Červená knihovna s polevou

…zvítězila. Recenze, pokud vím, byly dosud velmi vlídné, až nadšené. A dovedu si představit, že kniha může – snad – být úspěšná i obchodně, tedy v omezených a zrádných možnostech českého knižního trhu. Je to druh literatury, která se takzvaně dobře čte, je založena na lineárním vyprávění, děj je přehledný, vypravěč nedělá žádné formální naschvály, vše plyne v jednom proudu. K tomu musíme přidat romské téma, sice v české literatuře a v poslední době i ve filmu zdaleka nikoli nové, ale přesto jaksi „žhavé“ a důležité. Tak jak ho pojal Šmaus, mu navíc skutečně nelze upřít silnou citovou přitažlivost, bere to za srdce. Zcela bez ironie a vážně jsem přesvědčen, že je užitečný každý prostředek, jenž přibližuje a zlidšťuje téma tak vážné, naléhavé a neléčené, jako je vztah takzvané většinové společnosti k Romům. A je dobrý každý čin, který může oslovit, ba pozměnit českou zatvrzelost, lhostejnost či tvrdost, s níž se chováme k našim páriům, k našim Romům. Jestliže se to aspoň v několika případech Šmausově knize podařilo, pak myslím splnila účel a je dobře, že byla napsána. Je pak víceméně lhostejné, jaké literární prostředky k tomu autor po­užil, de facto jsou ospravedlněny i ty umělecky problematické a nehodnotné, které však vedou k cíli, k dojetí, jež může být základem soucitu. Ocenění od porot koneckonců ukazuje, že se to přihodilo, jinak si to nadšení těžko dovedu vysvětlit. Takže jsem v určitých rozpacích. Ani náhodou nechci autorovi upřít vhodnost a upřímnost jeho záměru: lidé skutečně nesmějí být posuzováni podle barvy pleti, člověk je plnohodnotný bez ohledu na svůj původ a romský úděl je opravdu těžký. Zároveň si však nemohu pomoci…

Slzy jako perly

Šmausova kniha je excitovaným kýčem, byť s tragickým obsahem a s absencí happy endu. Romský a český živel v něm hraje především roli nepřátelských kulis, na jejichž pozadí je líčeno soužení dokonale čistého a dokonale nešťastného hrdiny, dítěte a posléze mladého muže, Roma Andrejka. Tato postava nabývá postupně a nezadržitelně rysů týraného světce, na kterého se sypou rány osudu ze všech stran, přičemž on nechce nic jiného než tu trochu lásky a tepla, za což by všechny odměnil hrou na divotvorné housličky, které v jeho, všemi talenty nadaných ručkách jen ožívají.

Narodí se krásné matce Marii v cikánské osadě na východním Slovensku, ale sotva si přestane cumlat palec, už je vytržen z idyly přírodního života i z náručí krásné matičky, odvezen do Prahy, na Žižkov, kde z něj strýko udělá malého žebráčka a pak ho vyučí čórkařskému řemeslu. Andrejko je mimořádně nadaný, na co sáhne, to mu jde, je však maličký a první na ráně. Brzy se tedy dostane do polepšovny, kde je týrán krutými hochy i vychovateli. Uteče a žije v lesích, krčí se v mlází a zavrtává do sena v krmelci nebo do stohu slámy. Již zde je Andrejko nadán ne­obyčejnou schopností se vším se vypořádat, přežít jako nezmar nepohodu, hlad, zimu, útrapy. Tělo trpí, ale jeho myšlenky „bloudí k čarokrásným horám kdesi na východě, k prašným cestám lemovným jeřabinami a loukám s bábelemi voňavého sena…“. Tento krátký citát je pars pro toto neustálého autorova sklonu oddávat se poetizujícím tirádám, v nichž jsou překotné hrdinovy strasti vybavovány nákypem lyrického blouznění, že by to pohnulo i s naprostým balvanem. Jenom s krutým světem kolem Andrejka to nepohne. Ten je stále, až na pár výjimek, jen zlý, nevšímavý a zákeřný. Nevšimne si ani, že po Andrejkově „ušmud­lané tváři se koulejí slzy jako mokré korálky“. Slzy (jako korálky, démanty, perly…) jsou stálým atributem Andrejkovy tváře, dostavují se pravidelně, slzí se v té knize tak často, že by měla být z nepromokavého materiálu…

Nejen sentiment

Inu, Andrejka to táhne stále na východ. Tam se nalézá jeho ztracený ráj, krásná maminka, voňavý ohýnek, tam se spí ve voňavém senu a hledí na hvězdičky, jež nejsou sice voňavé, ale to je jejich jediná chyba. Andrejko jako plaváček dojede tedy zpět do osady, kterou ale neúprosný pokrok a socialistické „řešení cikánské otázky“ zrušily. Ujme se ho bača Bielčik, rázovitá moudrost sama, to on Andrejkovi obstará housličky, na něž se hošík naučí rázem hrát. Jenomže „housličky stále častěji tesknily a plakaly“ po bratříčkách a sestřičkách. Vrátí se proto na Žižkov, ale tam nikoho nenalezne, neb stará čtvrť je právě demolována. Intuicí vybavený pikaro zaslechne, že snad se jeho příbuzní odstěhovali do Plzně, vydá se tam. Již nečóruje, vychodí základní školu, počne pracovat v pivovaře, je pilný, spolupracovníci si ho nemohou vynachválit. Začne chodit s krásnou plavovlasou Markétkou. Na líčení Andrejkova prvního pohlavního styku se autor vyřádil, ocitujeme tu kousek: „…zabořil hlavu do jejího hebkého klína, třásl se jako osika, tak se bál, že to pokazí, že tu křišťálovou vázu (?) svýma rukama rozbije… Markétka byla k zešílení měkoučká, voňavá a krásná, tak se mu točila hlava, tohle už nemohl unést…“ Štěstí však není něžnému Andrejkovi přáno. Místní gadžovští mladíci si na Romea počkají, chtějí mu dát za vy­učenou, avšak Andrejkovi se zaleskne v ruce nůž, je rychlejší, jeden gadžo zůstane ležet na zemi. Martyrium pokračuje a nemá konce. Však se vše ještě jednou zopakuje, tentokrát znovu na východě, kam se po štrapácích ve věznici a psychiatrické léčebně Andrejko opět přemístí. Znovu kvůli vášnivé animozitě bílých, v jejímž pozadí je opět erotická rivalita. Tentokrát je záminkou krásná „sestřička“ Anetka, se kterou se Andrejko snaží o jakousi pastorální idylu v pastoušce a pak v maringotce na kraji dědiny. Jejich první tělesné sblížení je vystiženo tentokrát horolezeckou metaforikou, která přejde v metaforiku astronautickou: „…a on do ní pořád rychleji a surověji vpadal, protože musel vystoupit až na vrchol a dokončit to, co začalo, musel vystoupit na horu, která se před ním zvedala, i kdyby ho to mělo stát vlastní život, vznášel se mezi hvězdami, odpoutaný od svého zpoceného a vyčerpaného těla, oslepený oslnivou září…“ Avšak nepřízeň světa je strašná. Krásný pár, kterému se po „výstupu na horu“ narodí děvčátko Darjenka, je trnem v oku místních mladíků. Navíc se zdá, že Anetka, která se ráda obléká do závoje ze záclon („tančí jako studánková víla v průsvitných šatečkách utkaných ze stříbrných nitek, divoká princezna v lehounkém a průsvitném sárí…“), je svým chováním trochu provokuje. Násilníci Anetku zabijí a Andrejko v zoufalosti zabije jednoho z nich… A opět je soužený světec, s krví na rukou a s malinkou Darjenkou v náručí, hnán krutým osudem na druhý konec státu, který se mezitím rozpadl, což přinese další komplikace, pronásledování, strádání… Křížová cesta nemá konce.

Četl jsem ten příběh ubohého pronásledovaného a různými ranami osudu týraného romského chlapce, posléze muže Andrejka, se vzrůstajícím údivem, který se postupně měnil v pocit, že autora především ovládá sklon k sentimentálnímu sadismu. Figura protagonisty je líčena jen a pouze jako pasivní příjemce neštěstí a násilí těch druhých. Česká (a slovenská, respektive rusínská – východní části románu se odehrávají v rusínských vesnicích) animozita a xenofobie (nepochybuji o ní) je doplněna devastovaným prostředím romské populace. To je líčeno bez iluzí a s nepopiratelnou znalostí věcí, byť ani ona neprorazí krunýř obecností o ztracené nevinnosti „přirozeného“ etnika, žijícího kdysi v souladu s přírodou a svou nespoutanou krví. Pasáže o životě romských komunit v českých městech jsou ostatně tím nejzajímavějším z knihy. Šmaus zde na chvíli opustí svého pronásledovaného fantoma a ukáže, že je schopen vyjadřovat se bez extáze, věcně, s výstižností. O to však ve Šmausově knize nejde, téma, které by se jevilo jako nosné, autor překryl vypjatě romaneskním konstruo­váním krkolomné morality o týraném tvorovi se světeckými rysy. Tím hůř, že je polita hustou polevou slovního kýče, který stovkami zdrobnělin, poetickými banalitami a rozměklými tirádami činí z naléhavosti plačtivost a z bolesti červenou knihovnu non plus ultra.

Autor je redaktor časopisu Týden.