Z tupce a burana strach nejde

Autoři jednotlivých částí série přistupují k bolestivým tématům různě. Z Perzekuce se tak mimo jiné stává přehlídka dramaticko-dramaturgických a režijních stylů, což je přinejmenším přínosné. Poněkud váhám, zda se totéž adjektivum dá bez obav použít i v souvislosti s inscenací Horáková x Gottwald, nechceme-li z něj udělat pouze opatrný eufemismus.

Divé dílo zručného autora

Autorem textové předlohy je Karel Steigerwald, který pro režisérku Viktorii Čermákovou (a ostatně též pro zúčastněné herce) připravil náročnou koláž, vyžadující pevné interpretační uchopení. Příběh Milady Horákové, jejího zatčení a popravy je traktován v historických souvislostech, takže Horáková se dostává do střetu (byť v podstatě nepřímého) nejen s prezidentem Gottwaldem, reprezentujícím komunistickou zločinnou zvůli, ale také s Anežkou Hodinovou-Spurnou.

Pásmo této skupiny postav, v němž jde primárně o poslední dny Milady Horákové, doplňuje ještě linie E. F. Buriana, glosátora situa­ce, „režiséra dějin“, ale také autora zhůvěřilé hry Pařeniště. Burian vstupuje do hry, je jakýmsi brechtovským vypravěčem, zcizovatelem, dokonce si zazpívá svou vlastní píseň a cituje z Pařeniště, zároveň (poněkud nešikovně) ovládá bodový reflektor, a nakonec se završuje i jeho životní osud a on na jevišti velmi krutě umírá.

Princip zcizení Steigerwald využívá dokonce na druhou – čas od času nechá postavy pronést komentující repliku, hodnocení z odstupu, se znalostí reality začátku jedenadvacátého století. Takový postup je samozřejmě účelný a svůdný, skrývá však jedno podstatné riziko: pokud se vymkne režijní a herecké kontrole, divák se nikdy nemůže nechat vtáhnout do děje a cítit se skutečně zasažen na rovině ryze emocionální – logické a rozumové uvažování totiž nemohl vypojit.

Poslední část celé mozaiky patří „sboru“ – skupině mladých, kteří tvoří anonymní dav více­-
méně v pozadí. Sbor předstupuje, aby oživil a zalidnil davové scény, případně zazpíval nějakou tu budovatelskou píseň.

Karel Steigerwald má s divadlem i dramatem dlouholetou praktickou zkušenost. Text prokazuje, že je autorem zručným, dokáže napsat živý, poutavý, vtipný dialog, nešetří ironií a sarkasmem, je evidentně poučený a vzdělaný. Vytvořil však text tak komplikovaný a mnohovrstevný, fragmentární a otevřený, že se ho ve výsledné inscenaci nepodařilo zkrotit.

Mám se bát?

Takto koncipovaný text vyžaduje, jak už bylo řečeno, velmi „ostré“ zacházení – ve střihovitosti, střídání časoprostorových rovin, v používání hereckých prostředků. Režisérka Viktorie Čermáková neměla při obsazování příliš šťastnou ruku a razantního režijního uchopení nedosáhla.

Stranou nechme Evu Salzmanovou v roli Milady Horákové – kostýmem i líčením dali inscenátoři jasně najevo, že jim jde o to dosáhnout co největší podobnosti s historickým předobrazem. I textem předepsaná Horáková je spíše sošná a pronáší „velké pravdy“. Jaká by mohla být, kdyby herečka dostala více prostoru, ukazuje jakoby snová scéna, v níž přichází ozdobena šperky, oblečena do nákladné róby a zpívá.

Je-li Horáková opředena jistou interpretační úctou, a tak se z ní stává místy až bez­životná postava, Klement Gottwald (Jiří Štrébl) je pojat jako směšná operetní figurka. Směs zaraženého burantsví a evidentní blbosti, estrádní pitvoření sice vyvolává výbuchy smíchu, ale jinak nic. Ztělesněné zlo se stalo ztělesněným výsměchem, možná ještě trapností. Takový Gottwald je buran a tupec, ale strach z něj nejde.

Možná by měl jít z jeho dvou nohsledů, vysoce postavených aparátčíků, ale ani v tomto případě se nezdařilo – naprosto nevyloženo zůstává obsazení Anny Hrnečkové do mužské role. Herečka je navíc za muže toporně maskována, a tak si nechtě vzpomeneme na školní divadlo, kde nedostatek herců zachraňují nešťastnice, které zbyly. Ať se herečka snaží, jak chce – paruka, mužská uniforma, nízko posazený hlas –, drsného estébáka ze sebe neudělá. Možná by stačila slušivá uniforma, vysoké podpatky a příjemný úsměv, a diváky by mohlo začít mrazit. Tohoto efektu však měla zřejmě dosáhnout Anežka Hodinová-Spurná, kariéristka a sekernice v rudém kostýmku, esence účelovosti a podlosti.

Anně Hrnečkové v partech s Gottwaldem nepomáhá ani její spoluhráč Stanislav Majer. Směšná paruka z něj opět dělá figurku spíše panoptikální. Problém je, že se ocitáme v panoptiku, které není hrozivé, a to je ústřední potíž celé inscenace.

Nejbravurněji si vede Luboš Svoboda coby E. F. Bu­rian: žlučovitě pobíhá po jevišti, zasahuje, koriguje. Taková role je nicméně herecky velmi vděčná a herec, který umí alespoň elementárně komunikovat s publikem, se v ní dokáže bezpečně zabydlet. Škoda, že zmíněná komunikace s diváky nepřerostla decentní oslovování a repliky pronášené směrem do hlediště.

Režisérka se zřejmě chtěla vyhnout přímočarému pojetí sálu jakožto soudní síně, zbavila se tak i poslední možnosti na přihlížející skutečně zaútočit a trochu je znejistit. Jedinou otázkou, kterou nám inscenace nakonec vmetla do tváře, byl podiv nad tím, jak můžeme „po tom všem“ i teď, po čtyřiceti letech, volit komunisty, což se mi zdá být na tak ambiciózní projekt trochu málo.

Rozpačitě na mě působí také sborové scény, studenti DAMU zpívají jako o život, bohužel se vší apartností vštípenou na hodinách zpěvu. Jejich účast je ryze dekorativní, z masy zmanipulované mládeže inscenace nic nevytěžila, znovu prožitá hrůza z nadšeného modrého kolektivu se nekoná.

Celek se tak rozpadá do matných scén, které by určitě chtěly a mohly něco sdělit, jsou však nepřesné, neostré, chtělo by se říci – až bez názoru. Finální scéna popravy vypadá jako vynášení morany, a tak vzadu hoří slaměný panák, vpředu umírá E. F. Burian, a jen trochu poučený divák může odcházet s dojmem, že se v něm tentokrát bohužel nic nepohnulo, i když se na to velice těšil.

Autorka je dramaturgyně.