Finsko, to je po hudební stránce především synonymum pro potemnělé pop-rockové hezouny, hrubozrnný i atmosférický metal a world music. Málokdo ovšem ví, že ve stínu těchto exportních odvětví populární muziky vesele prosperuje vcelku svébytné alternativní podhoubí. Výhodou cílené státní podpory moderní hudby není jen zviditelnění několika hvězd (H.I.M., The Rasmus, Apocalyptica, Waltari nebo Värtinnä): masové pronikání finské tvorby na mezinárodní trh má za následek jak neustále rostoucí počet prodaných nosičů s finskou hudbou, tak i lepší prostředí pro místní nezávislou scénu. Její osu tvoří psychedelické hnutí, které má svůj domov u takových labelů, jakými jsou Fonal nebo Ektro records. Pojďme se na aktivity prvního z nich podívat blíže.
Fonal records založil v roce 1995 jako nezávislé hudební vydavatelství Sami Sänpäkkilä, který je sám velmi činnou persónou, komponující hudbu pod pseudonymem Es. Po několika kazetových edicích Fonal bryskně přešel k vinylovým a CD formátům a dnes má na svém kontě více než čtyřicet vydaných nosičů. Mezi umělce, kteří měli to štěstí vydat desku v luxusním papírovém digipackovém formátu s velmi stylovou grafikou, patří tvůrci okolo stálic, jako Circle, Kemialliset Ystävät, Risto nebo Kiila. K nim dnes postupně přibývají nováčci z další generace, odkojené psychedelií minulých desetiletí – písničkářka Islaja nebo duchovně zaměření Paavoharju.
O labelu se ve světě ví. Jinak by už někteří zmiňovaní umělci neměli za sebou vystoupení nejen v klubech většiny států západní Evropy nebo Ruska, ale také na prestižním festivalu Sónar v Barceloně. Rovněž pravidelný čtenář magazínů, jakými jsou The Wire, Pitchfork nebo Dusted, se už jistě setkal s recenzí na album z produkce Fonal records. Podíváme se postupně na čtyři desky, jež v kostce prezentují šíři záběru labelu a představí nám jak dodnes činné veterány scény, tak nadějné novice, kteří budou zřejmě v budoucnu přebírat „pochodeň“ planoucí tajemným psychedelickým světlem, vydávajícím nasládle omamnou vůni.
Chemické přátelství po finsku
Prvním nosičem se vrátíme do roku 2002, v němž svoji druhou dlouhohrající lisovanou desku Lumottu Karkkipurkki vydalo sdružení pro Čecha s téměř nevyslovitelným titulem Kemialliset Ystävät. Překlad „Chemičtí přátelé“ ovšem dobře vystihuje, s čím, respektive s kým budeme mít tu čest. V tomto případě ani nemá valný význam mluvit o skupině, ale spíše o projektu Jana Anderzena a jeho početných přátel z Tampere a okolí, kteří publikují svoji hudbu již více než deset let na kazetách, tří- až dvanáctipalcových vinylech a nespočetné řadě kompilací. V připravené třičtvrtěhodince bude posluchač přítomen jedné neobvyklé lekci „Sklepní univerzity“, jak zní v překladu název tohoto alba. Po zahájení vyučování mu během několika okamžiků dojde, jaká látka se bude probírat: psychedelie hippie období, krautrock, surrealistické imprese v rockové i folkové avantgardě, spontánní improvizace na vlně rozšiřující lidské vnímání. V průběhu hodiny není nouze o překvapení. Školní lavice se mění v pařez, zpod něhož vylézá skřítek s jezevcem na vodítku. Zčistajasna se objeví trol a vystřihne stylové sólo na theremin. Rozvrzanými houslemi kontrují znudění trpaslíci, k tomu přidejme ještě stylovou bloudivou elektrickou kytaru, flétny plus primitivní elektroniku. Skutečnost, že v centru Tampere stojí největší továrna v okolí a také rodný dům Tove Janssonové, stvořitelky světoznámých Mumínků, dává dohromady přesně ty druhy impulsů, ze kterých vychází hudba Chemických přátel.
Je možná na místě poznamenat, že všichni interpreti Fonal labelu preferují ve své hudbě rodnou finštinu. V době, kdy ji na tamní scéně používají pouze mainstreamoví hudebníci zacílení výhradně na domácí scénu a interpreti finské world music, je rovněž tento fakt jistým krokem stranou alternativním směrem.
Posuňme se o dva roky blíže k přítomnosti a přibližme si tvorbu samotného zakladatele labelu Fonal Sami Sänpäkkiläpeho. Ten je nejen součástí kapely Kiila a příležitostným členem Kemialliset Ystävät – z rodného Ulvila do Tampere to má, co by kamenem dohodil –, nýbrž také muzikantem-solitérem jménem Es (zkratka spojení Experimental Songcycles). Jeho třetí album má ještě krkolomnější název Kaikkeuden Kauneus ja Käsittämättömyys, což v překladu znamená něco ve smyslu „Krása a nepochopitelnost všehomíra“. Na rozdíl od nervních, z minulosti vycházejících Kemialliset Ystävät je tvorba Es soustředěnější a čerpá ze svrchnějších vrstev alternativní historie. Jako v kuchařce bere tu trochu z minimalistické atmosféry Terry Rileyho, onde krapet z ambientní nálady Briana Ena, domácí zachmuřenost Sigur Rós nebo smyčkové hloubky Philipa Jecka. K tomu dodává zasněnost dívčích vokálů a houslovou romantiku à la John Cale.
Psychedelická spiritualita a naivní písně
Skupina Paavoharju a její debutové album Yhä Hämärää, které se objevilo na pultech v loňském roce, je zase trochu jiná káva. Tato trojice z východofinského ostrovního města Savonlinna svou hudbu plně vztahuje ke svému křesťanskému náboženskému přesvědčení. Na rozdíl od většiny tuzemské křesťansky orientované, povětšinou kýčovitě folkové produkce ani toto album z pevné psychedelické ulity nevytáhneme. Na druhé straně je kolekce těchto skladeb zřetelně nejpísničkovější z recenzované čtveřice nosičů. Součástí hudebního světa Paavoharju jsou zkreslené elektronické škrábance a lupance v podkresu, zastřený vokál, jakoby vycházející z prastarého přenosného tranzistoráku, či analogová elektronika. K tomu ještě kytary a klavír, které se kolegiálně střídají ve „vedoucí úloze“ uvnitř jednotlivých skladeb. Co píseň, to reminiscence na jinou stranu. Díky dominantnímu dívčímu zpěvu si jednou vybavíme Kate Bush, podruhé Liz Frazer z Cocteau Twins a potřetí i rouhavě kvazioperní Diamandu Galás. V aranžích jsme vedeni jak do postrockových vod někam mezi shoegazové krále Slowdive a Sigur Rós, dlící na modlitbách společně s islandskými kolegy Múm, tak i do alternativnějších kolážovitých hlubin Coil; nakonec jsme postaveni před reggae chválu Musta Katu s hostujícím saxofonem. Nechce se pak ani věřit, že celý jedenáctiskladbový konglomerát drží pohromadě.
Projektů upsaných labelu Fonal je několik desítek. Pokud se jim podíváme blíže pod pokličku, častokrát tam najdeme muzikanty, kteří působí i v jiných kapelách. Každý aktivní finský muzikant hraje na několika frontách. Možná se to nezdá, ale Finsko i přes svoji rozlohu disponuje oproti naší zemi pouze polovinou obyvatel, nicméně množstvím vydavatelství a kvalitou hudební produkce se s ním ani náznakem měřit nemůžeme. Chtělo by se říct: „Co Fin, to muzikant – profesionál.“
Album Palaa Aurinkoon je druhé album Merji Kokkonen, která zůstává aktivním členem psychedelické finské legendy Avarus a jako sólistka vystupuje pod přezdívkou Islaja. Merja je jedním z těch do očí bijících příkladů, jež dávají za pravdu všem, kteří tvrdí, že umělec nemusí být nějak extrémně nadaný instrumentalista, a přesto dokáže vytvořit hudbu přebíjející svou originalitou všechno, na co prsty nestačí. A nejen to. Právě dětský přístup k hraní a lo-fi písničkářství přináší kontrast známého a šablonovitého s evidentně juvenilním objevováním neprobádaných hudebních zákoutí. Tam, kde CocoRosie končí, Islaja začíná. Dýchne na nás neodbytný psychedelický duch s akustickou kytarou přes rameno a v ruce s melodikou, foukací harmonikou nebo flétnou. Z kapsy jejího kabátu čouhá postarší sampler. Kamarádi přihráli perkuse, saxofony, baskytaru a harmonium. Domácká nahrávka přes svou prvotní naivitu ukrývá v druhém plánu precizní a promyšlený muzikantský mix a posouvá tak nahrávku, jež se vzpírá jakékoliv škatulce, o několik kvalitativních pater výše. Nelehko přístupná hudba této desky si ovšem žádá posluchačovu plnou pozornost. Jedině tak lze objevit úzkou škvírku do Merjina podivuhodného světa.
Autor je šéfredaktor Rádia Akropolis.