Současné prózy ostrova svobody

V úvodu dvojjazyčné Kubánské čítanky zmiňuje autor předmluvy a jeden z editorů publikace Stanislav Škoda několik kritérií, podle nichž byly texty vybrány, přičemž za hlavní označuje požadavek, aby povídka vyšla nejpozději na začátku devadesátých let. Sám však přiznává, že „samozřejmě odpadla celá řada skvělých autorů, kteří do tohoto časového pásma nespadají“ (s. 7). A ačkoli uvedené povídky víceméně respektují další vytyčené podmínky (autoři tolerovaní režimem i ti, kteří Kubu opustili, a témata, která jsou v kubánské literatuře obvyklá, například homosexuální erotika, exil či vězení), lze se domnívat, že výběr autorů podléhal spíše sympatiím jednotlivých překladatelů. Po slibném začátku totiž nadšení z četby opadá a je těžké uvěřit tomu, že vybrané texty by měly skutečně představovat reprezentativní kubánskou prózu posledních patnácti let.

Odvrácená tvář kubánské prózy

Povídka Havanaguana Zoé Valdésové, v níž se autorka podle informace v profilu „snaží vysvětlit původ názvu kubánského hlavního města, a to jak z pohledu vědeckého, tak na základě různých, i fiktivních legend“ (s. 101), je snesitelná jen díky tomu, že se čtenář v jejím závěru dozví, jak se jmenuje nejvíce osvěživé kubánské pivo. Povídka Vlk, les a nový člověk Senela Paze je atraktivní zejména proto, že podle ní byl natočen legendární film Jahody a čokoláda, a Jih: šířka 13 Ángela Santiestebana beletristickou formou připomene nepříliš známou etapu kubánské historie – vojenskou pomoc Sovětskému svazu při zoufalém pokusu šířit komunistickou ideologii v Etiopii a Angole v sedmdesátých letech minulého století. René Ariza v povídce Duch Prasete přivádí na scénu cynického hrdinu, žijícího v absurdní realitě; škoda, že Virgilio Pińera, jenž dokázal podobné příběhy dotáhnout k absolutní formální i obsahové dokonalosti, nemohl být do edice zahrnut (zemřel totiž v roce 1979). „Osobitý představitel kubánské erotické literatury“ (s. 196) Pedro de Jesús López pak čtenáře ve svém experimentálním počinu Portrét zahrne natolik naturalistickým líčením (homo)sexuálních styků, orálního i análního sexu a pohlavních orgánů, že dosaženým efektem může stěží být víc než pocit naprostého znechucení. A ačkoli je čtenář ujištěn, že „erotické motivy jsou zakomponovány do propracované literární konstrukce s celou řadou filosofických a literárních odkazů“ (s. 196), jedná se zřejmě o řadu velmi krátkou, protože slíbených narážek je tu jako šafránu. Poslední povídku edice, Pláž, pak její autor Carlos Victoria napsal stručným a jasným jazykem a její realistický styl je po předchozích experimentálních textech příjemným oživením, nohy jí ovšem podráží kýčovitý závěr.

Smutný příběh translatologický

Nelze ovšem popřít, že Kubánská čítanka obsahuje momenty, které činí četbu místy smysluplnou (či alespoň zábavnou). Na úvodní Návrat blázna Osvaldita Armanda de Armase s věrně a působivě vystiženou nostalgickou atmosférou Havany a kafkovskou metamorfózu obestírající absurdní humor v povídce O jednu krávu víc nebo míň Ernesta Péreze Castilla navazují brilantní dialogy a slovní hříčky legendárního Guillerma Cabrery Infanteho v místy příjemně mrazivém textu Tonoucí žena, jenž je jasným favoritem edice. Vůně citronu Aidy Bahrové prezentuje citlivou formou úvahy děvčátka, jehož matka čelí obvinění, že pomáhala svému druhovi při útěku z ostrova. Tok myšlenek v povídce Dým Jesúse Davida Curbela, napsané metodou proudu vědomí, je bezesporu textem s největší dávkou experimentálních prvků a již zmiňovaný Jih: šířka 13 dokáže realistickým vylíčením beznadějné atmosféry přenést čtenáře přímo mezi frustrované vojáky. Podobně silných míst se zde však vyskytuje poskrovnu, přičemž by měla být u každého kvalitního výboru samozřejmostí.

Některé povídky se bohužel vyznačují navíc špatným překladem (výjimkou jsou například zručně převedené slovní hříčky Cabrery Infanteho), který překvapí nejen čtenáře znalé španělského jazyka: někde dochází v českém textu k nepřehlédnutelným významovým nesrovnalostem.

Rovněž by bylo zajímavé odhalit systém, podle něhož editoři (vedle S. Škody ještě Margarita Mateová Palmerová) rozdělovali poznámky pod čarou. Podle čeho usoudili, že čtenář, který sáhne po Kubánské čítance, nezná jednoho z nejvýznamnějších kubánských spisovatelů Josého Lezamu Limu, jemuž vysvětlivku věnují (s. 123), a naopak bude znát Argentince Manuela Puiga či německého přírodovědce Alexandra von Humboldta, kteří jim za ni nestáli (s. 275, resp. 205). O herci Rocku Hudsonovi se sice dozvíme, že zemřel na AIDS (s. 85), avšak informace, že byl homosexuál, která je pro pochopení kontextu dosti podstatná, je nám již upřena. Velázquezův obraz Las Meninas je odborné veřejnosti znám pod názvem Dvorní dámy, případně Rodina; těžko říci, proč se v českém textu objevuje umělecký neologismus Dvanáct dam (s. 157).

Závěrečné pojednání Carlose A. Aguilery je i přes výrazný osobní nádech poměrně poutavým panoramatem kubánské literatury v posledních padesáti letech a potěší rovněž bibliografie českých překladů z kubánské literatury, ovšem i tak je celkový dojem z Kubánské čítanky rozpačitý.

Autor studuje hispanistiku na FF UP v Olomouci.