se a podával mu ruku na rozloučenou.

Chvilku ji podržel ve své.

„Tak ať se vám v tom Dánsku dobře žije. A ať vás Všemohoucí ochraňuje.“

Když jsem pár minut nato kráčel k nejbližší stanici metra, byl jsem přesvědčen, že Chilané mluví o duši, o záhrobí a o Bohu velice často.

Ale… jestlipak za můj dojem nemohou Dánové? Možná o těchhle věcech Chilané mluví přesně tolik, kolik mají – právě tak akorát.

Zastavil jsem se u vodovodního kohoutku a obličej si dlouze omýval vodou.

To bylo v Santiagu vždycky takové vedro?

Přeložila Helena Březinová.

Stránka byla připravena ve spolupráci s Multikulturním centrem Praha a organizací Literatura bez hranic. Série autorských čtení, veřejných diskusí a filmových projekcí