Díky, raději „fairphone“

V Šen­-čenu, desetimilionovém městě vybudovaném díky čínskému průmyslovému zázraku a především díky existenci zvláštní ekonomické zóny, v níž pravidla lidově demokratické republiky neplatí, existuje továrna o velikosti moravského velkoměsta. Vlastní ji firma Foxconn a vyrábí se v ní polovina veškeré světové elektroniky, včetně výrobků značky Apple. V západním mediálním světě se o tomto průmyslovém komplexu příliš nemluvilo až do roku 2010, kdy se několik zaměstnanců rozhodlo přímo v areálu fabriky ukončit život skokem z okna. Rok poté zemřel na metastázující rakovinu slinivky opěvovaný vizionář Steve Jobs, jehož nápady se za evidentně nesnesitelných pracovních podmínek ve Foxconnu realizovaly.

Šen­čenský Foxconn však nezaujal jen média, ale také umělce toužícího měnit společnost. Mike Daisey je známý herec a autor specializující se na divadelní monology o společensky zásadních tématech – náměty jeho performancí a her byly například studená válka, stav americké demokracie nebo finanční krize. Nedlouho před smrtí zakladatele firmy Apple začal pracovat na novém kusu: Agónii a extázi Steva Jobse (The Agony and the Ecstasy of Steve Jobs, 2010). Scénář se rozvíjí ve dvou liniích. Příběh génia Jobse, amerického selfmademana ztělesňujícího osvícenskou pohádku o vítězství intelektu, je dáván do kontrastu s vyprávěním o úplně jiných hrdinech pozdního kapitalismu – čínských dělnících, kteří v pracovních podmínkách pro většinu obyvatel Západu nepředstavitelných skládají dohromady předražené předměty denní spotřeby pro šťastnější obyvatele planety. Postavit sen o síle vlastní imaginace, odvahy a píle proti noční můře lidí, kteří v třetím tisíciletí zastupují práci strojů, se ukázalo jako úspěšný tah a ohlas publika byl velkolepý. Populární nálepka současného alternativního konzumu – „handmade“ – získala díky Daiseyho odhalením zcela nový obsah.

Sarkasmus vestoje

Obsazení stand­up komika arménského původu Tigrana Hovakimyana do české verze představení, připravené dramaturgyní Simonou Emilií Nyitrayovou a režisérem Radkem Brožem, dává původnímu textu další zajímavý rozměr. Zatímco Daisey je proslulý tím, že své divadelní monology vždy odříkává usazený za stolem, česká inscenace plně využívá kvality Hovakimyanova vystoupení „na stojáka“. Imigrant, který si díky svému snědému vzezření a snadno parodovatelnému jménu v českých školách prošel pořádnou šikanou, jak vykládá na začátku svých výstupů, je totiž jakoby „jedním z nich“ – stává se uvěřitelným mluvčím neprivilegovaných, k čemuž přispívají i drobné obměny původního scénáře. Také energická gestikulace a interakce s publikem přispívají k dojmu, že herec usiluje o vysvětlení situace, která se ho hluboce dotýká.

Předat dnešnímu konzumentovi, nestíhajícímu sledovat technologický vývoj, jenž se ostatně už dávno vymyká pochopitelnosti, zásadní informace o původu a pozadí přístroje, který nosí coby další končetinu všude s sebou, není vůbec snadná věc. Tohle se však Daiseyho hře daří výborně, a v přednesu Hovakimyana to platí dvojnásob. Váhavě se rozjíždějící aktivis­tický rozměr vystoupení je nakonec dotažen do posledního písmena a součástí scénáře je dokonce i seznam konkrétních věcí, které může inscenací zděšený divák učinit: napsat Applu (kontakt přiložen) nebo jinému svému oblíbenému výrobci elektroniky, přehodnotit své konzumní pudy, informovat ostatní a podobně.

Příliš zručný fabulátor

Daisey se však ukázal jako až příliš zručný marketér a fabulátor. Nedlouho po závratném úspěchu Agónie a extáze Steva Jobse (scénář dal autor na internet k volnému stažení, přičemž první týden si ho stáhlo neuvěřitelných sto tisíc uživatelů) se začala přetřásat hlavně pravdivost Daiseyho vyprávění. Články s titulky jako „Mike Daisey neporušil jen pravidla žurnalistiky, prokázal medvědí službu svému vlastnímu umění“ hodnotily, nakolik je hra založená na průkazných faktech. Jako by divadelní hra, byť dokumentárně orientovaná, musela být souhrnem skutečností. Kritická diskuse se vedla hlavně nad tím, kolik autorské fikce může divadlo obsahovat, aby výpověď o světě ještě zůstala pravdivá. Jenže smyšlený příběh o dělníkovi s utrženou rukou (který se klidně mohl stát, jen se o něm nikdo nedozvěděl) prostě bude na pohodlně usazené publikum působit silněji než vyprávění o bledých a při práci usínajících dělnících, kteří možná budou mít za deset let rakovinu kvůli nezdravým podmínkám na pracovišti, anebo třeba kvůli všudypřítomnému smogu velkoměsta.

Jobsovo okřídlené heslo „Jděte za svým srdcem, následujte svou intuici“, které jako by patřilo na kancelářskou nástěnku frustrované úřednice, každopádně v hořce sarkastickém, byť místy fiktivním monologu získává pachuť něčeho nesmírně krutého a nemilosrdného. Jak se zachováme, když už nemůžeme tvrdit, že o cizím životě nic netušíme? I druhý hlavní představitel firmy Apple, Steve Wozniak, se o inscenaci vyjádřil, že jím pohnula. Děláme o druhých nelítostná rozhodnutí, zabalená v hladkých a blýskavých, tvarově čistých a maximálně funkčních krabičkách.

Co unese svědomí

Přístupná forma hry je ovšem zároveň jejím hlavním problémem. Když začnou zaměstnanci kvůli pracovním podmínkám páchat sebevraždy skokem z oken, dají se pod ně ve 21. století sítě. Jakou formou tedy nejlépe předat konzumentům informaci o tom, čím platí za jejich oblíbené hračky lidé na druhém konci planety, kteří je vyrábějí? Sarkastickou stand­up komedií… Zkusit si prožít, kudy vedou hranice mezi fikcí a dokumentem, vkusem a nevkusem a co ještě unese svědomí, se ale každopádně vyplatí.

Novináři, aspoň ti američtí a britští, na téma továren, v nichž vznikají produkty značky Apple, stále ještě nezapomněli – a stále ještě čekají, zda pohnutí Steva Wozniaka způsobené Daiseyho hrou k něčemu zásadnímu povede. Zdá se ale, že snazší je po tisící pečlivě přelakovávat mediální povrch než opravdu důsledně čelit tomu, co se děje pod ním. Navzdory všem „dnům otevřených dveří“ totiž novináři předstírající, že jsou obyčejní dělníci (zhruba před rokem třeba reportéři BBC), stále popisují nevábnou skutečnost: šestnáctihodinové směny, práci osmnáct dní v řadě, vynucované přesčasy. A Foxconn? Zájem novinářů ani divadelníků ho netěší, a proto se chystá výrobu přesunout do Indie, tedy do země, které ve využití „obrovských zdrojů levných pracujících“ zatím bránil „špatný stav komunikací a složité pracovní předpisy“, jak v létě informoval list Financial Times. Předpisy se ovšem dají změnit. A příležitost čeká i na jiné státy. Foxconn, který v Číně platí řadovým dělníkům v přepočtu asi čtyřicet korun na hodinu, má pobočky i v Pardubicích a Kutné Hoře. Pár korun navrch za zlaté ručičky se zřejmě vyplatí.