Byla to hotová slavnost literatury. Uměřeně veselé, spokojené dožínky. Z obrovské hromady průměrného zboží, které loni čeští literáti a nakladatelé vyprodukovali, vybrali porotci několik neurážlivých titulů, které dostaly prestižní (tzn. finančně nepodpořenou) sošku. U předávání se trochu poklonkovalo a vtipkovalo, jako po každé dobře vykonané práci, a pak se (už bez přítomnosti dravých investigativních kamer ČT 2) šlo do jednoho salonku pražského primátora. Tam naše literární elita (spisovatelé, nakladatelé, redaktoři, knihkupci a různí plně či poloprofesionální čtenáři) svorně zaklimbala nad jednohubkami. Pohyb v saloncích připomínal mazurku. Mou jedinou zábavou bylo sledovat jednoho uhlazeného kritika, který si při společenském šoupání nožkou dal sympaticky obtížný úkol: Některé srdečně pozdravit a Některých si náhodou nevšimnout. Je to vášnivý hráč a je rok od roku lepší.
Ano, loňský literární rok byl hubený; ale i v té bídě vyšly výrazné knihy (sbírky Sylvy Fischerové, Petra Halmaye, Petra Krále, romány Jáchyma Topola či Petry Hůlové). Porotci Magnesie Litery však tyto čím dál línější a nafoukanější virtuosy podporovat nemíní. Raději upozorní na někoho, kdo sice píše kopytem, ale je skromný, snaží se a má potřebná témata. Píše třeba o padesátých a šedesátých letech u nás očima dítěte (natahovaná, stále málo zredigovaná povídka Věry Noskové s mudrujícími pasážemi, které zabijí každý povedený detail), o padesátých letech na jihočeské vsi (vítězný chudokrevný román Jiřího Hájíčka má podobné potíže, i když řemeslně stojí o dva stupně výš) nebo o romské problematice (Martin Šmaus hodil jednomu Cikánkovi na záda všechny potíže všech Romů všech generací, takže kluk má co dělat; ještě že vypravěč problematiku často pedagogicky osvětluje a opakuje). V poezii porotci oceňují už jen tu snahu: verše nominované básnířky Zuzany Hutňanové „se dobře čtou“ (nečtou), autorka „si knihu i sama ilustrovala“ (to jí měl někdo rozmluvit), Karla Erbová vydala polovinu svých knih vlastním nákladem (nominace za urputnost). Díky bohu, cenu si odnesl za jedinou (nominovanou) skutečnou sbírku poezie Radek Malý. Nekonečná náruč kategorie naučné literatury zase vyzdvihla tlustou, tradiční a spíš kompilační knihu zasloužilého historika Jana Křena (viz kritiky v A2 č. 2 a 13/2006) a největším výkonem české literatury za rok 2005 je prý kniha fotografií naší vlasti (Jan Reich: Bohemia). To už je humor, a ten vždycky potěší. Tatáž kniha se dostala na třetí místo v kategorii knihy o výtvarném umění a obrazové publikace Nejkrásnější české knihy, což je myslím příhodnější pocta. Takže se musíme potěšit jen soškami pro Eriku Abramsovou a pro Host za Strukturalistickou knihovnu. Což je, stručně řečeno, málo.
Organizační tým Magnesie Litery je čím dál šikovnější a jistější. Proč jeho narůstajícího produkčního umu nevyužít k uskutečňování původního záměru ceny – propagaci kvalitní literatury? Možná stačí (ke snaze o získání peněz pro všechny vítěze) trochu provětrat porotu a klást větší nároky na její rokování a výstupy. Třeba jí připomenout, že je naprosto normální cenu v některé kategorii neudělit. Dožínky pak budou ještě slavnostnější. A možná v jiném rytmu.
